Od křtu až po poslední cestu. Evženie pokračuje v tradici žítkovské výšivky

Když je výšivka v genech

Evženie Hillerová na úvod prozrazuje, že umění vyšívat tradiční kopaničářskou výšivku se v její rodině dědí z generace na generaci. Doma má fragmenty výšivek staré více než sto let. Malinký obojek na chlapeckou košilku, kterou šila má babička svému jedinému synovi, mému otci. Letnice, které visely dlouho na půdě, po mých tetách. Krásné přehozy na postel s mnoha vyšitými květy, které vyšívala má babička, matčina matka, vyjmenovává s tím, že i je tomuto krásnému umění naučily jejich matky nebo blízké ženy z jejich okolí. Dále má nekonečné množství výšivek po své mamce. Často potkávám lidi, kteří říkávají: tento ubrus nebo polštář jsem dostala jako svatební dar od vaší mamky. Pošlou mi fotku a já výšivku vyšiju nově a předám dál. Jsem jedním očkem v nekonečném řetězu tvůrkyň výšivky, který se vine od nepaměti a pokračuje do budoucna, dodává.

Výšivka není výsadou jen žen, samozřejmě se jí věnovali i muži. Evženii se před časem dostala do rukou krojová košile, kterou vyšíval bratr její babičky. A nemohu zapomenout na svého bratra. V mužských krojových košilích, kterých vyšil nespočet, vždy bezpečně poznám jeho rukopis. Byl neobyčejně pečlivý a vyšíval bez chyb, doplňuje.

Výšivka jako součást světa

Vyšívat Evženii naučila její maminka. Když měla šest let, dala jí vše potřebné pro vyšívání a řekla jí: Dívaj sa mi na ruky, jak to dělám. Začínala s recjazkou: řetízkem, základním a nejvíce používaným prvkem výšivky. Vyšívala ji mnoho let. Maminka byla vyšívačka, a tak jsem ji vždy pomáhala tím, že jsem vyšívala řetízky. A postupně se k tomu přidávaly další vzory, až jsem vytvořila první vlastní polštář, vzpomíná.

Její učení výšivky byl dnešními slovy kouzelný ženský kruh, kde se předávaly vědomosti a dovednosti zcela volně, jakoby hrou. Evženie vnímá, že jí byl předán nejvyšší dar. Matka ji zapojila do své práce a tvoření a ona tak byla důležitou součástí jejího světa. Vzpomíná také, jak ji maminka brávala sebou za jednou babičkou vyšívačkou, když potřebovala s něčím ve výšivce poradit. Tato stařenka nebyla příbuzná, ale byla výborná vyšívačka, byla laskavá a návštěvy u ní měly nádech něčeho slavnostního.

Krojovou panenku, kterou Evženie dostala od své babičky ke čtvrtým narozeninám, má dodnes schovanou a čerpá z ní vzory pro svou práci. Výšivka je nedílnou součástí jejího světa. Vždy jsem toužila mít ty báječné krabičky s potřebami pro vyšívání, jako měla babička i maminka. Dnes je mám a vybírám z nich různé ingredience a připravuji kouzelné výšivkové výrobky, usmívá se Evženie.

Od křestních roušek až po poslední cestu

Evženie začínala s vyšívanými polštáři, řadu z nich dostali její přátelé jako dárek. Mnoho babiček ze Žítkové si přálo mít polštář od ní na svou poslední cestu, a toto přání jí bylo vždy velkou ctí splnit. Dnes se na ni obrací čerstvé maminky s přáním na vyšití křestní roušky, kde jsou motivy kopaničářské výšivky. Podle ní málo co může být krásnější, než popřát výšivkou malému človíčkovi hodně štěstí do života.

V současnosti zvládne vyšít krojovou panenku plus všechny další „drobnosti“, které ke kopaničářskému kroji patří: uplést vypletané krojové ponožky, utkat sak (vlněný pás), nařasit letnicu a celý kroj dát dohromady. Vyšívá také mužské krojové košile. Přiznává, že má ráda, když jí lidé přinesou část kroje po svých předcích a ona ho převyšívá, doplní vzory a oživí tak dávno zašlou věc. Ráda i vyšívá velké vzory na ubrusy nebo běhouny na stůl. Nejraději mám, když se na mě obrátí maminky, jejichž děti jsou ve folklorním souboru Kopaničárek. Samy vyšijí výšivky ke kroji a potřebují ho dát dohromady a hlavně nařasit třeba rukávce a udělat výšivku přes vrapy, která je poměrně složitá. Tento druh spolupráce je vždy s dobrým výsledkem, popisuje.

Podle Evženie se nedá říct, co je na výšivce nejsložitější. Pro někoho je to vláčená výšivka, pro někoho zatočené vzory nekonečna, pro jiného zmíněné vyšívání přes vrapy. Když mě maminka něčemu učila, říkala: „Musíš to dělat šikovně.“, vzpomíná s tím, že to je univerzální rada, kterou se můžete řídit u každé činnosti. Zároveň, pokud se něčemu opravdu chcete naučit a dělat to, je důležité to zkoušet pořád dokola a začít s něčím jednodušším a postupovat ke složitějšímu.

Výšivka je jako gramatika

Vzory kopaničářské výšivky jsou, jak se píše v knihách, archaické. Jsou s lidmi od nepaměti. Jak Evženie vysvětluje, při bližší práci najednou objevíte ve výšivce vzor slunečního kříže: rovnoramenný kříž v kruhu. Tento symbol je nejstarším a nejpoužívanějším symbolem v západní civilizaci a představuje propojení ženského a mužského principu, koloběh slunce a rovnováhu v kruhu vesmíru. Výšivka přišla s lidmi a uchovala se ve své původní podobě, tím více, čím je kraj izolovanější. Vzory si lidé tvořili, aby zachytili krásu světa kolem sebe, zdůrazňuje.

Výšivka má tedy svá přesná pravidla, která se musí dodržovat a pro improvizaci není místo. Evženie říká, že výšivka je jako gramatika: musíte se naučit pravidla, výjimky a výjimky z výjimek. Pak můžete sami začít tvořit, ale vymýšlet vlastní gramatická pravidla, to ne. Když sama předává znalost tvoření výšivky, tak začínají stehy a pak lidem ukazuje vytvořený vzorek. Postupně začnou tvořit vzory a do výšivky se hluboce ponoří.

Červená pro život, černá pro smrt

Kroj je podle Evženie věc, kterou celičkou vytvořil člověk a je v ní obtisklá jeho duše. Když si oblečete kroj, tak za chvilku ucítíte zvláštní pocit. Stanete se jiným člověkem. Kroj je vlastně podvědomou informací o svém nositeli i o svém tvůrci. Výšivka po celém Karpatském oblouku má podobné nebo i některé stejné vzory. Co je jiné, je odraz toho, kdo výšivku tvoří, vysvětluje s tím, že je nanejvýš vhodné výšivku bezchybně zvládnout po technické stránce, ale aby výšivka žila musíte do ní vložit sebe.

Evženii vždy lidé říkají, že používá při výšivce krásné barvy, a jí to nešlo do hlavy, protože barvy i jejich odstíny jsou pevně dané. Červená je život, černá je smrt a do rovnováhy k nim je bílá. Jsou barvy, které jdou přesně za sebou jako je zelená, oranžová, modrá, růžová nebo žlutá. Není tedy možné je přehazovat. Když uviděla stejnou výšivku od jiné vyšívačky, došlo jí to. Barvy měla jinak poskládané k sobě a výsledek byl úplně jiný. Vzor i technický základ byl stejný, ale šlo o jinou kombinaci barev. Výšivka tím pádem najednou působila úplně jinak. Vyšívání je totiž projevem vyšívačky, ona do toho musí dát sebe a být nedílnou součástí tvorby.

Kromě barev jsou ve výšivce důležité i magické symboly. Jak popisuje Evženie, lidé vždy chtěli a chtějí stále, tyto věci: lásku, zdraví, hojnost a štěstí. A možná ještě odvahu a sebedůvěru. Podle ní je podstatnou částí její práce kouzlit s jehlou a podporovat příchod těchto aspektů do našich životů. Plynout ve flow a vytvořit výrobek, který plně koresponduje s přáním a jádrem svého majitele. Snad je to lidová magie, kterou více či méně žijeme všichni. Vždyť i pozitivní přání „dobrého a úspěšného dne“, je něco s čím vyprovázíme své blízké každý den, myslí si Evženie.

• 
• 
• 

Dalších 19 fotografií

Flow na zahradě léčí stesk

Při vyšívání je podle Evženie potřeba dávat si pozor na to, aby si nezajela s jehlou pod nehet nebo do prstu. A když už se to stane, tak nezapatlat bílé plátno kapkou krve. Samozřejmě je také důležité vyšívat správným směrem a mít nitku na správné straně. A také se cítit dobře a nebýt v nepohodě. I když třeba „stesk“ se výšivkou krásně zahání nebo také odchází únava nebo přesycení z přílišného kontaktu s lidmi, přidává a potvrzuje, že nikdy nepodceňuje správné osvětlení. Zřejmě i díky tomu a také dobrým genům, nemá problémy se zrakem. Stále nepotřebuje brýle a k odpočinutí očí používá reflexní body na noze a procházky přírodou.

Zatímco mamka Evženie při vyšívání poslouchala rádio, ona dává přednost audioknihám nebo podcastům. Největší slast je pro mě sednout si na zahradu, kde mi manžel koupil příjemné křesílko, dát si na stoleček kávu, vyšívat a poslouchat rozhovory nebo knížky. Ráda jdu do takového flow, užívám si to a když mám pocit, že toho mám dost, jdu se poňuňat s růžičkami nebo umýt nádobí a podobně, přiznává se smíchem.

Kopaničářská výšivka je přísně geometrická a všechno na sebe navazuje. Pokud se udělá chyba, tak se musí výšivka vypárat a začít znovu. Nejde to „zavyšívat“. Podle Evženie se chyba nejčastěji udělá při nepozornosti nebo únavě, a proto je lepší věnovat se výšivce při plné přítomnosti a vědomě. Jak podotýká, ona už naštěstí s přibývajícími léty, chybu uvidí už za pár stehů. Kopaničářská výšivka se vyšívá na vyšívací plátno panamka a na husté plátno perlička. Vyšívání přes vrapy je pak na obyčejném plátně. Krásná a složitá je podle Evženie výšivka vytvořená na lněném plátně. Každá vyšívačka zná vyšívací plátna. Plátno vždy musí mít tu geometrickou struktutu, do které se výšivka tvoří, upřesňuje.

Úcta k předkům i k technice

Takzvaně vyšší dívčí vyšívací je podle Evženie vyšívání přes vrapy na rukávcích, spodním díle letnice a na zástěře. Vrapy totiž musíte vytvořit v souladu se strukturou plátna, vědět jak je útek a osnova. Navíc výšivku příliš neutahovat ani nevyšívat příliš volně, vyšívat pečlivě a rovně. Jak říkala výše, důležité je dělat to šikovně. Ale výsledek je pak podle ní opravdu krásný. Vždy mám úctu k předkům, kteří takovouto práci vymysleli a neváhali se do ní pustit. K lidem, kteří vnášeli do životů, svým uměním krásu, potvrzuje.

Výšivka je pro Evženii absolutní oddech a úžasná záležitost, i když se jedná o něco složitějšího. Dalo jí zabrat naučit se vypletané ponožky ke krojovým panenkám, kterým se říká preplety. Jedná se o vyplétané ponožky, kde je složité především uplést patu. Učení věnovala rok, i přesto, že s výšivkou přímo nesouvisí, ale jsou součástí kroje.

Když se z dávných vzorů stanou moderní doplňky

Evženie Hillerová dávné vzory posouvá dál a přenáší je na různé předměty nejen denní potřeby. Přiznává, že obvykle ji k tomu inspiruje její kamarádka fotografka Helenka, která jí fotí výrobky. Vždy přijde a říká: Evženko, nešlo by vymyslet něco jako…Náramek nebo taštička na mobil. A ona pak vymýšlí, zkouší a sní, až je na světě hotový výrobek.

Na možnost vyrobit náušnice se Evženie ptala jedna mladinká návštěvnice její přednášky o Kopanicích. Sama náušnice nenosím a tak to trvalo trochu déle. Záleží mi na tom, aby komponenty na výrobu náušniček byly stříbrné nebo z kvalitního šperkařského kovu, protože ne každý snese obyčejný kov, dodává a přidává, že nápad na brože s výšivkou obvykle přijdou, když vyšívá větší celek a tam uvidí ten kousek, který se na brož hodí.

Podle Evženie ušít a dát dohromady náušničky je velmi titěrná práce. „Drobounké perličkové plátno, bavlny jen ze dvou nitek, ostrá jehlička. A pak malinký kousek látky naimplantovat do lůžka náušnic,“ doplňuje. Náramky jsou podle ní naopak práce pro radost. Občas mi přijde zpětná vazba, že majitel nosí náramek pro zvláštní příležitosti, zmiňuje.

Zákazníci si ji najdou sami

Ohledně prodeje výrobků má Evženie černé svědomí, protože svůj marketing vnímá jako žalostný. A to přesto, že má nějakým způsobem objednané zakázky minimálně na dva roky dopředu. Vždy mě pobaví, když mi někdo volá, že by mohl zvednout dosah mého e-shopu. Moc ráda bych tam měla více výrobků, ale vždy přijde někdo, kdo něco potřebuje hned teď. S křestní rouškou nemůžete čekat na to, až budete mít čas. A tak, když mám chvilku navyšívám náramky a taštičky a ty jsou v mžiku prodané. Možná, že výšivka je něco, na co marketingové rady nefungují a výšivka přichází k těm správným lidem sama, směje se.

Evženii často osloví lidé, že potřebují něco speciálního jen pro sebe, třeba pásek na svatební šaty. Pak za ní přijede nevěsta třeba až z Prahy a udělají si krásné odpoledne a vybírají vzory, které se jí líbí. Nebo čelenku k závěrečným zkouškám na vysoké škole. Na tom je podle Evženie vidět, že výšivka je jemný tvořivý proces, kde se nemůže tlačit na pilu.

Kromě výšivky provázím návštěvníky po Žítkové a dělám přednášky o Kopanicích. A tady si mě klienti také nachází sami nebo za mnou přichází na doporučení někoho, kdo už se mnou procházku s přednáškou absolvoval. Slibuju, že dám o sobě nějak efektivně vědět, přidává s úsměvem.

Nejde o talent, ale o společný zážitek

Evženie pořádá také různé workshopy a zdůrazňuje, že jejich účastníci jsou skvělí. Má ráda menší skupinky, kde se každému účastníkovi může pečlivě věnovat. Ukazuje jim jednotlivé tahy jehlou a odhaluje tajemství řemesla.  Prozrazuje, že mnozí účastníci se k ní na výšivku vrací a navazují přátelství. Někdy za mnou lidé jezdí jen pro tu atmosféru tvoření a Kopanic. Neučím je jenom techniku výšivky, ale i lásce k této práci. K úctě ke svým schopnostem, k minulosti i k současnosti. Je to, jako bychom se dotýkali věčnosti a něčeho co nás přesahuje, popisuje.

To, jestli se účastníci workshopů naučí vyšívat, nebo jestli jim to jde nebo ne, není podle Evženie vůbec důležité. Každý má podle ní talent na něco jiného a ona především chce, aby na kurz lidé chodili, protože se jim líbí a chtějí zažít společenství lidí se stejným zájmem. Často se také vracejí díky atmosféře nebo proto, že si chtějí užít den s ní a ostatními. Podstatné je dopřát si den krásný jako korálek, na který se vzpomíná, kdy se zastavil čas a naše duše se setkaly, uzavírá.

Tip na další příběh

Blanku vábí hedvábí. Po nemoci našla nový směr a teď jeho kouzlo předává dál

Blanka jako učitelka vnímala svou práci jako poslání, ale tělo ji donutilo k náhlému zastavení. Plicní embolie se pro Blanku Drabovou stala momentem, kdy přehodnotila svůj dosavadní život. Od křídy a tabule se oklikou vrátila k umění, které ji provázelo od dětství. Více v dalším článku.

• 
• 
• 

Dalších 24 fotografií