Tepláky na schůzce i tetování. Sítě bouřlivě řeší, kde končí letní dress code

Od kostýmků k teniskám: Kde je dnes hranice?

Lektorka a konzultantka na Facebooku ve svém příspěvku sdílela téma oblékání s tím, že jí červnem začíná období sukní, konkrétně sukní s teniskami. Diskuzi otevřela tím, že jí jedna paní říkala, že je neslušné, když přijde do firmy v teniskách a že by měla nosit podpatky. Dále vzpomíná, jak dříve do práce chodila v kostýmku a v podpatcích, což byl jejich každodenní dress code. Jen v pátek byl „casual friday“, kdy mohli přijít ne úplně sešněrovaní. Dneska už prožívám „casual friday“ každý den. Doba se posunula. A posunula se hodně. U některých se posunula tak, že jsou schopní jít za Pažouta a vzít si tepláky na schůzku, do divadla, nebo na zkoušku do školy, dodává s otázkami: Kde je teda ta hranice? Ať si nosí každý co chce nebo i v téhle době platí nějaká pravidla?

Jedna z komentujících přiznává, že odmítla několik hezkých pracovních pozic kvůli povinnosti chodit v kostýmku a v podpatcích. Nejsem ten typ a nepřipadám si v tom dobře. Tak dělám sama na sebe, oblékám se na schůzky slušně, vhodně, ale dle svého vkusu a hlavně pocitu, doplnila. Další je zastánce toho, ať si každý nosí, co chce, podle vlastního uvážení, situace a vkusu. Když někdo podle ní přijde nevhodně oblečený, tak si to o něj všichni pomyslí, ale když je mu to jedno, nic se tím v životě pro něho nezmění. Kdo má nějaký vrozený cit pro estetično a kulturu, tak se obleče přiměřeně, kdo chce být extravagantní, ať klidně je, mně to život neovlivňuje, uvedla s tím, že k sukni by volila světlé tenisky, které nic nepokazí. 

Hranice jistě žádné nejsou, jde jen o to, zda chcete, aby to nějak vypadalo nebo ne. A to už pak nějaká pravidla má, zní názor z dalšího komentáře. Podle jiné ženy by se určitě nějaká pravidla měla dodržovat a zmiňuje představu, že by do Národního divadla začali chodit lidí v riflích nebo teplácích nebo by vás v bance přijímal někdo v teplácích… Ano, je svoboda projevu, ale i to má své hranice. A hlavně na některých pozicích v zaměstnání by to nepůsobilo profesionálně a solidně, shrnuje.

Další komentující oceňuje, když má někdo osobitý styl, nenechá si diktovat módou co nosit, ale přesto jí pořád přijde vhodné se jinak obléct do divadla, jinak do práce, jinak na volný čas. Ale i tak je možností mnoho, protože i to divadlo už není tak sešněrované. Ale v teplákách tam nepůjdu, podotýká.

Ať si každý nosí, co chce a v čem se cítí nejlíp. Já jsem přešla úplně na sportovní styl, žádné sukně, šaty (max víkendy s rodinou), protože to v mojí práci prostě nejde. Teda jako jo, jde, ale je to naprd. K sukním a šatům jsem nosívala jednobarevné tenisky typu converse, nejsou tak masivní napohled, popisuje svůj pohled další z uživatelek.

Módní policie

Dresscode tričko a kraťasy? Je opravdu rozdíl mít tričko s límečkem a kraťasy golfového typu
NEBO
Šedé melírované vytahané triko a kostkované kraťasy z tržnice r.v. 1996

V osobním čase si noste třeba dupačky, ale ve státním sektoru a práci s lidmi to není fuk
🚨

— MarkéTA🍎 (@marki13viden) June 24, 2026

„Přijďte, v čem je vám dobře.“ Je to past personalistů?

Také na sociální síti LinkedIn se oblečení stalo tématem, a to kromě pracovních schůzkách také na pohovorech. Jedna uživatelka zde sdílela své překvapení z toho, že ji v rámci pozvánky na pohovor přišla instrukce o tom, že nemají žádný dress code, ať přijde tak, aby jí s nimi bylo dobře.  Sice si říkala, že volba správného ohozu může být i tajná součást výběrka, ale s dotazem oslovila jak HR a šéfy (jestli řeší, v čem lidi přijdou a jestli k tomu přihlíží v rámci výběrového řízení), tak kandidáty: Vzali byste si po takové instrukci vestu Punk’s not Dead, nebo se radši držíte při zemi?

Pod příspěvkem se objevilo téměř 300 odpovědí různých názorů. Jeden z komentujících by to jednoznačně vnímal jako test: Ano nemáme dress code, ale to ještě neznamená, že nejsou přirozené hranice. A pokud prokážu, že se do nich nevejdu, tak se k nim prostě nehodím, neboli jim se mnou nebude dobře, popisuje. Další uživatelka přiznává, že by z takové instrukce nebyla nadšená, protože se s NIMI nebude cítit dobře, když přijdu v mikině a ONI budou mít saka. Ale to je moje vnímání. Chápu, že pro někoho to může být osvobozující, myslí si.

Asi budu v menšině, ale osobně bych nechtěla pracovat pro firmu, která se chlubí tím, že nemá žádný dress code. Nemusí to být oblek a kravata, ale profesionalita se podle mě projevuje i způsobem, jakým se prezentujeme navenek. Úplná rezignace na standardy mi nepřipadá jako pokrok, uvádí jiná uživatelka.

Jiná komentující přiznává, že by určitě nepřišla na pohovor tak, jak si odskočila od plotny s tím, že neformálnost bere tak, že přijde čistě oblečená – něco jednoduchého, ale fajn i na nějakou formálnější setkávačku, kde to zrovna formálně neberou.

Vyhazov kvůli obleku a odhalené břicho

Podle jednoho z komentujících mužů asi záleží, na jakou pozici. Pokud by to podle něj bylo na pozici, kde přijde do kontaktu s lidmi, asi by se snažil vypadat civilně. Na IT pozici je to podle něj asi jedno. Naopak: po zkušenostech vím, že jsou firmy, kde vás jako ajťáka i ve vedru nutí sedět u počítače v dlouhých kalhotách a kraťasy jsou porušením pracovní kázně… To už fakt ne, zmiňuje. Další říká, že to neřeší ani z jedné strany. Sám bych v kraťasech na pohovor nepřišel, ale pokud mi takto přijde kandidát, tak s tím nemám problém. Na pohovoru by se měl kandidát cítit uvolněně a v pohodě. Když mu k tomu pomůže jeho oblíbená mikina, proč ne, shrnuje.

Na pohovor jsem přišel v kalhotách, košili a s kravatou, plus sako. Po přijetí jsem toto už nikdy neměl oblečené, přidává svou zkušenost další zaměstnanec. Méně úspěšně dopadla jedna z uživatelek, která byla pozvaná na pohovor do firmy, na sobě lehkou halenku s krátkým rukávem, co vezme i volnočasově k džínům a kalhotový modrý kostým. Pan majitel přišel v tričku a džínách. Vše probíhalo v pohodě a pak přišlo zamítnutí s tím, že bych podle oblečení nezapadla do jejich firemní kultury, doplnila.

Další komentující zareagovala příkladem z vlastního života: Když jsme s manželem kupovali dům, právnička developera měla krátké tričko s odhaleným břichem. Mně to jako klientovi, který řeší největší výdaj svého života a svůj domov, přišlo neuctivé, uvádí a zdůrazňuje, že záleží na profesi.

Specialistka na HR přiznává, že když sama aktivně chodila po pohovorech, dávala si záležet na tom, v čem přijde. Doma nejradši nosí tepláky a triko Guns'n'Roses, ale na pohovor na HR je to podle ní nevkusné a raději volila šaty. Když mi někdo přijde na pohovor, tak si všímám, jak je oblečený. Hlavně při výběru profese – když mi přijde kandidát na manažera v roztrhaných riflích a volném tričku nebo v pěkných džínách a košili, je to rozdíl. První dojem tam hraje svoji roli (avšak není nejdůležitější), vysvětluje. Jestli to není chyták, zda má kandidát selský rozum a ví, jak se správně obléct na pohovor, myslí si zaměstnankyně personální agentury.

Jeden z podnikatelů uvedl, že shodou okolností teď také posílá pozvánky na pohovory a přidává do nich větičku: Rozhodně není třeba formální oblečení, já ho taky mít nebudu.  Dále popisuje, že pravděpodobně bude mít triko s nějakým veselým potiskem a krátkým rukávem aby bylo vidět tetovaní a k tomu buď kraťasy nebo sukni, podle toho jak se ráno vyspí. Nutit lidi do obleku je jen nějaká podivná snaha je strčit do nudné stereotypní škatulky. Mnohem víc ocením někoho, kdo má pomyslné koule a vypadá po svém, zdůrazňuje.

Přečtěte si také:

Tropické teploty jsou tady. Pro zaměstnavatele začínají platit důležitá pravidla

Pravidlo košile: Vadí v českém byznysu tetování?

Právě tetování bylo tématem dalšího příspěvku na LinkedIn. V něm podnikatel uvedl, že u vlastního tetování zastává pravidlo „košile“ až na jednu zmíněnou výjimku v podobě rovná se na prostředníčku. Co je to moje pravidlo košile je asi jasný. Žádný malůvky přes tuhle hranici. Je jen moje. A vůbec mi nevadí, pokud to má někdo jinak. Normálně je můj dresscode černý tričko a kalhoty. Takže jsou moje tattoos hned vidět. Mám to tak i na stránkách, dodává, přidává historku a shrnuje: Tak si říkám, jestli na odvážný vzhled nepotřebujete krom sebevědomí i něco dalšího.

Jeden z odpovídajících uvádí, že má pět tetování, co nejsou vidět v košili. Mám u sebe stejné pravidlo. Ale u mzdové účetní to lidi vždycky překvapí, jako by tahle profese vylučovala možnost tetování a piercingu. U jiných je mi zcela jedno, zda, kolik a kde mají tetování či piercingu, přidává svůj pohled další uživatelka. Já mám pravidlo, že je mi fuk kdo co vidí a co si o tom myslí. A docela mi to funguje…, uzavírá další komentující.