Už přes 30 let se Petr Horatschke živí jako zlatník. Ze začátku se sice tomuto oboru věnovat nechtěl, a jak sám říká, měl větší ambice, ale dnes už by neměnil. Vystudoval jsem obor rytec-zlatník na střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově. K řemeslu mě přivedli rodiče, protože jsem od malička byl taková hračička a bavilo mě výtvarno a tvorba předmětů. Po střední škole jsem se chtěl zabývat designem a šestkrát se přihlásil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Ani jednou to ale nevyšlo,
popisuje své začátky v oboru Petr Horatschke. Musel proto začít jako zaměstnanec zlatnické dílny v družstvu Umělecká řemesla. Když se po revoluci družstvo rozpadalo, začal přemýšlet o vlastní dílně. Chvíli sice ještě pracoval ve firmě svého bývalého kolegy, ale v polovině 90. let už zakládal vlastní firmu a podniká až do dneška.
S manželkou začínali v Libčicích nad Vltavou, v malém městečku kousek za Prahou, kde žije jen pár tisíc lidí. Pro zlatníky žádná ideální lokalita. Živili se hlavně opravami, restaurováním a sem tam jim přišla i nějaká ta zakázka na výrobu nového šperku. Museli tehdy být skromní, vystačit si jen s troškou materiálu a spoléhat na okruh stálých zákazníků, kteří je znali z dřívějška. Z Libčic proto brzy přesídlili do Prahy. Firmu Atelier šperku Petr Horatschke založil bez jakýchkoli půjček nebo úvěrů, stačilo mu na to pár desítek tisíc korun, což by dnes bylo velmi těžké nebo skoro nemožné. Díky tomu, že jsem začínal v Uměleckých řemeslech, jsem se dobře znal s velkými dodavateli šperků a ti mi ze začátku vyšli vstříc a dali své zboží do komise. Platil jsem za něj až ve chvíli, kdy se prodalo. Během pěti let jsem se vypracoval tak, že jsem si mohl dovolit zboží sám nakoupit. A tak je to dodnes, všechno, co mám v obchodě, je moje. Začínat dnes by bylo mnohem složitější. Abyste měl alespoň nějaký slušný sortiment, potřebujete nakoupit zboží za zhruba milion korun,
říká zlatník. Do komise dnes bere už jen starožitné kousky, které mu přinesou jednotlivci.
Šperkařství je týmová práce
Zlatník Petr Horatschke začínal s podnikáním pár let po revoluci a využil svých dřívějších kontaktů ze zaměstnání.
Zlatnictví a klenotnictví je podle živnostenského zákona vázanou živností, kterou může dělat jen člověk s náležitým vzděláním nebo praxí. Nejčastěji jsou zlatníci v kontaktu s Puncovním úřadem, který vede jejich seznam, a navíc u něj prochází kontrolou každý výrobek. U Puncovního úřadu musí být registrovaný každý, kdo vyrábí šperky z ryzích kovů. Jakýkoli šperk, který vyrobím, musím označit svou vlastní značkou, kterou mi Puncovní úřad jako registrovanému zlatníkovi přidělil. A pak musím s každým šperkem na úřad, aby tam provedli analýzu ryzosti a vystavili ještě jejich certifikát. Pak teprve ho můžu prodat. Nejkratší doba čekání na schválení je jeden a půl hodiny,
popisuje zlatník Petr Horatschke proces, kterým prochází vždy, když vyrobí šperk na zakázku. V České republice jsou podle něj kontroly a normy velmi přísné. Třeba v sousedním Německu to mají zlatníci jednodušší. Pokud se při kontrolách přijde na to, že vyrábí z nekvalitního materiálu, přijdou o živnostenský list a v oboru končí. To je hodně přísné. Nemusí ale běhat s každým kouskem na Puncovní úřad jako my. Zřejmě je to dáno jiným prostředím a kulturou každé země. U nás se takto kryjeme, protože máme řadu špatných zkušeností s podvodníky a nekvalitní prací,
komentuje zlatník.
Má to ale výhodu pro zákazníky. Ti, kteří nakupují v obchodech a ne na ulici, mají záruku, že zboží bude kvalitní. V okamžiku prodeje musí být puncovní značkou označeno i zboží z dovozu. Některé evropské země si puncovní značky vzájemně uznávají. V Česku to platí třeba pro šperky z Velké Británie, Polska nebo Slovenska. Neoznačené klenoty z Německa pak musí nést značku českého Puncovního úřadu.
Zlatnické a klenotnické firmy fungují buď tak, že jen prodávají už hotové zboží nebo se specializují na zakázkovou výrobu. Atelier šperku Petra Horatschkeho je zaměřený na zakázkovou výrobu, ale aby firma prosperovala, musí taky prodávat nakoupené strojně vyrobené šperky. Abyste se uživil jen prodejem, musíte mít obchod v dobré lokalitě, na velkých městských třídách nebo v obchodních centrech. Nám se daří držet až 80 % obratu z vlastních zakázek a 20 % pak dělá prodej nakoupených šperků. Musím ale říct, že to nás živí. Kdyby nebylo prodeje hotových šperků, tak živoříme,
vysvětluje zlatník situaci. V hlavním městě vystřídal několik adres včetně turisticky vytížené oblasti Havelského trhu. Teď je ale už řadu let věrný Francouzské ulici na Vinohradech a na tuto lokalitu nedá dopustit. Má tu své stálé zákazníky, a navíc mu díky rušné poloze do obchodu chodí i kolemjdoucí.
Jak na sebe prozradil už na začátku rozhovoru, byl vždycky takovým hračičkou, proto ho baví tvořit. A kreativní stránkou začínají všechny jeho zakázky. Naší specialitou jsou hlavně snubní prstýnky. Ačkoli máme velkou kolekci těchto prstenů, snoubenci si často přejí něco zvláštního nebo kombinaci detailů ze dvou nebo několika různých hotových šperků. Mají nějakou představu, kterou jim musím ještě před samotnou výrobou „zhmotnit“ na papíře. Kreslím několik druhů návrhů, popisuju detaily, všechno musí být rozpracované na desetiny milimetru. O tvořivost tedy není nouze ani před samotnou prací s kovem,
říká Petr Horatschke. Nejčastěji pracuje s bílým 14karátovým zlatem. Tento materiál je nejoblíbenější kvůli své ceně. 18karátové zlato laik ve výsledku od toho 14karátového ani nerozezná a materiál je dražší. Svou roli hraje v zájmu o konkrétní kov a ryzost i móda. Někdy zlatník pracuje i s platinou, což je nekvalitnější šperkový kov vůbec. Ten si ale objednávají jen skutečně fajnoví zákazníci. A minimum pak tvoří výrobky ze stříbra. Ty se vzhledem k ceně práce prakticky nevyplatí vyrábět ručně, protože jsou pak ve finále stejně drahé jako šperky ze zlata.
A proč si lidé při dnešní široké nabídce nechávají dělat šperky na zakázku? Je to právě proto, že si nejsou schopni z velké škály výrobků vybrat. Líbí se jim kombinace z několika druhů šperků. Případně si vybrali, ale šperk je značkový a oni na něj nemají. Další zákazníci přicházejí se starým zlatem, které už nenosí, protože šperk už vyšel z módy. Často chodí lidé se šperky, ve kterých jsou zasazeny drahé kameny. Diamant se neničí a oni ho jen chtějí zasadit do jiného kovu nebo šperk upravit,
komentuje Petr Horatschke. Obecně se má za to, že v klenotnictví nakupují hlavně muži. Osm z deseti zákazníků, kteří do Atelieru šperku přijdou, jsou ale ženy. Je to dáno tím, že gró naší práce tvoří zakázková výroba. A ženy na opravy nebo předělávky dbají víc než muži. Nejsme typickou firmou, kam muži chodí kupovat dárky,
dodává zlatník.
Nejobyčejnější prsten zvládne zlatník vyrobit za půl hodiny. Jsou ale i kousky, které mu zaberou třeba tři týdny. Důvod? Zlatnictví v sobě zahrnuje několik oborů, které se při výrobě musí vzájemně kombinovat a doplňovat, a ovládnout všechny činnosti není možné. To si lidi vůbec neuvědomují. V našem oboru jsou třeba specialisté na řetízky a ti se ještě dělí podle toho, jestli dělají takzvanou královskou vazbu nebo klasický očkový ankr. K tomu jsou tady faseři, tedy zasazovači kamenů, rytci, gravírovači a tak dále. Já jsem původem rytec a mám nástavbu se zaměřením na smaltování. V praxi jsem se ale věnoval hlavně klasické zlatničině a jako rytec jsem měl blízko i k zasazování kamenů. Když je to ale nějaký složitější kousek, přenechám ho zkušenějším kolegům. Stejně tak dostávám já práci od nich, protože nikdo si netroufne na rytí,
říká zlatník.
Ve své firmě zaměstnává dvě zlatnice, které jsou zároveň i prodavačkami, a s dalšími zlatníky spolupracuje externě. Musí být v kontaktu se vzorkařkou, faserem, specialistou na galvaniku a tak dále. Bez dobrých a úzkých vztahů s kolegy se žádný zlatník neobejde.
Marketing a zlatnictví nejdou moc dohromady
Do masny, pekárny nebo drogerie musí čas od času zajít každý z nás. Ale do zlatnictví? Bez toho se lidé obejdou. Přesto se v Česku živí několik tisíc zlatníků. Jak to dělají? Já osobně nemám firmu, která by potřebovala prodávat obrovské množství zboží. Jsem závislý na okruhu lidi z okolí. Někteří za mnou po dobré zkušenosti jezdí, i když nejsou z Prahy. Sem tam se pokusím o nějakou formu reklamy, ale nad jejím dopadem stále přemýšlím a nemám na to jasnou odpověď. Hned v začátcích jsem si firmu pojmenoval Atelier šperku, protože tehdy ještě nebyl rozšířený internet a kontakty se hledaly hlavně ve Zlatých stránkách. Ty byly seřazeny podle abecedy a já tak měl šanci, že budu vidět mezi prvními. Dnes sázím hlavně na to, že se zaměřujeme na vlastní tvorbu a ruční práci. Několikrát jsem si taky zaplatil za vylepšení pozice na webových vyhledávačích, ale velký efekt to nemělo a na obratu se to neodrazilo. Vždycky nám pak jen volalo hodně lidí, kteří ale neměli představu o ceně ruční práce a tím to skončilo. I přesto jsem ale toho názoru, že inzerovat a zviditelňovat firmu je dobré,
říká zlatník.
Je přesvědčený o tom, že každé podnikání je risk a člověk, který do něj chce jít, musí především milovat obor, ve kterém chce podnikat. A jeho zlatnické řemeslo baví. Kromě běžných zakázek vzpomíná na speciality, se kterými se během své kariéry setkal. Ze zlata dělal třeba kbelík pro vysloužilou uklízečku, ale taky sluneční brýle nebo extravagantní zlatý zub posázený diamanty.
A nebyl by to snad ani zlatník, kdyby neměl zkušenost se zloději. Jeho obchod byl vykraden celkem třikrát. Žádné filmové scénáře o vloupáních v nočních hodinách ale nečekejte. Ke krádežím došlo vždycky za bílého dne, kdy zloději přicházeli v době nejmenšího provozu. Jedno přepadení prodejny, které se s odstupem času zdá jako vystřižené ze špatné komedie, ale Petr Horatschke přece jen zažil. Stalo se to v roce 2006. Vtrhli sem dva maskovaní Ukrajinci se samopaly a na vybílení celého obchodu jim stačilo sedm minut. Zboží rvali do igelitek a při odchodu to všechno ani nestačili pobrat. A tak se stalo, že tu jednu igelitku i s ostře nabitým samopalem typu škorpion nechali,
líčí svůj zážitek Petr Horatschke. A jak se z něj poučil? Svůj obchod napojil na security službu, a především zásadně snížil pojistku, protože s pojišťovnou se prý tehdy jednalo velmi špatně.
