Hlavní navigace
Už zbývá jen pro podání daňového přiznání. Vyřešte je s našimi chytrými formuláři a tipy na slevy.

Praha proti Airbnb používá zavádějící argumenty. Jak se bude regulace obcházet?

Autor: Karel Choc, Internet Info, podle licence: Rights Managed
Daniel Morávek

[KOMENTÁŘ] Praha vyráží do boje proti Airbnb. A jak to tak u politiků bývá, argumenty jsou zavádějící. A jak ukazují příklady, regulace se bude stejně obcházet.

Praha se například v možnostech, jak Airbnb regulovat, odvolává na zkušenosti z Barcelony. Ta je ale ukázkovým příkladem, jak se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Jinými slovy, jak se regulace navzdory kontrolám snadno obchází.

Čtěte také: Finanční správa chystá kontrolní akci. Na podnikání přes Airbnb, Uber i slevy

120 milionů Kč je hodně nadsazených

Pracovní skupina zřízená magistrátem hl. m. Prahy předevčírem doporučila radním zvážit zavedení přísnější regulace služeb nabízejících především turistům krátkodobé ubytování (tedy hlavně Airbnb). Fenomén tzv. sdíleného ubytování prý připravuje pražskou pokladnu ročně zhruba o 120 milionů korun. Podle radnice to je tím, že poskytovatelé ubytování neplatí místní poplatek za poskytování ubytovacích služeb.

Nemá se smysl přít, že velká část ubytovatelů skutečně poplatek neplatí. Je však otázkou, jak město došlo k číslu 120 milionů korun. Ubytovací poplatek totiž činí 6 korun za den, rekreační/lázeňský pak 15 korun za den. Vzhledem k tomu, že vloni se v Česku (tedy nejen v Praze) přes Airbnb ubytovalo 710 tisíc turistů, měli by za den zaplatit na poplatcích 14,9 milionu korun, a to za předpokladu, že by byli všichni ubytováni v Praze.

Aby tedy Praha přišla o 120 milionů, musel by zde každý turista bydlet přibližně 8 dní. Průměrná délka pobytu přes Airbnb ale činila jen tři dny. Navíc samozřejmě ne všichni z 710 tisíc turistů bylo ubytováno v Praze. Na poplatcích tak Praha rozhodně ročně nepřichází o 120 milionů korun. Kdyby se ročně v Praze ubytovalo 500 tisíc turistů přes Airbnb, strávili zde 3 dny a ani jeden z provozovatelů (což také není pravda) nezaplatil poplatky, přišlo by to Prahu přibližně 31,5 milionu korun.

Navíc i díky Airbnb každoročně stoupá počet turistů, kteří Prahu navštíví, a také těch, kteří se zde ubytují. Že pak v Praze utratí více peněz za všechno možné, z čehož těží i pražská pokladna, asi netřeba připomínat. Samozřejmě se nedá přesně kvantifikovat, kolik přesně každý turista Praze přinese, rozhodně ale celková částka „propad“ příjmů z ubytovacích poplatků z velké části, ne-li zcela, nahrazuje.

Ceny nájmů žene nahoru hlavně byrokracie

Praha zkouší proti Airbnb dále argumentovat tím, že rozšíření sdíleného ubytování snižuje dostupnost bydlení pro místní obyvatele, protože tisíce bytů, které byly využívány pro bydlení Pražanů, slouží dnes turistům. To prý omezuje nabídku nemovitostí pro obyvatele města a zvyšuje kupní ceny nemovitostí i nájemné. Podobně argumentoval například i Berlín, když zaváděl regulaci Airbnb. Podle tamních radních od roku 2009 do roku 2014 narostly ceny nájmů o 56 %, za což prý může Airbnb. Na první pohled logická teorie, na druhý má ale vážné trhliny.

Jak například ukazují data z Česka, za to, že rostou ceny nájmů, nemůže Airbnb. Například v Praze vzrostlo tržní nájemné mezi roky 2000 a 2008 o 48 %, a to tady žádné Airbnb neexistovalo. Aby nedošlo k mýlce, Airbnb vliv na cenu nájmů a dostupnost bytů určitě má, mnohem výrazněji se ale na těchto faktorech podepisuje pomalá výstavba nových bytů. A za tu mohou především komplikovaná pravidla stavebních projektů, které nemají na svědomí nikdo jiní než politici. Získat veškerá razítka a následně budovu postavit trvá mnohdy až deset let.

Další argument, který sice Praha tentokrát nepoužila, který ale rády používají hotely a penziony, je, že jim Airbnb nekale kazí byznys. Jak ale ukazují data, turismus v pražských hotelech se každý rok zvyšuje. V roce 2016 se v hlavním městě ubytovalo 7,07 milionu lidí, což je o 460 000 hostů více než v roce předchozím. Z hlediska celkového počtu přenocování došlo k překonání hranice 16,5 milionu noclehů. O rok dříve přitom šlo o 15,9 milionu noclehů.

Řešení a to, jak se v Barceloně obchází

Řada řešení, která navíc Praha zvažuje, je neefektivní a špatná a navíc stejně půjde obcházet. V úvahu prý přichází omezení poskytování ubytování pouze na nemovitosti, které hostitel zároveň obývá (zavedeno např. v Berlíně či Barceloně), omezení na určitý počet dní v roce (zavedeno např. v Amsterdamu a New Yorku), na určité období (zavedeno např. v Barceloně a Amsterdamu), na určité území nebo na stanovený počet hostů s ohledem na velikost nemovitosti (zavedeno např. v Amsterdamu). Dalším ve světě uplatňovaným řešením je zavedení licencí pro hostitele (byly zavedeny např. v Barceloně či Santa Monice).

Často zmíněná Barcelona je ale ukázkovým příkladem, jak regulace selhává. Často se zmiňuje, že Češi umí snad nejlépe obcházet všechna možná pravidla. Faktem ale je, že to umí (a hlavně dělají) všechny národy, pokud je regulace špatně nastavená. Jak upozorňuje na svém webu cestovatel Michal Acler, v Barceloně ti, kdo nemají licenci, pronajímají byty i nadále, jen po rezervaci řeknou ubytovaným, aby nikomu neotevírali a s nikým se nebavili, jakým způsobem jsou ubytováni. Zároveň turistům napíší, aby případně tvrdili, že tu jsou na více než 30 dní, což je doba, od které není potřeba mít licenci. Pronajímatel pak městu sdělí, že lidé měli být ubytováni na měsíc, ale po pár dnech si to rozmysleli.

Eliminace toho, že lze poskytovat jen ubytování, kde hostitel bydlí, se zase děje tak, že pronajímatel oficiálně pronajímá jen pokoj, ale podle fotek a popisu je zřejmé, že jde o celý byt. Po rezervaci pak turistům pronajímatel sdělí, že se jedná o celý byt a že v něm nikdo jiný než oni nebude.

Co by opravdu pomohlo

Nicméně pražští radní zmínili aspoň jednu věc, která dává smysl. Velké množství poskytovatelů sdíleného ubytování v současné době o svých povinnostech neví anebo je považuje za nevyjasněné. Informovat o nich je první nutný krok, který musíme udělat, pokud chceme, aby své povinnosti začali plnit, uvedl vedoucí pracovní skupiny radní Jan Wolf.

S tímto se dá naplno souhlasit, přesné a jasné totiž informace chybí. Napřed je však nutné, aby došlo k jasnému nastavení definice sdílené ekonomiky a také přímé dohodě státu či samospráv s Airbnb (ale i dalšími platformami). Mohlo by se například jasně stanovit, že ubytování přes Airbnb je živností. K tomu se sice většina právníků přiklání už nyní, chybí ale jasné definování ze strany státu či samosprávy a řada pronajímatelů tak poskytuje ubytování jako pronájem. Zatímco licencování nemá smysl, evidence těch, kteří pronajímají, může ve spolupráci s Airbnb přinést poměrně přesný přehled o počtu pronajímatelů a počtu ubytovaných.

Čtěte také: Spadá Airbnb pod #EET? Otázku nadále analyzujeme, přiznává finanční správa

Přímá dohoda s Airbnb přitom může přinášet i další výhody přímo pro město. Povinnost hradit místní poplatek totiž mají ubytovatelé již nyní, jen Praha neumí vymáhat jeho placení. Kdyby se přitom inspirovala třeba ve Wisconsinu, kde Airbnb poskytuje data státu a rovnou k částce za ubytování připočítává výši poplatku, kterou pak automaticky odvádí do státní pokladny. Ve Wisconsinu se navíc před pár měsíci s Airbnb domluvili i na placení daně z obratu. Společnost Airbnb má v současné době daňové dohody s 21 americkými státy. 

Možnosti, kterými docílit všeobecné spokojenosti, tak existují, to by ale politici museli změnit způsob myšlení a chování. Místo vymýšlení, co a jak zakázat či přísně zregulovat, by stačilo zapojit rozum a inspirovat se tam, kde sdílené platformy bez problémů fungují. Staré pražské (a české) psy však novým kouskům jen tak nenaučíš.

Našli jste v článku chybu?