Připomíná to nekonečný příběh. Ekonomika neroste dostatečně rychle, státní kasa se z dluhu nedostává, takže je třeba úsporných opatření, s čímž souvisí i úprava daňové zátěže. Kolečko se rozebíhá za posledních pár let již poněkolikáté a v úsporných balíčcích se už vyzná jen málokdo. Ten poslední směřuje ke zvýšení daňové zátěže, kterou pocítí skutečně všichni. Dokonce i na jakousi daňovou progresi došlo a nejbohatší tak přispějí několika solidárními procenty. Čtěte také: ACTA? Na internetu začíná „třetí světová válka“
Emigrovat?
Častěji se spíše volí změna sídla firmy. Jeden známý mi vyprávěl, jak po několika letech přenesli se společníkem sídlo své firmy na Kypr. Z jeho vyprávění jsem měl pocit, že ho nejvíce užíralo, že platí na daních statisíce do státní pokladny a stát mu za to neposkytuje žádné služby navíc. Pouze administrativu a zátěž. Tak se rozhodli optimalizovat a pro nás všechny ostatní to dopadlo špatně. Přítok do státní kasy se snížil. Problémem zůstává, že se stát ke svým poplatníkům nechová jako ke klientům. Některé politické strany vyvíjejí na bohatší tlak a vytvářejí jakýsi pocit, že by za své bohatství měli platit. Vydělal sis peníze? Tak plať! Tohle ale už bohužel nemá se solidární daňovou progresí nic společného. Bohatí se stávají takříkajíc třídním nepřítelem a nemají k emigraci daleko. Čtěte více: Štěstí v neštěstí, omezení paušálů se výrazně promítne „jen“ na OSVČ s dětmi
Přiznávám, že i mě v některých vypjatých situacích napadnou myšlenky na dané téma. Ona tráva za plotem je přeci jen zelenější. Překvapivě to naposledy nebylo při vyhlašování úsporných opatření. Bylo to až následně při ohlašování stávkových pohotovostí odborů všeho druhu. Pár týdnů předtím jsem navíc jasně zaznamenal, že někde jsou lidé ještě ve většině rozumní. Narážím na švýcarské referendum, ve kterém si sami obyvatelé (řekněte si to několikrát za sebou a zjistíte, o jak nedosažitelnou věc se u nás jedná) odmítli zákonem garantovanou dovolenou na šest týdnů namísto dnešních čtyř.
Není to úžasné? Lidé pod Alpami si jasně uvědomují, že je těžká doba a sami tímto způsobem napomáhají svým zaměstnavatelům, a tedy potažmo i státu. Uvědomují si, aniž by jim to někdo nutně musel říkat, že by zvýšený počet týdnů nepřinesl automatický nábor nových zaměstnanců. Teoreticky by na každých dvacet musel přibýt jeden, který by pokryl výpadky dovolené. Neznamenalo by to automaticky ani odpočinutější zaměstnance, ti stávající by ve velké části případů museli zvládnout shodnou práci v kratším čase. Primárně jde totiž o to, aby vůbec bylo kde pracovat. A tohle si uvědomují velmi dobře.
Mám kde pracovat? Uživím sebe a svou rodinu? A nakonec – mám se dobře?
Na tu poslední otázku tady u nás, ve věčně nespokojené zemi, kde každý jen nadává, velmi rád odpovídám, že jsem se nikdy tak dobře neměl. A jak jste na tom vy? Nejjednodušší odpověď je: špatně! Ale víte o tom, že procento lidí na pokraji chudoby je u nás jedno z nejnižších v EU? Nemáme se nejlépe na světě, i na nás dopadá krize eurozóny, ale máme se skutečně špatně? Ten, kdo se kdy v životě už podíval za hranice do země, kde se stále žije jako na počátku 19. století, si nikdy nemůže odpovědět „ano“.
Ve Švýcarsku si to uvědomují nikoliv kvůli svému bohatství, ale díky své osvícenosti, na kterou má vliv samozřejmě i historický vývoj, kterým si země prošla. U nás po čtyřiceti letech nesvobody a dalších dvaceti relativně dobrého ekonomického rozvoje se stále potácíme v poloze, kde nám, Čechům, to jde nejlépe – nadávat – na všechny a na všechno. Takže teď jsou na řadě škrty. Uvědomit si ale zodpovědnost za budoucí vývoj, kterým stavíme cestičky především vlastním dětem, to se většině národa nechce. Nezbývá než vydržet, věřit v pozitivní zítřek a uvědomit si, že se máme dobře.
Autor: Lukáš Civín, ředitel odboru řízení rizik společnosti Home Credit
ČLÁNKY DO MAILU