Za kouče se tak dnes prohlašují například ženy, které vyřešily nějakou životní krizi a mají návod pro ostatní. Anebo muži deklarující své poslání učinit ostatní šťastnými prostřednictvím finanční nezávislosti. Častí jsou také manažeři, kteří unaveni firemním prostředím odešli na volnou nohu a nabízejí svůj recept na úspěch a řízení ostatním. Zkušenosti jsou jejich mantra, ještě lépe doplněná předponou ex a názvem věhlasné firmy, kde působili.
Koučování můžeme vymezit různě
V případě profesionálních a zkušených koučů jde o to, aby si koučovaný prostřednictvím otázek hledal svou vlastní cestu a přicházel na svá vlastní řešení, která nejlépe odpovídají jeho hodnotám, situaci či osobnosti. Cílem je rozvíjet potenciál klienta, ne ho uzdravovat. Ani nejde o výuku či předávání zkušeností.
Pokud si vybereme někoho, kdo nám místo koučování bude dávat rady či sdílet svůj recept na úspěch, nejmenší nepříjemnost, která se může stát, je to, že nedojdeme, kam potřebujeme. Dostaneme návod na něco, co jsme nepotřebovali. Případně odcházíme s produktem, třeba finančním, který jsme nepotřebovali. To nemusí být etické, ale dá se to zvládnout. V žádném případě nechci říct, že rady či sdílení zkušeností nejsou užitečné, naopak, jen nejde o koučování.
Někteří “koučové” mohou způsobit více škody než užitku
Ovšem výrazně větší riziko představují tzv. koučové, kteří si nejsou vědomi své zodpovědnosti a pouštějí se do intervencí, na které nemají potřebné kompetence. Začnou “koučovat” klienta v krizi či nedobrém psychickém stavu, což je naprosto nevhodné. Klientovi ještě více uškodí, otevřou mu jeho nezpracovaná traumata, ale už nemají kompetence k tomu, aby mu je pomohli zpracovat.
Bohužel to není zcela vzácný jev. A i když se třeba nestane nic tak závažného, řada lidí má po zásahu kouče amatéra pocit, že selhali, že nezvládli aplikovat jeho rady a řídit se jimi. U duševně zdravých lidí to nemusí znamenat nic zásadního, ale u křehčích, méně odolných jedinců, to může mít velmi negativní dopad na psychiku.
Setkala jsem se například s případem, kdy se klientka chtěla zbavit silných pocitů úzkosti před veřejnými vystoupeními. Samozvaná koučka jí poradila, že to chce čas a zkušenosti a že to je normální. Jenže klientka má extrémní stavy dál a k tomu se cítí neschopná a nekompetentní, že je neumí zvládnout. Ano, jistá míra nervozity před veřejným vystoupením je zcela přirozená. I koučováním se dá dobře pracovat na přípravě a zvládání takových vystoupení. Jenže kouč profesionál dokáže poměrně rychle rozpoznat, že klient potřebuje jinou službu, ať je to mentoring nebo psychoterapie, a citlivě na jedno z toho odkázat tak, aby nedošlo k poškození klienta.
Absolvování koučovacího výcviku ještě nic neznamená
Možná si řeknete, že dobrého kouče poznáte podle toho, zda absolvoval pořádný koučovací výcvik. Ten by skutečně měl být základní výbavou každého kouče, a to minimálně v rozsahu 100 až 120 hodin. I na to ale není úplně spolehnutí – výcviků jsou desítky a ani akreditace ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) nemusí být zárukou kvality, protože je udělována pouze na základě naplnění formálních parametrů kurzu. A řada koučovacích výcviků nemá ani to.
Aktuálně má platnou akreditaci MŠMT přibližně 65 kurzů. Předpokládejme, že se výcvik koná jedenkrát ročně a ukončí ho přibližně 15 absolventů. To znamená, že na trh ročně vstoupí téměř tisícovka koučů. Ve skutečnosti to bude ještě víc, protože řada institucí organizuje kurz vícekrát do roka. Obvykle se v těchto případech používá výraz certifikovaný kouč z důvodu, že má certifikát o ukončení koučovacího výcviku.
Samotné absolvování kurzu (kvalitu kurzu nechme nyní stranou) je jen vstupenkou do profese, jejíž plné zvládnutí vyžaduje další praxi, rozvoj a práci na sobě. A to je zase dlouhodobý proces, který ne každý chce absolvovat. Poměrně běžně se lze setkat s tím, že absolventi akreditovaných výcviků rozšíří svou nabídku i o další služby, např. léčbu traumat prostřednictvím energií, a pod hlavičkou certifikovaného kouče provozují psychošmejdství.
Etický kodex je známkou profesionála
Pokud člověk hledá profesionálního kouče, klíčové je, aby byl členem v některé z profesních organizací sdružujících kouče. V ČR působí EMCC a ICF. Jejich členové se totiž zavazují dodržovat etický kodex, což mimo jiné znamená dodržování mlčenlivosti, řešení střetu zájmů a závazek k dalšímu rozvoji. Zároveň si na člena může klient u profesní organizace stěžovat. Tím už je zajištěna jistá míra ochrany klientů.
EMCC má v Čechách a na Slovensku aktuálně pouze přes 200 členů, ICF zhruba 140. Jistě, najdou se kvalitní kouči i mimo tato sdružení, případně ne každý s výcvikem potřebuje být členem či se chce koučováním živit. Přesto mezi počtem členů profesních organizací a absolventy výcviků je velký nepoměr.
Ještě menší počet koučů má od některé z těchto dvou organizací mezinárodní individuální akreditaci. Aktuálně je to jen zhruba 250 koučů. Získání je v obou případech náročný proces, kterým kouč musí projít, aby prokázal svou profesionalitu a kompetence. Zároveň se zavazuje k dalšímu rozvoji a vzdělávání ve svém oboru. Opět platí, že i koučové bez akreditace mohou být kvalitní, nicméně jde o jistou záruku kvality.
Od koučů, kteří mají “ultimátní řešení”, se držte dál
U potenciálního kouče se zaměřte na to, zda a jaký má koučovací výcvik, zda se řídí etickým kodexem a zda je členem profesní asociace. Případně, zda má akreditaci či certifikaci, zda využívá supervizi a jak se dále rozvíjí jako kouč. Profesionál by vám tohle vše měl říci na prvním setkání, nebo vám to dokonce dá vědět dopředu. Obvykle to najdete na jeho webu či sociálních sítích.
Reference mohou být užitečným, ale ne jednoznačným vodítkem. Dejte na svůj dojem. Sledujte, zda vám nabízí řešení, které funguje „vždy“, nebo zda vám nabízí podporu při hledání vaší vlastní cesty. A velmi opatrní buďte, pokud při své prezentaci kouč využívá model: “Prošel jsem tuto cestu, když jsem to dokázal já, dokážete to i vy, nejlépe s mým báječným řešením.“ Pokud se vám cokoliv nezdá, ptejte se. Anebo jděte o dům dál. Koučů, i těch velmi profesionálních, je pořád dost.
