Dle zákona o daních z příjmů se jedná o daňovou ztrátu v případě, kdy výdaje nebo náklady upravené v návaznosti na ustanovení zákona § 23 převyšují příjmy upravené taktéž dle tohoto ustanovení. V takovém případě je rozdíl považován za daňovou ztrátu.
Dle zákona se daňová ztráta stanovuje a v případě jejího snižování se postupuje obdobně jako při snižování daňové povinnosti. V případě jejího zvyšování se postupuje obdobně jako při snižování daňové povinnosti. Takto stanovená daňová ztráta se zaokrouhluje na celé koruny nahoru.
Daňová ztráta u fyzických osob
Daňová ztráta může vzniknout jak fyzickým osobám, tak právnickým osobám. Zatímco právnické osoby mají jeden základ daně, základ daně u fyzických osob se tvoří z pěti dílčích základů daně.
Zákon o daních z příjmů pak stanovuje, že v případě, že poplatníci daně z příjmů fyzických osob vedou účetnictví, daňovou evidenci anebo záznam o příjmech a výdajích a tyto výdaje přesahují příjmy, vzniká těmto poplatníkům daňová ztráta. To však platí jen pro příjmy zdaňované dle § 7 zákona (tj. příjmy z podnikání) a pro příjmy zdaňované dle § 9 zákona (tj. příjmy z nájmu). V takovém případě je rozdíl považován za ztrátu.
U jiných dílčích základů daně nemůže ztráta vzniknout. Stanovená daňová ztráta však může být v rámci dílčích základů daně kompenzována, kromě kompenzování s dílčím základem daně pro příjmy ze závislé činnosti (§ 6 zákona).
Daňová ztráta u právnických osob
Stejně jako v případě fyzických osob i právnickým osobám může vzniknout ztráta. Právnické osoby však v drtivé většině vedou účetnictví (dříve podvojné účetnictví), a tak musí rozlišovat dva druhy ztráty – účetní a daňovou.
Zatímco účetní ztráta je považována za výsledek hospodaření, kdy náklady převyšují výnosy, daňová ztráta vzniká až po úpravě hospodářského výsledku o položky snižující nebo zvyšující základ daně. Neplatí tedy automaticky, že pokud poplatník daně z příjmů právnických osob vykazuje účetní ztrátu, že bude vykazovat i ztrátu daňovou.
Daňová ztráta jako odčitatelná položka
Daňová ztráta je považována za tzv. odčitatelnou položku. Daňovou ztrátu je pak možné odečíst od základu daně, byla-li pravomocně stanovena. Daňovou ztrátu pak mohou poplatníci odečítat „ve 2 zdaňovacích obdobích bezprostředně předcházejících zdaňovacímu období nebo období, za které se podává daňové přiznání, za které se daňová ztráta stanoví, nebo v 5 zdaňovacích obdobích bezprostředně následujících po období, za které se daňová ztráta stanoví.“ Zjednodušeně řečeno lze daňovou ztrátu odečítat dva roky zpětně a v pěti následujících letech.
Pozor však na to, že v případě zpětného uplatnění daňové ztráty zde existuje limit, jak velkou daňovou ztrátu lze odečíst od základu daně. Od základu daně lze v předchozích zdaňovacích obdobích odečíst daňovou ztrátu, jejíž souhrnná výše nepřesahuje 30 000 000 Kč.
Vzdání se daňové ztráty
Poplatník má možnost vzdání se daňové ztráty na její uplatnění, a to pro zdaňovací období následující po období, za které se daňová ztráta stanovuje. Informaci, že chce poplatník vzdání se práva na uplatnění daňové ztráty využít, musí oznámit správci daně, a to ve lhůtě pro podání daňového přiznání za období, za které se daňová ztráta stanoví.
Pozor však na to, že vzdání se práva na uplatnění daňové ztráty nelze vzít zpět.
Kdy ztrátu nelze uplatnit?
Zákon o daních z příjmů však také omezuje uplatnitelnost daňové ztráty, a to v § 38na. Stanovenou a neuplatněnou daňovou ztrátu nemůže poplatník odečíst v případě, kdy došlo u poplatníka k podstatné změně ve složení osob, které se přímo účastní na kapitálu či kontrole. Za změnu ve složení osob se považuje nabytí nebo zvýšení podílu na základním kapitálu nebo hlasovacích právech a získání rozhodujícího vlivu.
Za podstatnou změnu se však také považuje nabytí nebo zvýšení podílu, které se v úhrnu týká více než 25 % základního kapitálu nebo hlasovacích práv, a změny, kterými získá člen obchodní korporace rozhodující vliv.
Výše uvedenému se lze vyhnout v případě, kdy poplatník, u kterého k podstatné změně došlo, prokáže správci daně, že „nejméně 80 % tržeb za vlastní výkony a zboží zaúčtovaných do výnosů podle zvláštního právního předpisu v období, kdy došlo k podstatné změně, a v obdobích, ve kterých má být uplatněna daňová ztráta, bylo vytvořeno stejnou činností, jakou v rámci svého předmětu podnikání provozoval poplatník v období, za které byla daňová ztráta stanovena.“
Daňová ztráta a daňová kontrola
Je obecně známé, že vykázání daňové ztráty „prodlužuje“ možnost provedení daňové kontroly ze strany správce daně. Proto se někteří poplatníci „bojí“ daňovou ztrátu vykazovat. V takových případech potom mohou využít institut vzdání se práva na uplatnění daňové ztráty, který lhůtu při stanovení daně při vykázání daňové ztráty neprodlouží.
Obecná lhůta pro stanovení daně činí tři roky. Pokud však účetní jednotka vykázala daňovou ztrátu a tato byla pravomocně stanovena, prodlužuje se lhůta pro stanovení daně na 8 let, a to na pět let po dobu, kdy může být ztráta uplatněna, a tři roky, kdy může být daň stanovena. Pokud tedy poplatník vykáže daňovou ztrátu za rok 2023, je správce daně oprávněn kontrolovat účetnictví a daně daného poplatníka až po zdaňovacím období roku 2031.
Zaujal vás článek?
Odemkněte si celý text za jednorázových 30 Kč. Stačí zadat váš e-mail a v dalším kroku vše odsouhlasit.
Již jste zaplatili? Vložte, prosím, váš e-mail a my vám zašleme nový odkaz pro odemknutí
