Hanka Svobodová je v současné době absolventkou bakalářského oboru mediální studia na Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze. Před studiem na VŠ však byla několik let na Novém Zélandu, kde si otevřela svůj vlastní sushi bar. Ten poté prodala a odjela studovat do Česka, ovšem na Zéland se chce brzy opět vrátit a zřejmě rozjet nové podnikatelské aktivity.
Co vás vedlo k odjezdu na Nový Zéland?
Chtěla jsem jet nejdál, kam jen to šlo. Původně jsem plánovala svůj pobyt na Novém Zélandu na jeden rok. Šlo mi zejména o zlepšení angličtiny a o nabytí nových pracovních zkušeností. Po návratu do České republiky se mi ovšem po Zélandu stále stýskalo. Opět jsem odletěla, tentokrát však na šest měsíců. Z těch se nakonec stalo osm let.
Otevřela jste si tam sushi bar – proč zrovna japonská kuchyně?
Jelikož se Zéland skládá ze dvou hlavních ostrovů, zamilovala jsem si čerstvou přímořskou kuchyni, hlavně sushi. Kamarád, japonský šéfkuchař, mě poté naučil správnou přípravu tohoto pokrmu. Všem mým známým a kamarádům mé jídlo hodně chutnalo a na základě pobídek z jejich strany jsem se odhodlala otevřít sushi bar. Na malém městě, kde jsem tehdy žila, navíc žádný jiný typ takové restaurace nebyl. Novozélanďani jsou obecně velmi konzervativní lidé, česká kuchyně by pro ně byla velmi složitá a rozhodně bych s ní neuspěla. Sushi bylo blízké jejich chutím a stravovacím návykům, japonská kuchyně je navíc opravdu zdravá a na jihu propagovaná, což mi taky hrálo do karet. V Jižním Pacifiku je totiž obezita veliký problém.
Popište nám, jak vypadá standardní proces založení živnosti na Novém Zélandu. Jak se to liší od českého systému?
Je to diametrálně odlišné a mnohem snazší. Nejprve jsem si udělala předběžný rozpočet a průzkum trhu. Tamní ministerstvo pro místní a hospodářský rozvoj spravuje na webu speciální sekci, která je určena začátečním podnikatelům. Je zde i spousta online nástrojů, kterými si lze pomoct. Nicméně veškerý byznys jsem založila tak, že jsem navštívila webové stránky Ministerstva pro ekonomický rozvoj, sekce registr společností, a kreditkou zaplatila 10 dolarů. Online jsem zaregistrovala jméno obchodu a přišel mi e-mailem certifikát, že můžu spustit podnikání – to vše trvalo zhruba 10 minut. Tamní člověk může de facto začít podnikat, aniž by o něco někde žádal, stačí zajít na obecní Finanční úřad, změnit statut z fyzické osoby na živnostníka, dát si na vrata ceduli „opravář“ a zvesela zahájit řemeslo. Místní úřad pak už jen pomáhá se splněním regulací a norem.
Kolik jste musela investovat do rozjezdu?
Chtěla jsem nejprve do začátku naspořit co nejvíce financí, ale doslechla jsem se od jedné z mých budoucích zaměstnankyň, že se ve městě formovala konkurence pro můj sushi bar. Pochopila jsem tedy, že musím ihned začít s podnikáním. Naštěstí si zlaté české ručičky věděly rady, takže jsem si hodně pomohla buďto svépomocí, nebo s přičiněním kamarádů a známých. Objevila jsem u sebe spoustu dovedností, o kterých jsem vůbec nevěděla, že je zvládnu. Se vším všudy jsem do začátku podnikání vložila zhruba 170 000 Kč. Ideální tato situace nebyla, neměla jsem ani peníze na reklamu, takže jsem letáky tiskla na domácí tiskárně a ve volných chvílích je roznášela za stěrače aut. Do místních novin jsem začala inzerovat až postupem doby.
Jak jinak jste dala o sobě svým zákazníkům vědět?
Přišla jsem na způsob, jak reklamu v novinách a v rádiích získat víceméně zadarmo. Rozvezla jsem do redakcí malý propagační balíček, ve kterém byly 4 kousky sushi spolu s pozvánkou do naší restaurace a s přátelským dopisem. Redaktoři samozřejmě přišli, ochutnali a poté zprávy o našem sushi baru rozeslali do světa. Jelikož jsem svůj byznys rozjela v poměrně malé vinařské oblasti, šlo o dvě redakce a tři rozhlasové stanice, práce s tím byla minimální.
Lze si vůbec na Novém Zélandu slušně jako podnikatel vydělat, když je tam vlastně velmi nízká hustota osídlení?
Pro své podnikání jsem zvolila přístavní město, kam jezdí zaoceánské lodě s obrovským množstvím turistů. Je zmíněné v každém z průvodců po Novém Zélandu právě kvůli své malebné krajině a okolním vinicím, takže mě město prodávalo vlastně samo. Turistický ruch je tam na vysoké úrovni, takže jsem tolik nemusela řešit, jestli uspokojím pouze místní obyvatele.
Je možné získat od tamních bank jako cizinec úvěr na rozjezd podnikání?
Ano, možné to je. Byla určitá zařízení, která jsem v podniku musela splácet. Jednalo se především o kasu a chladicí pulty. Některé věci jsem se snažila získat z druhé ruky, ale nakonec nebylo potřeba velký úvěr vůbec řešit.
Jak se na vás jako na cizinku z České republiky ostrované dívali, přijali vás?
Bez výhrad. O tři domy dál od mé restaurace podnikala japonská rodina s uměleckými díly, naproti mně sídlil indický opravář bot a vedle něj Polák s kavárnou. U nás vážně není diskriminace, naopak. Cítíte opravdový zájem o vaši osobu. Domorodci vám fandí, ptají se, jestli se vám tam skutečně líbí, a pakliže umíte i pár slov v jejich řeči, zcela si je získáte. V žádném případě jsem problém neměla, ani ze strany úřadů.
Vy jste nakonec restauraci prodala. Co vás k tomu vedlo? Proč jste ji třeba nepronajala?
Jsem velice impulzivní člověk. Je skvělé si vymýšlet projekty, navrhovat design restaurace a jídelní lístek, rozjíždět byznys. To bylo to, co mě bavilo. Poté nastala rutina, ráno se vařila rýže, pak se krájela mrkev, zarolovat sushi. To už tak strhující nebylo. Navíc jsme dostali nabídku od konkurenčního řetězce sushi barů z hlavního města, který chtěl proniknout do regionů. Za dané situace byl prodej restaurace to nejvýhodnější řešení.
Kdyby vám někdo nabídl, abyste mu rozjela sushi bar v Česku. Šla byste do toho?
Už ne. Podnikání ve stravování je veliká dřina. Individuální marže na jednotlivých položkách sice může být 200 – 300 %, ale kuchař musí sushi připravit obrovské množství, než se podniku investice vrátí. A pochopitelně je také prodat. Sushi se navíc nedá připravit dopředu nebo prodat druhý den. Každé ráno se musí koupit čerstvé suroviny a podnikatel musí být víceméně věštec a dokonale odhadnout, kolik se čeho za den prodá. Navíc trh v Česku je přesycený, byť kvalita je tu mizerná. Lidé se zde, co se týče sushi a čerstvých mořských plodů, spokojí opravdu s málem.
Chystáte se zpět na Nový Zéland. Opět budete podnikat?
Jak už jsem řekla, jednám poměrně neočekávaně a jdu za tím, kam mě srdce táhne. Cítím, že je to psychologie. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že je to přesně to, co chci dělat. Jdu tedy zpátky do školy a na Novém Zélandu hodlám magistersky studovat pedagogickou psychologii a vzdělávání dospělých. Ráda bych se tam věnovala profesně tomuto oboru.
Fotogalerie
Fotogalerie ze soukromého archivu Hanky Svobodové.
Profilové foto: Ondřej Hošt, Internet Info, s.r.o.
