Hlavní navigace
Už zbývá jen pro podání daňového přiznání. Vyřešte je s našimi chytrými formuláři a tipy na slevy.

3 příklady, kdy finanční úřady ignorovaly rozsudky Nejvyššího správního soudu

Tomáš Hajdušek

Uveďme si příklady z praxe, kdy finanční správa nerespektovala nebo stále nerespektuje judikaturu Nejvyššího správního soudu a nutí jít firmy do soudních sporů.

Doba čtení: 8 minut

V právním řádu České republiky sice nemáme precedenční systém zaveden. To ale vůbec neznamená, že předchozí rozhodnutí soudu v obdobné věci není pro všechny budoucí obdobné případy závazné.

Rozhodnutí NSS jsou závazná

Možná jste to viděli mnohokrát v amerických filmech, pojednávajících o napínavých soudních řízeních. Právník stojí před obrovskou knihovnou a usilovně hledá v soudní historii USA případ, podobný tomu, který právě řeší. Proč tak činí? Protože v Americe, velmi zjednodušeně řečeno, platí, že pokud byl obdobný případ již v minulosti posuzován, je rozhodnutí soudu závazné i pro všechny budoucí obdobné případy. Má to svoji hlubokou logiku, součástí spravedlnosti a předvídatelnosti práva jistě je i požadavek na to, aby byly stejné případy posuzovány stejně.

V právním řádu České republiky nemáme tento precedenční systém zaveden. To ale vůbec neznamená, že předchozí rozhodnutí soudu v obdobné věci není pro všechny budoucí obdobné případy závazné. Naopak, z principů rozdělení státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní vyplývá požadavek na to, aby správní orgány coby součást moci výkonné respektovaly judikaturu správních soudů, neboť při daném rozdělení státní moci je pouze moc soudní oprávněná závazně vykládat právo.

Pokud tedy soudy opakovaně řeší určitou situaci jednotným způsobem, je takový postup závazný i pro správní orgány. Je tím zajištěno právo každého z nás na stejné postavení a je tím zajištěna předvídatelnost práva.

Výše uvedené principy rozhodování jsou samozřejmě platné i pro rozhodování orgánů finanční správy. Nerespektování judikatury správních soudů ze strany orgánů finanční správy by znamenalo porušování základního práva daňových subjektů na rovný přístup a znamenalo by zbytečné soudní spory, které by přinesly zvýšené náklady na obou stranách. V konečném důsledku by to vedlo k podkopávání samotných základů právního státu.

Uveďme si tři příklady z praxe, kdy orgány finanční správy nerespektovaly nebo stále nerespektují judikaturu Nejvyššího správního soudu a nutily či nutí daňové subjekty jít s nimi do soudních sporů.

Čtěte také: Znamená rozsudek Nejvyššího správního soudu, že lze podávat přiznání v PDF?

Způsob podávání plné moci na odklad daňových přiznání

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 15. 5. 2015, čj. 4 Afs 68/2015–35 uvedl, že plnou moc pro odklad daňového přiznání je možné poslat na finanční úřad rovněž poslední den lhůty poštou, aby tak bylo možné podat přiznání k dani z příjmů v prodlouženém termínu do 1. července. Nejvyšší správní soud tak vyřešil dlouhodobé spory mezi daňovými poradci a finanční správou, kdy dal za pravdu daňovým poradcům.

Nicméně orgány finanční správy se rozhodly uvedený rozsudek nerespektovat a i nadále považovaly takto podanou plnou moc za podanou opožděně. Tvrdily, že nestačí plnou moc podat na poště 1. dubna, nýbrž že musí být 1. dubna rovněž na finanční úřad doručená. Uvedený rozsudek byl sice orgánům finanční správy znám, ale označovaly jej za „ojedinělé soudní rozhodnutí, v důsledku čehož odvolací orgán setrvává při posuzování předmětné plné moci na dosavadní správní praxi, tj. že plná moc musí být ve lhůtě pro podání daňového přiznání uplatněna u místně příslušného správce daně.“

A tak musely přijít další soudní spory a rozsudky Nejvyššího správního soudu (např. ze dne 10. listopadu 2016, čj. 2 Afs 165/2016–26 a ze dne 22. prosince 2016, čj. 6 Afs 243/2016–25), než finanční správa kapitulovala a vydala v březnu 2017 metodiku, ve které rozsudky Nejvyššího správního soudu akceptovala.

Úroky za dobu zadržování nadměrných odpočtů

Oblast daně z přidané hodnoty je zasažena daňovými podvody více než jiné daně. Nejčastěji je daňový podvod spáchán vylákáním neoprávněného nadměrného odpočtu. Není proto divu, že jsou nadměrné odpočty často ze strany finančních úřadů prověřovány a k jejich vyplacení tak může dojít se značným časovým zpožděním, když v některých případech je zpoždění delší než jeden či dva roky.

Soudní dvůr Evropské unie, který má při výkladu pravidel daně z přidané hodnoty rozhodující slovo, dospěl již v roce 1997 k jednoznačnému závěru, že zadržování nadměrného odpočtu pro plátce znamená negativní majetkový dopad a zásah do práva vlastnit majetek, a daňovému subjektu proto náleží za dobu zadržení nadměrného odpočtu finanční kompenzace v podobě úroku. Na toto první rozhodnutí navázalo několik dalších rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie z období let 2008 až 2014.

Přestože se ze strany Soudního dvora Evropské unie jednalo o jednotnou a ustálenou judikaturu, trvalo několik let, než se toto pravidlo podařilo prosadit i do českého práva. Nejprve se tak stalo v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2014, čj. 7 Aps 3/21013–34 ve věci KORDÁRNA.

Finanční správa se ovšem rozhodla tento rozsudek nerespektovat, o čemž svědčí přípis Generálního finančního ředitelství všem finančním úřadům ze dne 29. 12. 2014, ve kterém GFŘ uvádí, že „nepovažuje právní názor vyjádřený v tomto rozsudku NSS za odraz konstantní judikatury NSS (není známa existence dalších rozsudků obsahujících obdobný názor na vznik úroku ze „zadržovaného daňového odpočtu“). Tento právní názor NSS nemá obecnou závaznost jako obecně závazný právní předpis nebo mezinárodní smlouva.“

Opět se opakovala situace, popsaná výše v případě plných mocí. Muselo být následně vydáno téměř dvacet rozsudků Nejvyššího správního soudu a krajských soudů na toto téma, než finanční správa kapitulovala a vydala v červnu 2017 metodiku, ve které rozsudky Soudního dvora EU a NSS akceptovala.

Možnost požádat o prodloužení lhůty pro vyjádření v rámci odvolacího řízení

V případě, že odvolací orgán dospěje v průběhu řízení k jinému právnímu závěru než prvostupňový správce daně, je povinen tento odlišný právní názor sdělit daňovému subjektu a poskytnout mu lhůtu na vyjádření k němu. Podle původního znění daňového řádu tato lhůta nesměla být delší než 15 dní a nebylo možné ji prodloužit. Toto omezení činilo v případě složitých kauz daňovým objektům velké problémy, což bylo shledáno v kontrastu s několikaměsíčním rozhodováním odvolacích orgánů jako neoprávněné. Ministerstvo financí proto prosadilo na začátku roku 2011 novelu § 115 odst. 3 daňového řádu, kterou byla nemožnost prodloužení lhůty na vyjádření zrušena.

Do důvodové zprávy k tomu ministerstvo napsalo, že „navrhuje se vypustit omezení, které znemožňuje prodloužit lhůtu stanovenou správcem daně pro vyjádření se k novým důkazním prostředkům či změně právního názoru učiněné odvolacím orgánem. Bude tak lépe umožněno reagovat na situace, kdy zde existuje závažný důvod pro to, že se odvolatel nestihl vyjádřit v k tomu určené lhůtě.“

Ke všeobecnému údivu daňových poradců se ale finanční správa rozhodla, že ani po této novele nebude možnost požádat o prodloužení lhůty pro vyjádření připouštět. Jeden takový spor tak musel opět dospět k Nejvyššímu správnímu soudu, který takový postup finanční správy označil za nezákonný, když v rozsudku ze dne 22. 3. 2017, čj. 1 Afs 321/2016–31 uvedl, že odvolacímu orgánu „nic nebránilo možnosti lhůtu dle § 115 odst. 2 prodloužit.“

Zdálo by se, že rozsudek Nejvyššího správního soudu udělal v této otázce jasno. Ovšem není tomu tak. V obdobném případě dokonce samotné Generální finanční ředitelství vydalo 22. ledna 2018 rozhodnutí, ve kterém správnost závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu popírá a odmítá je respektovat. Konkrétně GFŘ uvádí, že „se neztotožňuje s výkladem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku spis. zn. 1 Afs 321/2016–31 ze dne 22. 03. 2017, že se úprava v § 36 odst. 5 daňového řádu vztahuje pouze na lhůty, v důsledku jejichž uplynutí dochází k zániku hmotného práva.“

Generální finanční ředitelství dokonce odmítá respektovat jednoznačnou vůli zákonodárce, vyjádřenou v důvodové zprávě, k níž poznamenává, že „byť Nejvyšší správní soud opřel svůj výklad o komentář důvodové zprávy k novele § 115 odst. 3 daňového řádu provedenou zákonem č. 30/2011 Sb., je třeba mít na zřeteli nezávaznou povahu důvodové zprávy, ze které lze sice vysledovat úmysl zákonodárce, ale která není právním předpisem.“ Je zřejmé, že i v tomto případě bude muset dojít k dalším soudním sporům, které výklad dané otázky definitivně vyjasní.

Ptejte se odborníka v poradně Daně z příjmů a DPH
Ing. Tereza Lichovníková
poradkyně pro daně

Jak to tedy s tou precedenční závazností rozhodování soudů pro správce daně je?

Výše citovaná tvrzení orgánů finanční správy o nezávaznosti jednotlivých rozsudků Nejvyššího správního soudu jsou bez dalšího naprosto nepřípadná. Správnímu orgánu není doktrínou upírána možnost nerespektovat v konkrétní kauze obecné závěry soudů z jiných obdobných kauz. Vždy ale musí být tento nesouhlasný postoj náležitě odůvodněn a správní orgán musí přednést argumenty, které závěry soudu vyvracejí a případně mu umožní se s postojem správního orgánu nově ztotožnit.

Nerespektování soudních rozhodnutí bez vznesení oponentní argumentace je ale naprosto nepřípustné a zavání pohrdáním moci soudní ze strany moci výkonné. Nejvyšší správní soud takový postup opakovaně ve svých rozhodnutích odmítl. V rozsudku 2 Afs 165/2016 NSS uvedl, že „je nutné, aby orgány finanční správy ve své správní praxi, tj. i v rámci dalšího řízení v nyní projednávané věci, postupovaly právě v souladu se závěrem plynoucím ze zmíněného rozsudku. Je proto namístě, aby orgány daňové správy právní názor v uvedeném rozsudku reflektovaly a aby jej i respektovaly, ledaže by snesly vůči argumentům v něm uvedeným vskutku závažné protiargumenty, které dosud nebyly Nejvyšším správním soudem vzaty v úvahu.“

Ještě dále šel Nejvyšší správní soud v rozsudku 2 Afs 15/2017, ve kterém nerespektování rozsáhlé a ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu ze strany Odvolacího finančního ředitelství shledal „zcela svévolným, popírajícím nejenom základní zásady fungování veřejné správy, nýbrž i fundamentální principy právního státu založeného na respektu k právům a svobodám jednotlivce.“

GDPR v marketingu

Podle Nejvyššího správního soudu „názory vyslovené v jednotlivých rozsudcích Nejvyššího správního soudu, natož pak v ustálené judikatuře tohoto soudu, musí správní orgány z důvodu ochrany právní jistoty adresátů veřejné správy zásadně respektovat (nepodloží-li svůj odlišný právní názor komplexní a důkladnou argumentací). Odmítne-li se nicméně správní orgán řídit názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v obdobné věci pouze s odkazem na údajně nedostatečnou kvalitu odůvodnění, jedná v rozporu s výše uvedenými ustanoveními soudního řádu správního, čímž překračuje své pravomoci, a porušuje tak čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“

Závěrem

Ústavní soud mnohokrát judikoval, že zájem státu na výběru daní není zájmem nijak přednostním a že stát plní i jiné funkce. Plná třetina soudců Ústavního soudu má za to, že „ne vždy je daňová disciplína tou největší hodnotou (legitimním cílem).“ Finanční správa nemá vedoucí úlohu ve společnosti. Není ani čtvrtou složkou státní moci, je součástí moci výkonné. Jako taková musí respektovat základní principy dělby státní moci, mezi které v prvé řadě patří respektování judikatury správních soudů. V opačném případě se nemůže divit, že jsou její postupy stále častěji předmětem kritiky.