Hlavní navigace

Michaela chce designem měnit svět k lepšímu. Vsadila přitom na svobodnou firmu

Autor: Karel Choc, Internet Info, podle licence: Rights Managed
Jana Bohutínská

Michaela je designérka, která vede designové studio. Její práci od základu proměnilo zjištění, že designuje odpad. Přeorientovala se na ekologii a udržitelnost.

Doba čtení: 8 minut

Sdílet

Veřejně vyjadřuje své občanské postoje, hlásí se k feminismu, s týmem pěstuje svobodu v práci. Tvrdí, že když překonala strach, v podnikání ji to vždy posunulo.

Muse a smysl v práci

Ženami vedené pražské designové studio Butterflies & Hurricanes, které se zaměřuje na udržitelný a ekologický obalový design, branding a korporátní identitu i poradenství, letos slaví devět let své existence. Jeho majitelka Michaela Thomas však podnikala už předtím. O předchozí firmu ale přišla. Pak byla dva roky na volné noze a postupně, i pod vlivem velkých klientů, došla až k založení Butterflies & Hurricanes. Název inspirovala písnička kapely Muse, má v sobě ale i teorii o efektu motýlích křídel, jejichž mávnutí na jedné straně Zeměkoule může jinde způsobit hurikán.

Zároveň byla, dnes máma tří dětí, těhotná se svým druhým dítětem. Byla na rizikovém těhotenství, notářka přišla se smlouvami k ní domů. Firmu Michaela založila se společnicí. A i když ji po první nevydařené podnikatelské zkušenosti okolí přesvědčovalo, aby další firmu už rozjela sama, obávala se toho. Je pro mne docela náročné vést lidi a týmy. Ve své podstatě jsem designérka, která ráda sedí za počítačem a sama pracuje. Asi jsem potřebovala ještě jednu lekci. Znovu jsem šla do podnikání s kamarádkou a neukázalo se to jako šťastné rozhodnutí, vypráví.

V roce 2016 se se svou společnicí nakonec rozešla a dnes vlastní firmu sama. Připisuje to i změně, kterou sama postupně prošla. A to jak v souvislosti s narozením dětí, tak s tím, že svůj obor začala vidět v jiném světle. Nechci, aby to znělo nabubřele, ale spolupracovala jsem v té době již se spoustou velkých a hezkých značek, které mě zajímaly a práce na nichž mě bavila. Už dávno před tím jsem ale řešila, kam ve své profesi dál. Začínal mi chybět smysl, ohlíží se. S nadsázkou říká, že čím dál tím víc směřovala k „dobroserství“ a „pravdoláskařství“. Podstatné pro ni bylo, když se předtím, už v roce 2014, ocitla v Paříži na konferenci Dieline o budoucnosti obalového designu. Na nenápadné přednášce tam dostala pomyslně pěstí mezi oči. Uvědomila jsem si, že jsem v tu chvíli vlastně designérka odpadu, říká.

Od odpadu k hodnotám

Vyústilo to nejen ve změny ve firmě, ale do úplně nového přístupu. Michaela přestala pracovat pro značky, které podle ní škodí. Opustila klienty, které už, i se změnami politické situace v Česku, nedokázala akceptovat – například Penam ze skupiny Agrofert. Později se velmi razantně veřejně vyjadřovala k sexistické kampani Bernardu, na níž její firma spolupracovala – ovšem s původními informacemi, že to bude pozitivní reklama pro feministky. Přitom to rozpoutalo nenávist, kterou ještě Bernard živil na Facebooku, vzpomíná. Tvrdí, že veřejný tlak, který následoval, pro ni nebylo lehké ustát. Považuje ale za důležité ohradit se. Celý profit ze zakázky pro Bernard pak dala neziskovce Nesehnutí (s níž dále spolupracuje, stejně jako s dalšími neziskovkami). Když hledá kořeny svých postojů, vzpomíná, jak doma v rádiu poslouchali Svobodnou Evropu a četli samizdat. Vždycky jsem se smála, že mi revoluce zabránila v tom, abych byla chartistka, dodává.

PŘÍBĚHY PODNIKATELŮ

Jak se podniká v Česku? Sledujeme příběhy těch, kteří se to rozhodli zkusit.

Aneta Adamčíková při práci (běžně je dílna z hygienických důvodů bez zeleně).

Začala se víc věnovat značkám, o kterých si myslí, že světu také něco pozitivního přinášejí. Což s sebou samozřejmě nese i to, že ohrožujete firemní profit, dodává s tím, jak je pro ni důležitá lidskost a životodárnost – dva koncepty, které podle ní v podnikání obecně spíš chybí. Začala jsem podnikání vidět jinak a také se zajímat o to, jak se dá jinak pracovat s lidmi, tvrdí. Objevila myšlenky svobodné firmy a začala je aplikovat. Chce, aby byli ve firmě víc lidé, kteří spolu následují nějakou myšlenku, než zaměstnavatelka a zaměstnanci ve vertikální struktuře. Spíš tvoříme malé týmy, které mají vlastní zodpovědnosti, popisuje posun, který se za poslední dva roky ve firmě udál. Přiznává však, že to nebyl bezbolestný přerod.

Čitelná firemní kultura

Dnes je firma, která se hlásí ke hnutí Slušná firma, příkladem toho, jak může i v malé společnosti, čítající necelou dvacítku lidí, čitelná a navenek jasně deklarovaná firemní kultura pomoci v náboru a aklimatizaci nových zaměstnanců. Firma otevřeně komunikuje a sdílí své hodnoty, etiku a směřování (vypracovali a na webu zveřejnili i svůj manifest) a také vše prosazuje v praxi. Protože Michaela veřejně vyjadřuje své občanské postoje a názory, ať už na ženská práva, ekologii, svobodu v práci nebo další témata, tvrdí, že poslední rok ve firmě chtějí pracovat právě takoví lidé, kterým stávající firemní hodnoty a kultura konvenují. A firemní kultura hraje také podstatnou roli v tom, proč ve firmě, která se za poslední dva roky přerodila ve svobodnou, vůbec chtějí pracovat.

Čtěte více o tom, jak nováčky „nalodit“ a ve firmě udržet, také v článku Co dělat ve firmě pro to, aby nováčci zase neutekli? Ptali jsme se lidí z praxe.

Jak Michaela říká, ukázalo se však i to, že práce ve svobodné firmě, kde nefunguje žádná vertikální hierarchie, není pro každého. Člověk tu má možnost hodně věcí ovlivnit, ale také má zodpovědnost. Pro nové lidi, kteří by měli k nám do firmy nastoupit, jsme si proto vyvinuli hodnotové pohovory, kde se jich ptáme na to, jak vidí svět, jací jsou a co by sami chtěli do práce přinést ze svých vášní, zájmů nebo koníčků. Lidé u nás mají příležitost a čas objevit, co je baví. Už se nám třeba stalo, že se z původně projektového manažera nakonec stal designér, vypráví s tím, že když už někdy ve firmě, postavené na týmové spolupráci a otevřené zpětné vazbě, u nováčků něco zaskřípalo, bylo to většinou jejich příliš silné ego.

Designem proti potížím světa

Jak Michaela upozorňuje, vývoj ve firmě vyústil i v novou službu, kterou nyní dávají na trh. Jde o poradenství pro firmy, které se chtějí posunout k větší odpovědnosti. Chceme radit značkám jak hledat opravdový smysl v zeleném produktu, aby to nebyl jen greenwashing. S Institutem Cirkulární Ekonomiky a jeho zakladatelkou Soňou Jonášovou v tom budeme také klientům pomáhat zcela prakticky. Zajímá nás etika značek a jejich úcta ke spotřebitelům, v níž tady máme co dohánět, a to i z hlediska legislativy a toho, o čem musí výrobce u svého produktu informovat, vysvětluje s tím, že když jednají o spolupráci, zjišťují si o značce všechno do detailů.

Říká, že aktuálně se jejich spolupráce vyprofilovaly tak, že na straně klientů pracují hlavně se ženami (připravili s nimi i jedno číslo svého časopisu) nebo s velmi otevřenými muži – jako jsou podle ní třeba v Tierra Verde, českém výrobci ekodrogerie. Pozoruje ale, že změny nastávají i u velkých značek. Třeba v Nestlé jsem udělala prezentaci a překvapilo mě, jak pozitivně ji přijali, uvádí konkrétní příklad. Zároveň otevřeně odmítne klienta, který s její vizí nekonvenuje a u nějž nemá pocit, že design napomáhá dobré věci. A oslovuje ty, pro něž by pracovat chtěli. Jiní zase za nimi chodí sami.

Přečtěte si více také o tom, jak podnikají architektky Dorota Kluska a Daniela Slížová, a to v článku Kvůli ceně dodavatele nestřídáme, tvrdí architektky. Jak se v oboru podniká?

Design nyní totiž Michaela vidí jako nástroj, který slouží k řešení problémů a pomáhá světu. Na otázku, co dál, odpovídá právě to, že chce měnit designem svět k lepšímu. Zároveň je podle ní důležité stále přemýšlet nad posmrtným životem obalu – co se s ním stane, až nebude potřeba. A jestli se zboží k zákazníkovi nedá doručit jinak než s tunami zbytečných odpadů. Branding už dnes podle ní není jen o velkém logu, ale i o celé distribuci. Loňský rok byl pro nás přitom z ekonomického hlediska nejhorší od založení. Přesto jsem byla svou prací nejvíc naplněná, měla jsem nejméně zkřivená záda a pracuji s nejlepším týmem, který táhne za jeden provaz, prozrazuje.

Přála by si, aby se myšlenky odpovědného designu víc šířily ve veřejném prostoru, sama o nich také občas bloguje, a probraly i víc lidí v její branži. Mám teorii, že to, jak se značky bez respektu chovají ke svým spotřebitelům, nakonec ovlivňuje i to, jak lidé volí. Svět je propojený, myslí si.

Překonat strach

Jak přitom vlastně Michaela dokáže skloubit podnikání a mateřství? Bydlí ve stejném domě, kde má firmu, její děti jsou v kanceláři pečené vařené. A velký respekt patří mému muži. Bez jeho podpory by to nešlo. Tři malé děti, to je mazec. Je feminista, podporuje mě v mých postojích a jsem s ním silnější, přemýšlí. Feminismus přitom pro ni není o nadsazování jednoho genderu a shazování druhého. To vůbec ne, oba mají své přednosti i nedostatky. Pro mě je feminismus o nalezení rovnováhy mezi muži a ženami, která by nám dovolila pracovat společně na vytvoření udržitelného světa, ve kterém může prosperovat jak život, tak byznys, doplňuje.

Jak podnikají ženy, které se hlásí k feminismu, zkoumáme také v článku Ženy svět byznysu proměňují. Jak pracují podnikatelky – feministky?

V podnikání totiž vidí hodně mužské energie a mrzí ji, že je v Česku feminismus vnímaný tak špatně. Přitom jde přeci o to, aby ženy stále mohly být ženami, nemusely přebírat mužský kompetitivní a testosteronový styl a přesto mohly být v rozhodovacích pozicích. Moc se mi teď líbí premiérka Nového Zélandu Jacinda Ardern a její přístup k leadershipu, dodává.

Začínajícím podnikatelkám doporučuje, aby byly nekompromisně samy sebou. I když jim to bude komplikovat život a možná kvůli tomu přijdou o některé obchody. Tvrdí však, že ji samotnou v podnikání vždy nejvíc posunulo, když překonala strach. Ten je podle ní příležitostí k růstu. A i chyby táhnou člověka kupředu.

Content tip H1

Michaela připomíná: Nikdy jsem neměla jako hlavní podnikatelský cíl profit. Potřebovala jsem, aby věci, které dělám, měly nějaký větší smysl. Myslím, že ženám je to víc vlastní. Můj kamarád říká: Ženské jsou udržitelnost. A vidí i generační posun, dvacátníkům už často nemusí vůbec nic vysvětlovat. Nebojme se tolik. Strašně se bojíme, vidím to od zákazníků až po politiky. Jsme ustrašená společnost. A bojíme se také si vzájemně důvěřovat, uzavírá.

Seznamte se také s tím, jak podnikají Karol a František Hábovi, kteří propadli sezonním květinám: