Hlavní navigace

Vyrábí oceňované džemy a marmelády. Ochutnávky jí prodávají nejvíc

Autor: Karel Choc, Internet Info, podle licence: Rights Managed
Jana Bohutínská

Za své džemy z černého a červeného rybízu získala gastronomického Oscara. Její pražská výrobna a obchod už praskají ve švech a Linda uvažuje, kudy se vydat dál.

Doba čtení: 5 minut

Kromě klasiky vaří i méně tradiční džemy. Ačkoliv rozjela e-shop, její zákazníci se nevzdávají osobního kontaktu a ochutnávek. O koupi totiž rozhoduje chuť.

Všeho víc

Vloni, když za Lindou Bezusovou Kamarádovou poprvé vyrazil server Podnikatel.cz, svůj byznys s džemy a marmeládami pod značnou MarmeLinda v podstatě ještě rozjížděla. Přečtěte si o tom více v článku Vaří marmelády a džemy světové kvality. Přesto jejich prodej není snadný.

Pak si z britské soutěže The World Marmelade Awards přivezla za své výrobky zlato, stříbro i bronz. A po dalším roce, kdy jsme se za ní vrátili, říká: Všeho mám od té doby víc, druhů i množství džemů a marmelád. A když teď přijedu do sadu vybírat švestky, už mě nepřekvapí, že jich tam mají patnáct druhů, musím chodit od stromu ke stromu a ochutnávat, než se pro některé rozhodnu. Ve své výrobně a obchodu v Praze v ulici Na Folimance vypráví, jak ji podnikání postupně donutilo stát se odbornicí nejen na džemy a marmelády (ty jsou pouze z citrusů), ale také na ovoce samotné. Objevila totiž jeho rozmanitost.

Vítězná tradice, která má chuťový šmrnc

Od loňska má na svém kontě nejen další marmeládové ceny, ale také gastronomického Oscara – britské ocenění Great Taste Awards. Nejvyšší ocenění, tři hvězdičky, získala za černorybízový džem, jednu za červený rybíz s vanilkou. Dřív jsem vařila prostě z černého rybízu, dnes už si také vybírám konkrétní odrůdy, dodává.

Českou červenorybízovou klasiku přitom jedla jako malá holka u babičky. Jenže když do ní babička přidala lesní maliny, bylo to něco úplně jiného a mnohem lepšího. A podobné je to podle Lindy s vanilkou. Když jsem džemy do soutěže vybírala, nebyl v tom žádný speciální koncept. Spíš jsem uvažovala, co z mých výrobků už nemůže být lepší, který džem je vyrobený tak nejkvalitněji, jak jen dokážu, kterému už nic nechybí a zároveň má nějaký chuťový šmrnc, prozrazuje, čím odbornou porotu soutěže okouzlila.

Linda říká, že samotná účast na Great Taste je poměrně výrazná finanční investice, a kdyby chtěla využít všechny další nabídky, které z výhry plynou, stálo by ji to další balík peněz. To si zřejmě mohou dovolit jen ti, co mají zaměstnance a velký obrat, uvažuje. Ačkoliv nabídky nevyužila, bere ocenění jako důležitou zpětnou vazbu. O soutěži se Linda rozpovídala pro server Vitalia.cz, a to v článku Potravinářský Oscar? Co obnáší účast v soutěži Great Taste Awards.

Pevnější podnikatelské sebevědomí

Přiznává však, že v Česku není ohlas na ocenění tak velký, jak odpovídá zkušenosti podnikatelů v zahraničí. Pomohlo jí však uvědomit si vlastní úspěchy a upevnit si zdravé podnikatelské sebevědomí; vyvážené, jak neopomene dodat, zdravou sebekritikou. Když se jdu někam prezentovat, ocenění mi může otevřít dveře. A důležité je i pro můj pocit, že výrobky, které nabízím, mají v prestižní soutěži prověřenou kvalitu, popisuje dopady ceny na její podnikání.

Ve svém byznyse totiž naráží na to, jak mezi potenciálními zákazníky panuje dojem, že džem si přeci umí udělat doma každý. Na skepsi přitom podle ní nejlépe zabírají ochutnávky, protože rozdíl se u džemu a marmelády nejlépe pozná v puse a na jazyku. Pak slyším: to je úžasné, tohle je něco úplně jiného, nedá se to srovnat! A to je pro mě odměna. Lidé pochopí, že u džemu nejde o to spatlat cokoliv dohromady a přidat Gelfix, vysvětluje. Proto stále hodně prodává na trzích a různých prodejních akcích, kde se může se zákazníky osobně potkat.

Osobní kontakt je žádanější než e-shop

V průběhu času překopala i web a rozjela e-shop, v prodeji ale pořád vede osobní kontakt. Na trhy se za Lindou lidé vrací, má spoustu stálých zákazníků. Do e-shopu se lidé moc nevrací a zatím se snažím rozklíčovat proč, říká. Velké plánování, tvrdá čísla, dobrý úsudek i trocha štěstí podle ní každopádně stojí za tím, že všechno, co vyrobí, také vyprodá. Vyplácí se jí přitom i desetikorunová záloha na skleničku – když ji zákazník vymytou vrátí, odečte mu deset korun z koupeného výrobku. Aby skleničky zákazníci vyhazovali a já je pořád kupovala, to mi připadá dost neekologické. Líbilo by se mi i to, kdybych mohla prodávat marmeládu, kterou zrovna vařím, do přinesených nádob, ale to dost dobře nejde, dodává.

Když celkově uvažuje o svém podnikání, není to podle ní obor, v němž by se rychle zbohatlo. Marže drží tak nízko, aby podnikání fungovalo a uživilo ji, ale aby také neprodávala za pro zákazníka přemrštěné ceny. A to nejen v Praze, ale i v regionech. Za samotným vařením marmelád je hodně práce. Také, když jedu na trh, odnosím do auta i 200 kilo, říká Linda. Jak se naproti tomu podniká v knedlíkovém byznysu, si přečtěte v článku Knedlíky povýšené na umění. Takové jako u Lázničků vaří málokde.

Na trzích jí někdy pomáhá starší dcera, manžel má na starosti čísla a ve výrobně se střídají brigádníci od šestnácti do osmdesáti let. Rozkřiklo se, že se u mě sice musí makat, ale že je tu pohoda, takže se zájemci sami hlásí, popisuje. Mezi nimi třeba i vyčerpaní manažeři, kteří někde dali výpověď a chtějí si vyčistit hlavu – prací rukama mezi tunami meruněk, hrušek, jahod, rybízu, josty, kdoulí, třešní a dalšího sezonního ovoce. I když hlavní váha podnikání stále visí na ní; stálé zaměstnance si zatím dovolit nemůže.

Vařit džemy a marmelády, jak to jde nejlépe

Minimálně jednu třetinu výroby přitom pro ni představují firemní zakázky. Například vánoční dárky pro firemní partnery dělané na míru s džemy, marmeládami, sirupy i slanými „zavařeninami“ ze zeleniny. A prostory výrobny a obchodu, kde má aktuálně minimálně kolem čtyřiceti druhů džemů a marmelád (pro konzervativnější zákazníky i ty, co chtějí experimentovat), už jsou jí malé.

Potřebovala bych se posunout dál, ale zatím se odhodlávám. V tuto chvíli už nevyrobím víc. Nemůžu ale udělat jen malý krok. Další krok znamená novou výrobnu a obchod, ideálně v centru Prahy, kde do něj budou chodit zákazníci z ulice, prozrazuje možnou budoucnost, která však také znamená znovu absolvovat všechnu byrokracii související s hygienou. Kdy takový skok nastane, zatím Linda přesně neví. Její touhou je teď především uvařit každou marmeládu a džem v nabídce tak, jak to jde a jak to umí nejlépe.

Také se podívejte, jak se podniká v kroměřížské pekárně: