Podle soudu sledovala tato právní úprava legitimní cíl, kterým byl zájem na zvýšení příjmů státního rozpočtu nebo zájem na větší rovnoměrnosti daňového zatížení. Napadené ustanovení nevedlo ani k porušení práva na rovné zacházení a stížnost tak byla zamítnuta.
O zrušení zvýhodnění na dítě pro OSVČ s paušály rozhodoval Ústavní soud
Ústavní soud rozhodl před několika dny o stížnosti podnikatelky, která se dožadovala, aby jí bylo uznáno za rok 2015 daňové zvýhodnění na dítě. Vzhledem k tomu, že šlo OSVČ, která využívala výdajové paušály, podle zákona ale na zvýhodnění neměla nárok. Vláda Petra Nečase (ODS) totiž od roku 2013 prosadila změnu zákona, dle které OSVČ nemohou uplatňovat daňové zvýhodnění na vyživované dítě a na manžela či manželku bez vlastních příjmů, pokud mají příjmy pouze z podnikatelské a jiné výdělečné činnosti. V případě souběhu příjmů z více druhů činností pak zůstal nárok na daňové úlevy zachován za podmínky, že součet základů daně s využitím paušálu byl nižší než 50 % celkového základu daně.
Ustanovení § 35ca zákona o daních z příjmů, ve znění do 30. 6. 2017 mělo následující podobu:
„Uplatní-li poplatník u dílčího základu daně podle § 7 výdaje podle § 7 odst. 7 nebo u dílčího základu daně podle § 9 výdaje podle § 9 odst. 4 a součet dílčích základů, u kterých byly výdaje tímto způsobem uplatněny, je vyšší než 50 % celkového základu daně, nemůže
a) snížit daň podle § 35ba odst. 1 písm. b),
b) uplatnit daňové zvýhodnění.“
Podle podnikatelky však neexistoval ospravedlnitelný důvod, proč by některé děti měly být ochuzeny o podporu státu jen proto, že jejich rodič (některý z rodičů) neuplatňuje prokazatelně vynaložené výdaje na dosažení příjmů, ale využívá zákonem dané možnosti odečítat výdaje procentuální (paušální) sazbou. Jak dále doplnila v ústavní stížnosti podnikatelka, úprava nezohledňovala faktickou výši příjmů poplatníků a brala jen v potaz strukturu příjmů, což zakládalo nespravedlivou nerovnost.
Čtěte také: Vláda kývla Kalouskovi. Připravte se na omezení výdajových paušálů
Podle soudu bylo opatření v pořádku
Vzhledem k tomu, že zmíněné omezení bylo v polovině loňského roku zrušeno, Ústavní soud nerozhodoval o zrušení paragrafu, nýbrž se jen zaměřil na případnou neústavnost právní úpravy. Ústavní soud přezkoumal napadené zákonné ustanovení jednak z pohledu intenzity zásahu do práva na ochranu vlastnictví, resp. majetku, jednak z pohledu práva na rovné zacházení. V nálezu pak soud určil, že napadená právní úprava nebyla protiústavní a stížnost podnikatelky zamítl.
Čtěte také: Strop výdajových paušálů o 50 % nižší. Vyplatí se vám?
Podle soudu napadená právní úprava sledovala legitimní cíl, kterým byl zájem na zvýšení příjmů státního rozpočtu nebo zájem na větší rovnoměrnosti daňového zatížení. Z hlediska posouzení intenzity zásahu do majetkových práv v oblasti přezkumu daňové legislativy Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vhodnost a nezbytnost jednotlivých komponent daňové politiky, nýbrž pouze její případný rdousící (škrtící) účinek, resp. možné konfiskační dopady ve vztahu k majetkové podstatě poplatníka.
Žádný z těchto důsledků stěžovatelka ve svém podání netvrdí a ani Ústavní soud nezaznamenal, že by přezkoumávaná právní úprava k „rdousícímu efektu“ směřovala. Přezkoumávané ustanovení je do té míry neutrální, že nerozlišuje poplatníky – fyzické osoby – primárně a výlučně podle druhu nebo struktury jejich příjmů, ale rozhodná je volba druhu zdanění, kterou pro sebe poplatníci provedli. Poplatníci tedy sami mohli zvážit, zda pro ně představuje větší finanční výhodu uplatnění blíže nespecifikovaných výdajů anebo zda je pro ně výhodnější své výdaje specifikovat (doložit) a získat tak daňové zvýhodnění,
upřesnila Miroslava Sedláčková, mluvčí Ústavního soudu.
Jak dále doplnil soud, napadené ustanovení nevedlo ani k porušení práva na rovné zacházení, protože míra odlišného zacházení mezi jednotlivými skupinami poplatníků nebyla nepřiměřená a v jeho konstrukci nebyl obsažen žádný z tzv. podezřelých důvodů. Rozlišovacím kritériem nebyl ve skutečnosti podle soudu rodinný stav a rodičovství, ale povaha jednotlivých daňových základů, respektive způsob určení výdajů, jež byly nutné k dosažení příjmů.
Soud rovněž odmítl argumentaci podnikatelky, podle které úprava podporovala rodiče s vyššími příjmy. Podle soudu totiž ustanovení vycházelo z toho, že vykazování výdajů procentním ekvivalentem je obecně pro poplatníka výhodnější, a proto od jistého poměru daňových základů poplatníkovi nenáleží daňové zvýhodnění. Jestliže by využívání paušálních výdajů v konkrétním případě pro poplatníka výhodné nebylo, mohl poplatník uplatňovat skutečně vynaložené výdaje. Jinými slovy, buď je využití procentuálního ekvivalentu pro poplatníky výhodné ať už finančně či administrativně, anebo není, a proto jej nepoužijí,
uzavřela Sedláčková.
