Úřady totiž na rozdíl od lidí a firem mají mnohem větší materiální prostředky a zdroje. Z logiky věci jsou tak soukromé subjekty oproti správním orgánům většinou v nevýhodě. Návrh by navíc mohl odradit chudší lidi, aby se svých práv domáhali u soudu.
Firmy mají úřadům platit náklady na soudy
Ministerstvo spravedlnosti chce změnit stávají praxi, kdy soudy přiznávají správním orgánům v případě úspěchu nárok na náhradu řízení pouze ve výjimečných případech. Pokud soudní spor vyhraje soukromý subjekt, náhrada nákladů řízení mu naopak náleží. Podle ministerstva spravedlnosti je však tato praxe problematická, jelikož je údajně v rozporu se zásadou rovného postavení účastníků v řízení.
Jak dále uvedlo ministerstvo v důvodové zprávě, judikatura správních soudů posunula text zákona jinam a dále, než zamýšlel zákonodárce, přičemž tento výklad správní justice je podle ministerstva nevhodný. Současně je tato rozhodovací praxe problematická i proto, že popírá základní pravidlo ohledně toho, kdo má náklady řízení v konečném důsledku ekonomicky nést. Toto pravidlo je popřeno jeho vyprázdněním ve vztahu ke správnímu orgánu, když formálně správní orgán v případě úspěchu ve věci právo na náhradu nákladů řízení má, ale okruh nákladů, u nichž je touto rozhodovací praxí náhrada přípustná, je oproti ostatním účastníkům výrazně zúžen,
tvrdí ministerstvo spravedlnosti v důvodové zprávě k návrhu novely, kterou plánuje zavést, aby náhradu nákladů řízení hradili, v případě prohry u soudu, správním orgánům občané či firmy.
Součást návrhu tvoří i doplnění, že v případě, kdy budou jako důvodně vynaložené náklady správního orgánu shledány i náklady na zastoupení (může jít typicky o situace, kdy je napadán územní plán malé obce, která sestává jen ze starosty a jednoho či dvou úředníků a nedisponuje vlastním odborným aparátem na tuto problematiku), bude jejich náhrada přiznána v paušální výši stanovené zvláštním právním předpisem.
Na první pohled se může zdát argumentace ministerstva správná, jelikož je přeci v pořádku, aby platila zásada rovnosti před soudem se vším všudy. Pokud navíc zákonodárce zamýšlel, aby náklady správním orgánům hradily soukromé osoby, měl by se zákon upravit a vrátit se mu zamýšlený smysl, ne? No, právě že ne.
Rozdílná úhrada nákladů neznamená nerovnost
Předně skutečnost, že úřady nyní v případě prohry musí hradit náhradu nákladů soukromým subjektům, zatímco opačně to neplatí, neznamená nerovné postavení před soudem. Ostatně i Nejvyšší správní soud (NSS) konstatoval v rozsudku rozšířeného senátu (čj. 7 Afs 11/2014–47), že rovnost zbraní lze charakterizovat jako požadavek, aby každá strana měla dostatečnou možnost představit svůj případ za takových podmínek, které ji nestaví do podstatné nevýhody vůči její protistraně, respektive zachování férové rovnosti mezi stranami
.
Podle soudu je na jedné straně žalobce, který hradí náklady (v daném soudním sporu cestovné) z vlastních omezených prostředků, na druhé straně stojí správní orgán, jehož běžná úřední činnost zahrnující cestování k soudnímu jednání je hrazena z veřejných rozpočtů. „Určitá odlišnost v zacházení s těmito kategoriemi účastníků je přípustná s ohledem na jejich naprosto rozdílnou situaci,“ vysvětlil NSS.
Lidé a firmy jsou oproti úřadům v nevýhodě
Ve skutečnosti totiž platí, že soukromá osoba a správní orgán (stát) nemá zcela rovné postavení už z principu a občan či firma je vždy oproti státu v nevýhodě. Je jasné, že finanční prostředky (v podstatě neomezené) i další zdroje správních orgánů se nedají srovnat s těmi, kterými disponují firmy či občané. Komora daňových poradců ČR k tomu v připomínkovém řízení doplnila, že mezi porušením práva (nezákonné rozhodnutí, nečinnost, nezákonný zásah, dotčení vlastnického práva při schválení územního plánu atd.) a právem dovoleného jednání státních orgánů je často neostrá. Správní orgány mají prostředky a lidské kapacity na financování a vedení sporů. Nezákonného jednání se často dopouští právě proto, že vědí, že náklady řízení v případě neúspěchu jsou pro ně zanedbatelné,
dodala komora.
Výjimkou z výše uvedeného snad může být hypotetický spor, pokud by například premiér vlastnil velkou firmu, která by u soudu stála proti úřadu, který ovládá člen stejné strany, z jaké je premiér. V takovém případě by možná dokonce měla výhodnější postavení firma, nicméně jde samozřejmě jen o extrémní příklad, který v ČR samozřejmě nemůže nastat (doplňte si svého oblíbeného ironického smajlíka).
Judikatura ohledně náhrady nákladů tak ve skutečnosti činí pravý opak, než tvrdí ministerstvo, a aspoň částečně nerovné podmínky narovnává. Situace je obdobná jako u firem a spotřebitelů, kdy spotřebitelé stojí ve slabší pozici vůči firmám a mají tak v zákoně o ochraně spotřebitele stanovena zvláštní práva, která jejich postavení posilují. Zatímco u spotřebitelů to zákonodárci pochopili, u správních soudů to zřejmě ještě chvíli potrvá.
Zákon by se měl změnit dle judikatury, ne jít proti ní
Neobstojí ani argumentace, že zákonodárce zákon zamýšlel jinak, než soudy vykládají. Je sice pravdou, že judikatura posunula výklad zákona jinam, důvodem však byla elementární spravedlnost a rovnost (ve smyslu uvedeném výše). Nešlo o žádnou svévoli soudů, které se rozhodly zákonodárcům hodit do jejich záměru jen tak vidle.
Jak trefně poznamenal v již zmíněném rozsudku Nejvyšší správní soud, s výkonem působnosti jednotlivých správních orgánů je nerozlučně spojena též povinnost tuto činnost obhájit u nezávislého soudu, povolaného na základě příkazu ústavodárce k ochraně práv jednotlivců (čl. 36 odst. 2 Listiny). Náklady takto vzniklé při této standardní činnosti správních orgánů jsou stejně jako veškeré náklady na fungování veřejné správy hrazeny z veřejných rozpočtů, tj. z výtěžku daní a poplatků hrazených všemi občany na základě zákona,
podotkl správně s odkazem na čl. 11 odst. 5 Listiny NSS.
Změny by postihly nejchudší
Pokud se judikatura ustálila s odkazem na ústavní pořádek, mělo by ji ministerstvo spravedlnosti respektovat a upravit zákon dle ní, ne proti ní. Místo toho se ministerstvo snaží na sílu procpat svůj názor a judikaturu eliminovat. Jestliže by ministerstvo prosadilo svoji, bude to mít ještě jeden negativní důsledek. Hrozba úhrady nákladů správního orgánu odstraší chudší občany, aby bránili svá práva u soudu.
Ačkoli sice ministerstvo spravedlnosti v důvodové zprávě tvrdí, že prováděné změny povedou v konečném důsledku k posílení a zlepšení vymahatelnosti veřejných subjektivních práv, v reálu povedou k pravému opaku. Nezbývá proto než doufat, že při vypořádání připomínek ministerstvo svůj plán ještě přehodnotí a příslušné ustanovení z novely vypadne.
