Podle soudu totiž mohou být i skladníci vysláni na pracovní cestu. Povaha práce nemůže podle Nejvyššího správního soudu (NSS) sama o sobě znamenat, že daný zaměstnanec nemůže být vyslán na pracovní cestu.
Nejen Vergilius o originále, ale i pracovní cesta
Ve známé scénce z filmu „Marečku, podejte mi pero“ profesor Hrbolek říká, že i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále. Pokud bychom se touto scénou inspirovali, nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) k pracovním cestám nekvalifikovaných pracovníků by šel parafrázovat, že i skladník ve šroubárně může být poslán na pracovní cestu. Soud totiž rozhodl, že i pracovníci, a to včetně cizinců, kteří vykonávají rutinní a co do kvalifikace nenáročné práce, mohou být klidně vysláni na pracovní cestu a nemusí tak nutně jít o zastření místa výkonu práce.
Firma dostala pokutu 3,8 mil. Kč za nelegální zaměstnávání
Případ se týkal firmy IMV GROUP, která v roce 2019 dostala od Státního úřadu inspekce práce (SÚIP) pokutu ve výši 3,8 milionu Kč za přestupek podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, tím, že údajně:
- umožnila výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 a bodu 2 zákona o zaměstnanosti (umožnila daným cizincům výkon závislé práce mimo pracovněprávní vztah, a porušila tedy § 3 zákoníku práce, a § 89 odst. 2 zákona o zaměstnanosti);
- umožnila výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti (umožnila daným cizincům výkon práce v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání, a to konkrétně v rozporu s místem výkonu práce, a porušila tedy § 89 odst. 2 ve spojení s § 92 odst. 3 písm. b) a § 93 zákona o zaměstnanosti);
Dále se firma měla dopustit přestupku podle § 140 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti, kdy jako zaměstnavatel neměla v místě pracoviště kopie dokladů, které by prokazovaly existenci pracovněprávního vztahu, a tím porušila § 136 odst. 1 zákona o zaměstnanosti.
Jednalo se o skladníky či ruční baliče
V daném případě se jednalo o zahraniční zaměstnance, kteří měli povolení pro druhy práce „Skladníci, obsluha manipulačních vozíků“, „Ruční baliči“, „Pomocní montážní dělníci“ s místem výkonu práce „Praha“. Oblastní inspektorát zjistil, že po určitou dobou, na kterou jim bylo vydáno povolení k zaměstnání, vykonávali tito cizinci práci u jiné společnosti v Brně.
Krajský soud dal firmě za pravdu
Firma se ovšem s pokutou nesmířila a podala žalobu k soudu. Krajský soud v Brně ji pak dal v roce 2022 za pravdu a pokutu zrušil. Podle soudu totiž i v případě rutinní a opakující se a co do kvalifikace nenáročné práce je možné cizince s ohledem na zcela konkrétní okolnosti vyslat na pracovní cestu. Omezením je, že se nesmí jednat o dlouhodobou změnu místa výkonu práce.
Krajský soud dále doplnil, že je možné zaměstnance vyslat na pracovní cestu, pokud s ní zaměstnanec souhlasí, i v případě, že tato možnost není sjednána ve smlouvě. Inspekci práce pak soud zkritizoval za to, že se ve svých rozhodnutích nezabývala jakýmikoli otázkami souvisejícími s povahou a okolnostmi vyslání daných zaměstnanců na pracovní cestu.
Povaha práce vylučuje pracovní cestu, tvrdil SÚIP
SÚIP se verdikt soudu nezamlouval a podal kasační stížnost k NSS. V ní uvedl, že se otázkou pracovních cest daných zaměstnanců zabýval. Cizinci měli v povolení k zaměstnání jako místo výkonu práce uvedenu Prahu a podle SÚIP bylo zřejmé, že firma již od počátku zamýšlela využít cizince na jiném místě výkonu práce, než jaké bylo uvedeno v povolení k zaměstnání. Tím údajně umožnila cizincům výkon práce v rozporu s vydaným povolením. Vyslání cizinců na pracovní cestu trvalo vždy nejméně jeden měsíc, resp. pouze k jednomu měsíci byly před kontrolou doloženy doklady o vyslání na pracovní cestu. Cizinci vykonávali práci mimo místo výkonu práce po dobu jedné třetiny celkového období, na které jim bylo uděleno povolení k zaměstnání,
tvrdil SÚIP.
Sjednaný druh práce totiž představoval rutinní a opakující se manipulační práce, přičemž těžištěm výkonu takové práce bylo konkrétní pracoviště a konkrétní práce. Ke změně pracoviště tedy v projednávané věci nebyl dán žádný důvod na rozdíl např. od stavebních dělníků, u kterých se s ohledem na povahu jejich práce vysílání na pracovní cesty předpokládá. Povaha vykonávané práce v projednávaném případě podle názoru oblastního inspektorátu vylučuje vyslání cizinců na pracovní cestu,
píše se v rozsudku.
NSS potvrdil rozhodnutí krajského soudu
Ani u NSS však SÚIP neuspěl. Soud nejprve v rozsudku připomněl, že podle § 93 zákona o zaměstnanosti cizinec, který je držitelem modré karty, zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo mu bylo vydáno povolení k zaměstnání, může být zaměstnavatelem vyslán na pracovní cestu podle § 42 zákoníku práce, jestliže to odpovídá povaze jím vykonávané práce, pro kterou byla udělena modrá karta, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo povolení k zaměstnání.
Podle § 42 odst. 1 zákoníku práce se pak pracovní cestou rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Doba pracovní cesty není nijak omezena a stejně tak není limitována na určité druhy práce.
Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. Cizinec může být vyslán na pracovní cestu i mimo místo výkonu práce, které má uvedeno v povolení k zaměstnání. Takové vyslání však musí svým obsahem skutečně pracovní cestě odpovídat. Prostřednictvím pracovní cesty nelze zastírat faktický výkon práce cizince v jiném místě než v místě uvedeném v povolení k zaměstnání,
upozornil NSS a doplnil, že vyslání cizince k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce nelze v žádném případě používat dlouhodobě či pravidelně a zneužívat jej tak k obcházení místa výkonu práce uvedeného v povolení k zaměstnání.
NSS dále souhlasil s krajským soudem v tom, že ani skutečnost, kdy se jedná o rutinní a co do kvalifikace nenáročné práce, sama o sobě neznamená, že zaměstnanci nemohou být vysláni na pracovní cestu. NSS rovněž nesouhlasil s tím, že fakticky trvalou změnu místa výkonu představuje již sama o sobě jedna třetina celkové doby, na kterou bylo vydáno povolení k zaměstnání. Stěžovatel se proto v dalším řízení bude muset podrobněji zabývat okolnostmi věci, a nikoli jen odkázat na povahu vykonávané (povolené) práce. Ta sama o sobě skutečně nemůže znamenat, že zaměstnance (cizince) není možné vyslat na pracovní cestu,
uzavřel NSS.
