Perexový obrázek: repro. from: Bechný, D. et al., Historie a současnost podnikání na Plzeňsku. Městské knihy, Žehušice 2002. ISBN 80–86699–01–3 (http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Emil_Skoda.jpg)
Emil Škoda (19.11. 1839 – 8.8. 1900) patří mezi nejvýznamnější české podnikatele historie. Díky svým znalostem, píli, odhodlání a citu pro obchod dokázal vytvořit světoznámý podnik, který jeden čas neměl v Evropě konkurenci. Malou strojírnu s pár desítkami dělníků dokázal během let přeměnit na závody s tisíci zaměstnanců a s hodnotou pohybující se v desítkách milionů korun. Čtěte také: 5 nejvýznamnějších českých podnikatelů v historii.
Škodovi zahraniční stáže značně pomohly
Emil Škoda poprvé spatřil světlo světa 19. listopadu roku 1839. Jeho rodiči byli František Škoda a Anna Říhová, oba rodilí Plzeňáci. Rodina Škodů patřila mezi zámožné rodiny a v Plzni se těšila velké úctě. Mimo jiné i proto, že otec Emila Škody František, lékař a šéf zemské zdravotní služby, byl poslancem říšského sněmu. František Škoda se navíc stal členem první správní rady místního pivovaru. Josef Škoda, Emilův strýc, zase proslul jako profesor na lékařské fakultě ve Vídni. Sklony k podnikání pak Emil zdědil zřejmě po svém dědovi, který pracoval jako kovář a zaměstnával přes dvacet zaměstnanců.
Po základní škole zamířil Emil Škoda na gymnázium do Chebu, kde odmaturoval. Jeho další kroky vedly na univerzitu, a to dokonce na dvě. V Praze studoval čtyři semestry strojního inženýrství na Hornické technické vysoké škole a poté v Karlsruhe na zdejší strojírenské fakultě Technické vysoké školy. V Prusku (dnešní Německo) též po studiích na čas zůstal, aby zde získal dostatečnou praxi. Možností měl v průmyslově vyspělých oblastech Magdeburska a Brém skutečně dostatek. Své znalosti rozšířil i stážemi v dalších zemích, například ve Francii, Anglii či Spojených státech amerických. Jeho poznávací cesty uťala až Prusko-rakouská válka (1866), kvůli které byl Emil Škoda jako občan nepřátelského státu vypovězen zpět do Čech, respektive do Rakouska.
Ze zaměstnance po třech letech majitelem
Po návratu však Škoda nelenil a prakticky ihned přijal pozici vrchního inženýra ve strojírně hraběte Valdštejna – Vartenberka. Jeho roční plat tehdy činil 1500 zlatých. Zanedlouho po svém nástupu začal Škoda uvažovat nad tím, že by strojírnu odkoupil. Od myšlenky k činu přešlo v roce 1869, kdy Emila Škoda uzavřel s hrabětem Valdštejnem smlouvu o prodeji strojírny. Cena dosáhla 167 642 zlatých a Škoda si na koupi podniku musel půjčit od příbuzných. Další peníze navíc vyžadovaly investice, které Škoda hodlal ve firmě uskutečnit, především stavbu nové kotlárny a slévárny. Podle některých zdrojů půjčila Škodovi jeho rodina dokonce milion zlatých.
Po dokončení koupě se Emil Škoda bezprostředně vrhl na modernizaci celé továrny, která měla při změně majitele celkem 33 dělníků. Během několika desítek let se ze strojírny stala světoznámá firma, která zaměstnávala více než 4000 lidí. Škodovy závody vlastnily kromě strojírny i ocelárnu, kovárnu, vlastní železniční dráhu a zbrojovku. Tyto úspěchy však Škodovi nespadly samy do klína, nýbrž za nimi stály stovky hodin tvrdé práce a dřiny. Emil Škoda trávil ve firmě často celý den a mnohdy i noc a práci se věnoval opravdu naplno. Čtěte také: 7 oborů podnikání s nejhorší pověstí
Zaměření na ocelářství byla životní trefa
Navzdory hospodářské recesi ze 70. let 19. století se firmě dále dařilo. Škoda dokázal získat nová odbytiště pro dodávky strojního zařízení cukrovarů v Uhrách, na Balkáně, Polsku a také na Ukrajině a v Rusku. V té době tedy byla stále ještě tahounem Škodova podniku strojírna. Brzy ovšem došlo k výrazným změnám politických a ekonomických poměrů, stále více se prosazovala regulace a vznikaly první koncerny a monopoly. V té době Škoda rozhodl asi o nejdůležitější změně ve svém podnikatelském životě, zaměřil se na ocelářství a postavil v roce 1886 ocelárnu.
Že šlo o trefu do černého, ukázaly následující roky. Hlavní devizou, která Škodovi zajistila úspěch, byla kvalita. Oproti ostatním fabrikám totiž produkoval ocel vyšší kvality, kdy odlitky Škodovy ocelárny měly při stejné pevnosti až o několik procent větší tažnost. Škoda využil informací ze Spojených států, kde se úspěšně dařilo kalit ocel s přísadami niklu a chromu. V Evropě díky tomuto kroku předběhl v podstatě všechny koncerny a jediným, kdo mohl Škodovi v kvalitě oceli konkurovat, zůstaly německé Kruppovy závody. Čtěte také: 7 oborů podnikání s nejlepší pověstí
Jaký byl Emil Škoda
Emil Škoda se především snažil být u všeho a prakticky všechno manažerské rozhodování centralizoval do své osoby. Velice nesnášel lenost a hajdaláctví a s zaměstnanci, kteří jednou z těchto vlastností disponovali, dokázal jednat velice přísně. Na druhou stranu odměňoval nejpracovitější dělníky a kdo se snažil, nevedl si ve firmě špatně. Škoda dále neměl rád výmluvy a lži a vše řešil na rovinu. Pokud se pro něco nadchl, nepřestal, dokud nedokázal svůj záměr naplnit.
Škodovácké zbraně kupovali v celém světě
Nezůstalo ale jen u ocelárny. Emil Škoda rozšířil firmu v roce o 1890 zbrojovku a zbrojní výroba se stala hlavním předmětem činnosti podniku. Závody uspokojovaly vedle zakázek pro námořní lodě také nároky pozemních vojsk. Do konce 19. století vyprodukoval Škoda tisíce zbraní od kulometů počínaje a kanóny konče. Hlavním zbrojním artiklem se stala kluzná hlaveň u kanónu ráže 75 milimetrů a rychlopalné polní dělo se zákluzem a se stejnou ráží 75 mm. Posledně jmenovaná zbraň získala brzy na oblibě a v řadě zemí se po ní mohli s nadsázkou utlouci.
Emil Škoda rád také čelil výzvám a přijímal proto zakázky, které jinde odmítali vzít, protože se zdály technicky neproveditelné. Jeden čas se proto Plzeň paradoxně stala centrem zájemců o vysoce kvalitní ocelové odlitky pro stavbu lodí. Nebál se vzít v podstatě jakoukoli zakázku a dokázal požadavky svých klientů vždy uspokojit. Není se tak čemu divit, že škodováci dostávali zakázky z celé Evropy a dokonce i z mnoha neevropských zemí. Čtěte také: 7 oborů podnikání s nejlepší pověstí
S blížícím se koncem 19. století Škoda pochopil, že době samostatných velkých firem již odzvonilo a pro další rozvoj podniku jsou nutné obrovské finanční prostředky. Ty jako jedinec mohl jen těžko poskytnout, a proto převedl podnik v roce 1899 na akciovou společnost. Její základní kapitál činil 25 milionů korun a bylo vydáno 125 tisíc akcií. Škoda zůstal majoritním vlastníkem s 65 tisíci akciemi. Zbylými akcionáři se stala rakouská Kreditní banka a Česká eskomptní banka. V nově založené společnosti se stal Škoda prezidentem a generálním ředitelem a v těchto funkcích vydržel až do své smrti v roce 1900. Emil Škoda skonal v nedožitých 61 letech ve Štýrsku, pochován však byl na hřbitově v rodné Plzni a jeho pohřeb se stal událostí pro celé město.
