Podnikatel podle soudu nesplnil podmínky pro vyplácení bonusu, jelikož jeho činnost nebyla přímo zakázána nebo omezena opatřeními. Neuspěl ani s argumentací mobilní provozovny či připodobněním k taxislužbě nebo zákazníků k odběratelům.
Kdo měl na bonus nárok
Když na podzim roku 2020 došlo k další covidové uzávěře, vláda opět schválila kompenzační bonus pro podnikatele, kterých se opatření dotkla. Oproti jaru 2020 však na bonus dosáhlo méně OSVČ a společníků malých eseróček. Nárok totiž měli jen ti, kterým vláda přímo zakázala či omezila činnost, a jejich dodavatelé.
Na bonus dosáhli jen OSVČ, společníci malých společností s ručením omezeným a dohodáři, jejichž činnost (či činnost jejich firmy) byla bezprostředně zakázána či omezena protiepidemickými opatřeními v rámci aktuálně trvajícího nouzového stavu. Nárok ještě měli i podnikatelé, kteří dodávali zboží, služby či jiné výstupy těm podnikatelům, jejichž činnost byla zakázána nebo omezena opatřeními vlády, popřípadě osoby činné na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, které pro uvedené podnikatele pracovaly. Aby na bonus dosáhli i dodavatelé (ať už jsou OSVČ nebo společníky), museli splnit podmínku, že jejich činnost byla, kvůli omezení či zákazu činnosti jejich odběratelů, vyloučena aspoň z 80 %. Všichni podnikatelé pak museli splnit i další podmínky.
Psí spřežení zakázána nebyla, odmítl berňák
O kompenzační bonus požádal i podnikatel, který zákazníkům nabízel jízdu psím (konkrétně malamutím) spřežením. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj však jeho žádosti zamítl s tím, že jeho podnikatelská činnost nebyla bezprostředně omezena nebo zakázána protipandemickými opatřeními. Rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo i Odvolací finanční ředitelství. Podnikatel se ale s rozhodnutím berňáku nesmířil a podal žalobu k soudu.
V ní argumentoval, že jeho službu lze podřadit pod individuální smluvní přepravu a že je srovnatelná například s přepravou v historické tramvaji. Podnikatel dále uvedl, že když bylo výkladem kompenzačního zákona možno dojít k závěru, že lze uznat činnost taxikářů s tím, že jejich vozy jsou mobilními provozovnami, lze dospět ke stejnému závěru i v jeho případě. Tvrzení finančního úřadu o tom, že individuální smluvní přepravou osob lze rozumět pouze prostý přesun nejvýše devíti osob včetně řidiče z místa A do místa B, bylo podle podnikatele pouze nepodloženým názorem nemajícím oporu v právním předpise.
V neposlední řadě zkusil podnikatel argumentovat tím, že má nárok na bonus jakožto dodavatel, jelikož zákazníci (odběratelé) byli opatřeními zasaženi, jelikož byl omezen volný pohyb osob.
Saně nejsou mobilní provozovna, řekl soud
Krajský soud v Ostravě však podnikatelovu žalobu zamítl s tím, že nesplňoval zákonné podmínky pro vyplacení bonusu. Podnikatel následně podal kasační stížnost, ani s ní však nakonec neuspěl. Nejvyšší správní soud (NSS) totiž před několika týdny podnikatelovu stížnost odmítl jako nedůvodnou.
NSS předně přisvědčil krajskému soudu, že podnikatel neměl provozovnu. Zákaz a s ním spojené vyplácení bonusu totiž bylo výslovně vázáno právě na provozovnu. V projednávaném případě z ničeho nevyplývá, že by stěžovatelovy sáně, se kterými provádí jízdu s malamutím spřežením, splňovaly výše uvedené podmínky pro mobilní provozovnu dle živnostenského zákona. Stěžovatel netvrdí ani ničím neprokazuje, že by jeho sáně tyto požadavky splňovaly nebo splňovat měly. Ani z živnostenského rejstříku nevyplývá, že by stěžovatel měl nějakou provozovnu. Stěžovateli se proto nepodařilo prokázat, že má provozovnu ve smyslu živnostenského zákona,
dodal NSS.
Psí spřežení se liší od taxislužby
Také podle NSS nešlo v případě psích spřežení o individuální přepravu osob. Dle § 2550 občanského zákoníku, který upravuje přepravu osob, se smlouvou o přepravě osoby dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné. Dle tohoto ustanovení je tedy účelem individuální smluvní přepravy přeprava osoby do místa určení. Účelem jízdy psím spřežením je však dle soudu specifický zážitek, který je spojen s tím, že sáně táhnou tažní psi, a jde tak o podobnou službu, jako je tomu v případě letu balónem či jízdy kočárem. NSS souhlasil, že u těchto služeb nelze hovořit o tom, že by podstatným prvkem byla přeprava osob do místa určení, jelikož tyto služby jsou vyhledávány pro samotný specifický zážitek, jako je tomu i v případě podnikatelovy činnosti.
Jako zážitkovou službu svou činnost definoval ostatně i stěžovatel, když na straně čtvrté vyjádření ke sdělení správce daně ze dne 16. 8. 2021, založeného ve správním spise, na které odkázal i žalovaný, ohledně tematického zaměření svého podnikání hovořil o „pohádkové jízdě zasněženou krajinou“ a romantické představě zákazníka. Ze smluv se zákazníky, které stěžovatel doložil správci daně, navíc vyplývá, že součástí jeho služeb není pouze samotná jízda, ale i například oblékání psů do postrojů a zapřáhnutí či seznámení se psy a jejich krmení (podávání pamlsků). I tyto smlouvy tak nasvědčují tomu, že stěžovatelovy služby lze podřadit pod zážitkové služby, a nikoliv pod individuální smluvní přepravu. Podstata stěžovatelovy podnikatelské činnosti je proto odlišná od taxislužby,
vysvětlil NSS.
Zákazníci nebyli podnikatelé
NSS rovněž odmítl, že by na podnikatelovy zákazníky šlo hledět jako na odběratele (a na podnikatele jako dodavatele). Už krajský soud dospěl k závěru, že by dané ustanovení bylo použitelné pouze v případě, pokud by odběratelem stěžovatelových služeb byla osoba, jejíž podnikatelská činnost byla též omezena. Stěžovatelovy zákazníky ovšem nelze považovat za odběratele ve smyslu § 6 odst. 2 písm. a) kompenzačního zákona, jelikož těmito odběrateli jsou dle § 1 pouze osoby, které též podnikají. Užití slov „primárně“ a „zejména“ či „v těsné souvislosti“ v důvodové zprávě na tomto závěru nic nemění, jelikož jak ze znění § 1 a § 6 odst. 2 písm. a) kompenzačního zákona, tak z výše citované části důvodové zprávy ke kompenzačnímu zákonu je zřejmé, že se zákazy či omezení podle tohoto zákona týkají podnikajících subjektů, nikoliv jejich zákazníků,
uzavřel NSS.
