Dnes je to přesně rok, co se na pardubické Třídě Míru otevřela POHANKA – jídelna pro zdraví. Podnik zaměřený na zdravé stravování je poměrně velký, ale především se jedná o sociální firmu. Leckdo by se mohl domnívat, že POHANKU provozují zkušení podnikatelé, kteří si mohou práci s vyhraněnou klientelou a především s lidmi, kteří nejsou pro pracovní trh dvakrát perspektivní, dovolit na základě svých zkušeností. Opak je ale pravdou. Jídelnu má na starosti žena, kterou při vší úctě můžeme zařadit mezi podnikatelská batolata. Navíc s tímto oborem neměla ještě před pár měsíci vůbec žádnou zkušenost.
Iva Pohanková začínala ve školství, kde si prošla několika pozicemi, včetně té ředitelské. Když měla pocit, že už dosáhla vrcholu a školství jí neumožní dál se rozvíjet, rozhodla se změnit kariéru a našla se v personalistice. Vypracovala se na zajímavou pozici ve významné zahraniční společnosti. Ta se ale na podzim roku 2012 rozhodla řídit byznys v Česku ze své centrály a Iva Pohanková přišla o práci. Možnost stát se ženou v domácnosti zavrhla a stejně tak se jí už nechtělo podstupovat výběrová řízení a dokazovat své schopnosti. Jsem zvyklá se o sebe vždycky postarat. Proto mě napadla myšlenka podnikat. Vlastně jsem už začátkem 90. let přemýšlela o vlastním květinářství, ale tehdy jsem měla stálé zaměstnání a nic mě k tomu nenutilo. Tentokrát to ale bylo jiné, byla jsem bez práce. A v ten moment přišla bývalá kolegyně s nabídkou na provoz franšízy jejího podniku zaměřeného na zdravé jídlo,
líčí Iva Pohanková události, které předcházely samotnému začátku jejího vlastního podnikání. Jakožto nezkušené se jí zamlouvalo jisté pohodlí a know how, které franšízové koncepty nabízejí. Navíc se jí líbil i sociální rozměr firmy.
Cesty života ale nebývají rovné a dvojnásob to platí u podnikání. Iva pro svůj projekt získala podporu manžela i celé rodiny, a protože měla sociální firmu rozjet za pomoci grantů, začala pracovat na projektu. Poskytovatelce franšízové licence se ale projekt pod jejím vedením přestal zamlouvat a tři týdny před začátkem oznámila, že jí franšízu neposkytne. Do této chvíle celkem poklidný projekt nabral úplně jiné rozměry. Byl mu sice přiklepnut velmi slušný evropský grant, ale vše ostatní chybělo. Začali jsme s manželem vymýšlet receptury pokrmů, snažili se získat jakékoli know how. Byl to jeden velký stres. Zvlášť pro mě, protože ráda dělám věci, kterým rozumím a umím je. Jsme typický příklad lidí, kteří se najednou pustí do podnikání v gastronomii a kuchaři typu Zdeňka Pohlreicha nad nimi lomí rukama,
říká Iva Pohanková.
Čtěte více: Nezapomínejte na jednotná kontaktní místa, jsou tu pro všechny
Bez peněz i zkušeností
Ilustrační obrázek.
Tak jako mnoho jiných, i Pohankovi začínali podnikat bez koruny v kapse. Dnes to provozovatelka podniku vidí jako obrovské riziko a nedokáže přesně vysvětlit, co ji přimělo k tomu, aby si řekla, že podnikat zkusí v každém případě. Z počátku totiž neměla jistotu, že potřebný grant získá. Ten je navíc určen jen na mzdy zaměstnanců a některé neinvestiční výdaje. Rodina proto zastavila svůj pardubický byt i chalupu na Vysočině a peníze na rozjezd získala díky americké hypotéce. Jiné možnosti financování nebyly. Neuspěla jsem ani u České spořitelny, která nabízela úvěry sociálním firmám. Tam mi ale řekli, že na jaře založené firmě začátkem léta nikdo nepůjčí. Požádat bych si mohla až po jasných výsledcích,
popisuje podnikatelka své zkušenosti. Jisté bylo na začátku snad jen jediné, a to název podniku, který se díky příjmení zakladatelů a své orientaci na zdravou výživu přímo nabízel. Nakonec se jídelnu podařilo otevřít, ale stálo mě to 15 kilo váhy. Ztratila jsem je kvůli kombinaci nervového vypětí a tvrdé dřiny. I dnes sem přijíždím brzy ráno a odjíždím domů v noci. Ten podnik je natolik velký a má tak specifické zaměstnance, že si vyžaduje naši neustálou přítomnost,
komentuje Iva Pohanková.
Stabilizovat tým v gastro provozu je velmi složité i pro profesionály. O to víc s tím bojuje amatér, navíc když má v týmu většinu lidí nějakým způsobem zdravotně handicapovanou nebo dlouhodobě nezaměstnanou. Sociální firma musí takových lidí zaměstnávat alespoň 40 %. V POHANCE jich je 60 %. Právě proto je sociální podnikání tak náročné, dlouhodobě nezaměstnaní například ztrácí pracovní návyky. Z počátku dostali šanci i jako kuchaři, ale to se ukázalo být jako neudržitelné. Kvalitních kuchařů je celkově málo a ti dobří rozhodně nepatří mezi dlouhodobě nezaměstnané. Provozně důležité pozice proto obstarávají běžní zaměstnanci.
Psali jsme: Zaměstnávat zdravotně postižené se vyplácí. Počítejte s námi a Využijte služeb chráněných dílen, nedělají jen cetky
Rozjezd Jídelny POHANKA nebyl snadný, ale její zakladatelé měli štěstí a hlavně rozum. Nejhorší byly začátky, když jsme začali pracovat tady v tom prostoru, kde dřív byla vietnamská tržnice. Seděli jsme tu a nevěděli kam se obrátit se žádostí o radu. Informace jsme získávali postupně. Postupovali jsme tak, že jsme získali jedno povolení a přitom zjistili, že potřebujeme ještě další dvě. Pomohlo by nám, kdybychom někde dostali kompletní informace. Ale přiznávám, že v té době jsme byli tak vytížení, že nebyl čas ani možnosti se po něčem takovém porozhlédnout. Všechno šlo ráz na ráz. Hodně nám pomohli dodavatelé technologií, kteří už dopředu věděli, že s něčím je potřeba se obrátit na stavební úřad, s dalším pak na hygienu,
vzpomíná Iva Pohanková a pochvaluje si přístup pracovníků pardubické hygieny, kteří jí se vším poradili. Stačilo se na začátku popasovat se základními předpisy a pak nastolit politiku aktivní spolupráce. Nezkušená podnikatelka se na hygieniky obracela s každou maličkostí a to se vyplatilo. Dnes s kontrolami nemá žádný problém. Navíc v jejím podniku, kde je všechno otevřené, není pro špínu místo. Jsem puntičkář. Pořádek a čistota musí být. Beru to tak, že jako zákazník to mám takhle ráda a chci to dopřát i našim klientům. A oni to kvitují,
říká Iva Pohanková.
Z učitelky tvrdou obchodnicí
Stejně přísně přistupuje i k dodavatelům, které si jakožto sociální podnikatelka vybírá z regionu. S některými už se ale bohužel během prvního roku podnikání musela rozloučit. Při tom se jí hodila učitelská praxe a přísnost. Jsem dost tvrdá obchodnice. Za své peníze žádám perfektní službu. Už jsem se například doslechla, že některé naše dodavatele tak tvrdě ještě nikdo neodpálil. Já ale „vím proč“ to dělám. Nemůžu si dovolit, aby mi provozní každé ráno strávila půl hodiny přebíráním zeleniny. Je to pro mě drahý člověk, který má na práci mnohem sofistikovanější úkoly než přebírání bedýnek. Dodavatelé mi proto musí ručit za kvalitu,
říká rozhodně podnikatelka. Obchod bere jako hru, která nikdy nekončí a svůj základ má ve vyhledání zdrojů.
Až za provozu se naučila plánovat množství jídel. Například zjistila, že pondělky jsou slabší, protože lidé dojídají zbytky z víkendu a na obědy tolik nechodí. Říká, že prostředí jídelny se jí rychle dostalo pod kůži a samotnou jí překvapuje, jak ji naplňuje. Nikdy si nemyslela, že bude šťastná při vymýšlení nových receptur. Doma jsme sice vařili zdravě, ale nikdy jsme se nezabývali tím, že nemáme míchat rostlinné a živočišné bílkoviny a tak dále. Tady když jsem nabídla cizrnu se šmakounem, tak se hned ozvala jedna zákaznice a vysvětlila mi, proč se tato jídla nemají kombinovat. Učíme se proto i od našich zákazníků. A taky z internetu, který je plný informací. Jen člověk musí mít čas si je najít. To jsme na začátku vůbec neměli,
říká Iva Pohanková.
Přečtěte si: Cest k penězům vede mnoho. A jsou i pro malé podnikatele
Koncept, který se pod vedením manželů Pohankových výrazně rozšířil, se v Pardubicích chytil. Dnes v Jídelně POHANKA vaří v průměru 250 obědů denně, což není na místní poměry a konkurenci málo. POHANKA není vegetariánským podnikem. Nabízí i maso, ale upravené alternativně, zdravějšími způsoby. Připravuje se na minimu tuku a doplňují ho zdravé přílohy. A tento přístup se osvědčil. Zatímco ze začátku dělali muži maximálně pětinu všech hostů, dnes tvoří pánské osazenstvo celou polovinu klientely. Vegetariánským jídlem bychom se odstřihli od velkého množství zákazníků. Je pravda, že kostru podniku jsem vytvářela s bývalou kolegyní, ale nakonec jsem vděčná, že jsme její franšízu nezískali a udělali se sami pro sebe,
dodává majitelka jídelny. Vedle klasické vývařovny se v Pohance rozjela i vlastní pekařská a cukrářská výroba. Vše samozřejmě s důrazem na sociální podnikání.
Start: Začněte podnikat s Podnikatel.cz
Mohlo by vás zajímat: Přiklepli nám evropskou dotaci. Místo radosti přišel stres a teror
Klidné spaní ještě nemá, ale už přemýšlí o dalším rozvoji
První rok uběhl v POHANCE hekticky, ale energickou majitelku podnikání chytlo natolik, že přemýšlí, co dál. K dispozici má obrovský prostor, který hodlá stále více využívat k pronájmům, přednáškám nebo kurzům vaření. Prostě tomu, po čem je v současnosti poptávka. Možností expanze ale vidí ještě víc. Hodně zvažuje rozvoz jídel. Zájem by byl, ale rozvozu se trochu bojím. V tom množství bychom mohli přijít o kvalitu a reputaci, na které pracujeme. Možná nabereme odběratele pro stovku jídel, víc zatím ne. Stejně není nic lepšího, než si dát čerstvé jídlo přímo u nás,
přemýšlí podnikatelka. Firma se jí díky započaté spolupráci s klubem pardubických podnikatelů začíná slibně rozvíjet i v oblasti cateringu. Je mimo jiné dodavatelkou snídaní pro setkání pardubických členů klubu Business for Breakfast. A protože má výtečné cukrářky, pohrává si i s myšlenkou otevřít samostatnou cukrárnu.
Nejbližší cíl je ale docela jiný. Začátkem příštího roku už firma musí být trvale v černých číslech. Během uplynulých dvanácti měsíců se jí to nepodařilo, ale teď už je na čase, protože grant vyprší na konci června a je potřeba získat jistotu, že se pak podnikatelka a na ní závislí lidé nedostanou do potíží. Slíbili jsme si s manželem, že pokud to nepůjde a neuživí nás to, tak prostě zavřeme. Říkáme, že jsme si na stará kolena pořídili třetí dítě, ale pokud s ním budou problémy, tak se ho můžeme zbavit. Všechno má své meze a my chceme být rozumní,
říká Iva Pohanková. Pokud by měla podobný podnik rozjíždět znovu, šla by do něj jen za podmínky, že bude mít jistotu grantu. Počáteční podpora je podle ní vzhledem k zaměstnancům, závazkům sociálního podnikatele i běžných nákladů naprosto nutná. Stát by měl podle ní sociální firmy více podporovat, například daňovými úlevami nebo jinými kompenzacemi.
Iva Pohanková říká, že ani po roce podnikání ještě nemá klidné spaní. Protože je perfekcionista, její život se pohybuje v sinusoidách mezi euforií a strachem. Nedávno jsem si četla, že jen 16 % projektů sociálního podnikání je úspěšných. Děkovala jsem Pánu Bohu, že to klaplo. Myslím, že si to zasloužíme,
dodává.
