Zákon o ochraně ovzduší - ČÁST DRUHÁ - ZNEČIŠTĚNÍ A ZNEČIŠŤOVÁNÍ

ČÁST DRUHÁ

ZNEČIŠTĚNÍ A ZNEČIŠŤOVÁNÍ

§ 3

Přípustná úroveň znečištění

(1) Imisní limity jsou uvedeny v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Imisní limity jsou závazné pro orgány ochrany ovzduší při výkonu jejich působnosti podle tohoto zákona a pro obce a kraje při výkonu jejich samostatné působnosti s dopadem na ovzduší. Imisní limity a úroveň znečištění znečišťujícími látkami, které mají stanoven imisní limit v bodech 1 až 3 přílohy č. 1 k tomuto zákonu jsou podkladem při pořizování územně analytických podkladů a územně plánovací dokumentace.

(2) Přípustná úroveň znečištění stanovená podle odstavce 1 se nevztahuje na ovzduší ve venkovních pracovištích, do nichž nemá veřejnost volný přístup.

§ 3a

Národní cíl snížení expozice

(1) Národní cíl snížení expozice je hodnota, které má být dosaženo snížením průměrné expozice obyvatelstva částicemi PM_2,5 pro období referenčního roku za účelem omezení škodlivých účinků na lidské zdraví. Lhůtu, ve které má být tohoto cíle dosaženo, stanoví směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/50/ES, v platném znění.

(2) Národní cíl snížení expozice je uveden v příloze č. 1 k tomuto zákonu.

(3) Posouzení a vyhodnocení plnění národního cíle snížení expozice provádí ministerstvo.

(4) Ministerstvo stanoví vyhláškou způsob posouzení a vyhodnocení plnění národního cíle snížení expozice.

§ 4

Přípustná úroveň znečišťování

(1) Přípustná úroveň znečišťování je určena emisními limity, emisními stropy, technickými podmínkami provozu a přípustnou tmavostí kouře.

(2) Emisní limity musí být dodrženy na každém komínovém průduchu nebo výduchu do ovzduší. Emisní limity se dělí na

a) obecné emisní limity stanovené prováděcím právním předpisem pro znečišťující látky a jejich skupiny a

b) specifické emisní limity stanovené prováděcím právním předpisem nebo v povolení provozu stacionárního zdroje (dále jen „povolení provozu“).

(3) Pokud je pro stacionární zdroj stanoven jeden nebo více specifických emisních limitů nebo jeden nebo více emisních stropů, nevztahují se na něj obecné emisní limity. Specifický emisní limit stanovený v povolení provozu nesmí být stejný nebo vyšší než specifický emisní limit stanovený prováděcím právním předpisem pro daný stacionární zdroj. Specifický emisní limit stanovený podle věty druhé v povolení provozu nebo pro znečišťující látku, pro kterou není stanoven specifický emisní limit v prováděcím právním předpisu, musí být stanoven zejména s ohledem na nejlepší dostupné techniky⁴⁴) a úroveň znečištění v místě provozu zdroje.

(4) Emisní stropy se stanovují pro stacionární zdroj, skupinu stacionárních nebo mobilních zdrojů, provozovnu⁴) nebo vymezené území.

(5) Emisní stropy doplňují emisní limity s výjimkou stacionárních zdrojů uvedených pod kódy 9.1. až 9.24. v příloze č. 2 k tomuto zákonu, u kterých může být emisní limit pro těkavé organické látky emisním stropem nahrazen.

(6) Technické podmínky provozu doplňují emisní limity s výjimkou spalovacích stacionárních zdrojů o celkovém jmenovitém tepelném příkonu 50 MW a vyšším spalujících uhlí těžené v České republice a specificky konstruovaných pro toto palivo, u kterých může být emisní limit pro oxid siřičitý stanovený prováděcím právním předpisem, nelze-li jej dosáhnout, nahrazen technickou podmínkou provozu stanovenou prováděcím právním předpisem.

(7) Ministerstvo životního prostředí (dále jen „ministerstvo“) vyhláškou stanoví obecné a specifické emisní limity, způsob stanovení specifických emisních limitů v povolení provozu, technické podmínky provozu stacionárních zdrojů a činností nebo technologií souvisejících s provozem stacionárního zdroje, způsob stanovení emisních stropů a emisních limitů, podmínky, za kterých jsou považovány za plněné, a přípustnou tmavost kouře, způsob jejího zjišťování a podmínky, za kterých je považována za plněnou.

§ 4a

Stacionární zdroje a jejich zařazování

(1) Stacionární zdroje se dělí na stacionární zdroje uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu a na stacionární zdroje neuvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu.

(2) Stacionární zdroje uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu se zařazují pod příslušné kódy uvedené v této příloze na základě typu činnosti nebo typu stacionární technické jednotky s ohledem na celkové projektované parametry, jsou-li v příloze č. 2 k tomuto zákonu uvedeny. Pod kódy 11.1. až 11.9. a kód 12.1. lze stacionární zdroj zařadit pouze v případě, že jej nelze zařadit pod jiný kód uvedený v příloze č. 2 k tomuto zákonu podle věty první. Pod kód 13. lze zařadit pouze stacionární zdroj neuvedený jinde v příloze č. 2 k tomuto zákonu, pro který bylo požádáno o vydání povolení provozu podle § 11 odst. 2 písm. c).

(3) Pro účely stanovení roční emise stacionárního zdroje při zařazování pod kódy 11.1. až 11.9. se vychází z projektovaného průtoku odpadního plynu, předpokládaného maximálního využití provozní doby a hmotnostní koncentrace znečišťující látky na úrovni obecného emisního limitu. Odlišně se postupuje u

a) spalovacích stacionárních zdrojů typově spadajících pod kódy 1.1. až 1.4.; tyto stacionární zdroje nelze zařadit pod kódy 11.1. až 11. 9.,

b) stacionárních zdrojů používajících organická rozpouštědla, pokud je z popisu výrobního procesu zřejmé, že hodnota ročních emisí těkavých organických látek nemůže být vyšší než projektovaná spotřeba organických rozpouštědel; v takovém případě se pro stanovení ročních emisí těkavých organických látek použije projektovaná spotřeba organických rozpouštědel, nebo

c) stacionárních zdrojů, u nichž nejsou znečišťující látky odváděny komínem nebo výduchem; v takovém případě se pro stanovení jejich roční emise použije projektovaná kapacita stacionárního zdroje a emisní faktor zveřejněný ve Věstníku Ministerstva životního prostředí, nebo, není-li zveřejněn, jiný odpovídající emisní faktor pro daný stacionární zdroj.

(4) Zařazování stacionárních zdrojů pod příslušné kódy uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu provádí krajský úřad v řízení o vydání povolení provozu nebo v řízení o změně povolení provozu.

§ 4b

Sčítací pravidla

(1) Pro účely stanovení celkového jmenovitého tepelného příkonu 2 a více spalovacích stacionárních zdrojů nebo celkové projektované kapacity jiných stacionárních zdrojů se jmenovité tepelné příkony spalovacích stacionárních zdrojů nebo projektované kapacity jiných než spalovacích stacionárních zdrojů sčítají, není-li dále stanoveno jinak, pokud se jedná o stacionární zdroje

a) typově spadající pod stejný kód v příloze č. 2 k tomuto zákonu,

b) umístěné ve stejné provozovně a

c) znečišťují společným výduchem nebo komínem bez ohledu na počet komínových průduchů nebo by s ohledem na jejich uspořádání ke znečišťování společným výduchem nebo komínem bez ohledu na počet komínových průduchů mohlo docházet.

(2) U spalovacích stacionárních zdrojů se jmenovité tepelné příkony nesčítají podle odstavce 1, pokud jde o

a) spalovací stacionární zdroje, u nichž bylo první povolení provozu vydáno před 1. červencem 1987, pokud by celkový jmenovitý tepelný příkon stanovený postupem podle odstavce 1 dosáhl 50 MW a více; u těchto spalovacích stacionárních zdrojů se pro účely stanovení celkového jmenovitého příkonu jmenovité tepelné příkony sčítají, pouze pokud se jedná o stacionární zdroje označené stejným kódem v příloze č. 2 k tomuto zákonu, které jsou umístěny ve stejné provozovně a u kterých dochází ke znečišťování společným komínem bez ohledu na počet komínových průduchů, nebo

b) stávající spalovací stacionární zdroje o jmenovitém tepelném příkonu nižším než 15 MW; jmenovité tepelné příkony těchto stacionárních zdrojů se nepřičítají k celkovému jmenovitému tepelnému příkonu podle odstavce 1, pokud by celkový jmenovitý tepelný příkon stanovený postupem podle odstavce 1 dosáhl 50 MW a více.

(3) U spalovacích stacionárních zdrojů umístěných ve stejné provozovně typově spadajících pod kódy 1.1. až 1.4. v příloze č. 2 k tomuto zákonu, s výjimkou spalovacích stacionárních zdrojů podle odstavce 2, platí, že

a) jmenovité tepelné příkony se sčítají bez ohledu na kód, pod který spalovací stacionární zdroje typově spadají, s výjimkou spalovacích stacionárních zdrojů o jmenovitém tepelném příkonu do 1 MW a spalovacích stacionárních zdrojů uvedených do provozu před 20. prosincem 2018, pokud by sečtením jejich jmenovitých tepelných příkonů nebyla dosažena nebo překročena hodnota 50 MW, jejichž jmenovité tepelné příkony se sčítají jen, pokud jsou označeny stejným kódem v příloze č. 2 k tomuto zákonu,

b) jmenovité tepelné příkony se sčítají, pokud ke znečišťování dochází nebo by s ohledem na uspořádání spalovacích stacionárních zdrojů a s přihlédnutím k technickým a ekonomickým faktorům mohlo docházet společným výduchem nebo komínem bez ohledu na počet komínových průduchů, a

c) v případě, kdy je součtem jmenovitých tepelných příkonů spalovacích stacionárních zdrojů o jmenovitém tepelném příkonu 15 MW a vyšším dosažen součet 50 MW a vyšší, se k tomuto součtu dále nepřičítají jmenovité tepelné příkony spalovacích stacionárních zdrojů o jmenovitém tepelném příkonu nižším než 15 MW; pokud však tímto součtem není hodnota 50 MW dosažena nebo překročena, sčítají se jmenovité tepelné příkony všech spalovacích stacionárních zdrojů, přičemž po sečtení se při dosažení nebo překročení hodnoty 50 MW jejich celkový jmenovitý tepelný příkon považuje za 49 MW.

(4) Jmenovité tepelné příkony nebo projektované kapacity se sčítají podle odstavce 1 bez ohledu na to, zda ke znečišťování dochází nebo by s ohledem na jejich uspořádání mohlo docházet společným výduchem nebo komínem bez ohledu na počet komínových průduchů, u stacionárních zdrojů

a) typově spadajících pod kódy 2.1. až 2.3., 2.10., 7.1. až 7.8. a 8. v příloze č. 2 k tomuto zákonu, nebo

b) používajících organická rozpouštědla, které spadají pod stejný kód v příloze č. 2 k tomuto zákonu, u nichž se projektované kapacity sčítají bez ohledu na to, zda dosahují hranice projektované spotřeby organických rozpouštědel uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu.

(5) Jmenovité tepelné příkony nebo projektované kapacity 2 a více stacionárních zdrojů se nesčítají

a) u spalovacích stacionárních zdrojů o jmenovitém tepelném příkonu 300 kW a nižším, umístěných v rodinném nebo bytovém domě, nebo

b) vzájemně mezi stacionárními zdroji, jejichž jmenovité tepelné příkony nebo projektované kapacity dosahují hodnoty pro zařazení do přílohy č. 2 k tomuto zákonu, a stacionárními zdroji, jejichž jmenovité tepelné příkony nebo projektované kapacity nedosahují hodnoty pro zařazení do přílohy č. 2 k tomuto zákonu.

(6) Projektované kapacity vyjádřené pomocí množství vstupu nebo výstupu materiálu nebo výrobků za časovou jednotku se nesčítají vzájemně u 2 a více stacionárních zdrojů propojených návaznými materiálovými toky.

(7) V případě, že výrobce spalovacího stacionárního zdroje neuvádí jeho jmenovitý tepelný příkon, vypočte se jmenovitý tepelný příkon jako podíl jmenovitého tepelného výkonu a jemu odpovídající tepelné účinnosti, popřípadě výpočtem z jiných dostupných parametrů.

§ 5

Posuzování a vyhodnocení úrovně znečištění

(1) Za účelem vyhodnocení úrovně znečištění ministerstvo zajišťuje posuzování úrovně znečištění pro znečišťující látky stanovené v prováděcím právním předpise a porovnání výsledné úrovně znečištění s imisními limity stanovenými v příloze č. 1 k tomuto zákonu.

(2) Posuzování a vyhodnocení úrovně znečištění se provádí pro území vymezené pro účely posuzování a řízení kvality ovzduší (dále jen „zóna“) a pro zónu, která je městskou aglomerací s počtem obyvatel vyšším než 250000 (dále jen „aglomerace“). Seznam zón a aglomerací je uveden v příloze č. 3 k tomuto zákonu.

(3) Posuzování úrovně znečištění provádí ministerstvo stacionárním měřením, výpočtem nebo jejich kombinací, podle toho, zda v zóně nebo aglomeraci došlo k překročení dolní nebo horní meze pro posuzování úrovně znečištění. Ministerstvo provádí hodnocení, zda v jednotlivých zónách a aglomeracích došlo k překročení dolní nebo horní meze pro posuzování úrovně znečištění.

(4) Ministerstvo za účelem stacionárního měření stanoví státní síť imisního monitoringu a tuto síť provozuje. Státní síť imisního monitoringu ministerstvo zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.

(5) Pro vyhodnocení úrovně znečištění se použijí i výsledky měření úrovně znečištění prováděné osobou, které bylo vydáno rozhodnutí o udělení autorizace (dále jen „autorizovaná osoba“) pro měření úrovně znečištění podle § 32 odst. 1 písm. b). Ministerstvo uvědomí autorizovanou osobu o způsobu využití těchto výsledků.

(6) Ministerstvo vyhláškou stanoví podmínky a způsob posuzování a vyhodnocení úrovně znečištění, seznam znečišťujících látek, pro které se provádí posuzování úrovně znečištění, cíle v oblasti kvality údajů, postup hodnocení zón a aglomerací, umístění bodů vzorkování pro stacionární měření, minimální počty bodů vzorkování pro stacionární měření a referenční metody pro posuzování úrovně znečištění.

§ 6

Zjišťování a vyhodnocení úrovně znečišťování

(1) Úroveň znečišťování zjišťuje provozovatel u

a) znečišťující látky, pro kterou má stanoven specifický emisní limit nebo emisní strop,

b) znečišťující látky, pro niž má stanovenu technickou podmínku provozu, pokud je tak stanoveno v prováděcím právním předpise nebo v povolení provozu, a

c) stacionárního zdroje a znečišťujících látek uvedených v příloze č. 4 k tomuto zákonu.

(2) Provozovatel zjišťuje úroveň znečišťování měřením nebo výpočtem. Výpočet se použije, pokud tak stanoví krajský úřad na základě žádosti provozovatele v povolení provozu, pokud nelze s ohledem na dostupné technické prostředky měřením zjistit skutečnou úroveň znečišťování nebo jde-li o stacionární zdroje, ze kterých jsou vnášeny do ovzduší těkavé organické látky, stanovené v prováděcím právním předpisu. V případě stacionárního zdroje, u kterého nelze s ohledem na dostupné technické prostředky odvádět znečišťující látky komínem nebo výduchem, může krajský úřad rozhodnout podle věty druhé, pouze pokud je současně v povolení provozu povolena výjimka z povinnosti uvedené v § 17 odst. 3 písm. d). Výpočet se použije také v případě záložních zdrojů energie podle odstavce 8 a v případě stacionárních zdrojů uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu, u kterých tak s ohledem na jejich vliv na úroveň znečištění a na možnost ovlivnění výsledných emisí stanoví prováděcí právní předpis.

(3) Měření se provádí v místě, za kterým již nedochází ke změnám ve složení odpadních plynů vnášených do ovzduší, nebo v jiném místě, které je přesně definováno obsahem referenčního kyslíku. Dochází-li u stacionárního zdroje ke znečišťování prostřednictvím více komínů nebo výduchů, zjišťuje se úroveň znečišťování na každém z nich, pokud není v povolení provozu podle § 11 odst. 2 písm. c) stanoveno jinak.

(4) Úroveň znečišťování se zjišťuje jednorázovým měřením emisí v intervalech stanovených prováděcím právním předpisem nebo kontinuálním měřením emisí. V případech, kdy provozovatel zjišťuje úroveň znečišťování pravidelným jednorázovým měřením emisí, provádí rovněž nepřetržité sledování a zaznamenávání provozního parametru pro kontrolu správné funkce technologie ke snižování emisí nebo opatření ke snížení emisí stanoveného v povolení provozu, a to v případě stacionárních zdrojů uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu, u kterých tak stanoví prováděcí právní předpis. Pokud není možné takový provozní parametr stanovit, krajský úřad namísto toho stanoví technickou podmínku provozu podle § 12 odst. 4 písm. e), která zajistí obdobnou kontrolu správné funkce technologie ke snižování emisí nebo opatření ke snížení emisí jako provozní parametr. Jednorázové měření emisí zajišťuje provozovatel prostřednictvím autorizované osoby podle § 32 odst. 1 písm. a). Kontinuální měření emisí provádí provozovatel stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 4 k tomuto zákonu nebo stacionárního zdroje, u kterého tak stanoví krajský úřad v povolení provozu.

(5) Kontinuálním měřením emisí se zjišťují emise znečišťujících látek a provozní parametry uvedené v příloze č. 4 k tomuto zákonu. Ověření správnosti výsledků kontinuálního měření zajistí provozovatel jednorázovým měřením emisí provedeným autorizovanou osobou podle § 32 odst. 1 písm. a) jednou za kalendářní rok. Každé 3 kalendářní roky provozovatel zajistí kalibraci kontinuálního měření emisí. Povinnost provést ověření správnosti výsledků kontinuálního měření je považována za splněnou provedením kalibrace kontinuálního měření emisí v souladu s určenými technickými normami.

(6) Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) při výkonu kontroly provádí měření emisí za účelem ověření plnění emisních limitů a zjištění úrovně znečišťování. Protokol o tomto měření zasílá inspekce bez zbytečného odkladu na vědomí příslušnému krajskému úřadu. Tímto měřením emisí prováděným inspekcí není dotčena povinnost provozovatele zjišťovat úroveň znečišťování podle odstavce 1 a ověřovat správnost výsledků podle odstavce 5.

(7) Za jednorázové měření emisí podle odstavců 4 a 5 se považuje pouze takové měření, kterému předchází oznámení inspekci učiněné provozovatelem nejméně 5 pracovních dní před provedením tohoto měření. Pokud dojde ke změně nebo zrušení termínu plánovaného měření z předem předvídatelných důvodů, musí tuto skutečnost provozovatel inspekci oznámit nejméně 1 pracovní den před původně plánovaným termínem.

(8) Provozovatel stacionárního zdroje označeného kódem 1.1., 1.2. nebo 1.3. v příloze č. 2 k tomuto zákonu, nejde-li o stacionární zdroj o celkovém jmenovitém tepelném příkonu 50 MW a vyšším, zjišťuje úroveň znečišťování u tohoto zdroje výpočtem, slouží-li tento zdroj jako záložní zdroj energie a jeho provozní hodiny, stanovené způsobem podle prováděcího právního předpisu, nepřekročí 500 hodin ročně vyjádřeno jako klouzavý průměr za období 3 kalendářních let. Skutečnost, že zdroj slouží jako záložní zdroj energie, musí být uvedena v povolení provozu.

(9) Nelze-li úroveň znečišťování zjišťovat měřením a zároveň pro danou znečišťující látku nejsou k dispozici údaje pro stanovení způsobu zjišťování úrovně znečišťování výpočtem, krajský úřad na základě žádosti provozovatele stanoví v povolení provozu, že provozovatel není povinen pro danou znečišťující látku zjišťovat úroveň znečišťování.

(10) Ministerstvo vyhláškou stanoví

a) stacionární zdroje, u kterých lze s ohledem na jejich vliv na úroveň znečištění a možnost ovlivnění výsledných emisí použít výpočet namísto měření,

b) stacionární zdroje, ze kterých jsou vnášeny do ovzduší těkavé organické látky, a u kterých se zjišťování úrovně znečišťování provádí namísto měřením výpočtem,

c) stacionární zdroje, pro které se vyžaduje stanovení nepřetržitého sledování a zaznamenávání provozního parametru v povolení provozu, a rozsah, způsob a podmínky stanovení provozního parametru,

d) rozsah, způsob, podmínky, intervaly a vyhodnocení zjišťování úrovně znečišťování jednorázovým měřením emisí a výpočtem a náležitosti ohlášení termínu provedení jednorázového měření emisí,

e) rozsah, způsob a podmínky provádění, zaznamenávání, ověřování, vyhodnocení, ohlašování a uchovávání výsledků zjišťování úrovně znečišťování kontinuálním měřením emisí a

f) způsob stanovení počtu provozních hodin.

§ 7

Informační systém kvality ovzduší

(1) Výsledky posuzování a vyhodnocení úrovní znečištění vede ministerstvo v informačním systému kvality ovzduší. Součástí informačního systému kvality ovzduší je také registr emisí a stacionárních zdrojů, ve kterém jsou vedeny údaje o stacionárních zdrojích a množství znečišťujících látek, které jsou vnášeny do ovzduší ze stacionárních a mobilních zdrojů, a registr dopadů znečištění ovzduší na ekosystémy, ve kterém jsou vedeny údaje o dopadech znečištění ovzduší na ekosystémy.

(2) Ministerstvo provádí na základě shromážděných dat emisní inventuru, spočívající ve zjišťování celkového množství znečišťujících látek, které byly v předchozím kalendářním roce vneseny do ovzduší, a emisní projekci, spočívající v odhadu vývoje množství znečišťujících látek, které budou vneseny do ovzduší v dalších kalendářních letech. Při provádění emisní inventury a zpracování jejích výsledků se ministerstvo řídí postupy schválenými v rámci Úmluvy o dálkovém znečišťování ovzduší přecházejícím hranice států. Ministerstvo každý rok zveřejní zprávu o ochraně ovzduší zpracovanou na základě dat z informačního systému kvality ovzduší.