Od nového roku dojde ke změnám ve správě daní v souvislosti s novým daňovým řádem, který nahradí dosud platný zákon o správě daní a poplatků. V prvním díle seriálu jsme vás seznámili, jak je to s novou strukturou nového daňového řádu. Tentokrát se zaměříme na novou terminologii.
V daňovém řádu se setkáváme s novými pojmy a instituty, které ZSDP neobsahuje. Jedná se zejména o tyto nové pojmy.
Řádné daňové tvrzení a dodatečné daňové tvrzení – za „řádné daňové tvrzení“ je považováno daňové přiznání, hlášení nebo vyúčtování a za „dodatečné daňové tvrzení“ je považováno dodatečné daňové přiznání, následné hlášení nebo dodatečné vyúčtování.
Veřejný rozpočet – pro účely daňového řádu se jím rozumí státní rozpočet, státní finanční aktiva nebo rezervní fond organizační složky státu, rozpočet územního samosprávného celku, rozpočet státního fondu nebo Národní fond, rozpočet Evropské unie, nebo rozpočet, o němž to stanoví zákon.
Osoba zúčastněná na správě daní – za tuto osobu je považován daňový subjekt a třetí osoba. Za tuto osobu není již považován zaměstnanec správce daně.
Úřední osoba – touto osobou je zaměstnanec, který se bezprostředně podílí na výkonu pravomoci správce daně, nebo osoba oprávněná k výkonu pravomoci správce daně zákonem nebo na základě zákona. O tom, kdo je v dané věci úřední osobou, se sepíše úřední záznam a daňový subjekt, příp. třetí osoba, může požádat o informaci, kdo je v dané věci úřední osobou.
Atrakce – jedná se o možnost nadřízeného orgánu převzít (vztáhnout na sebe – atrahovat) vyřízení věci a rozhodovat v postavení správce daně nižšího stupně. Převzít věc může nadřízený správce daně ve třech případech, a to jsou-li pro výkon správy daní potřebné mimořádné odborné znalosti, za účelem zjednání nápravy při nečinnosti podřízeného správce daně, jde-li o rozhodnutí ve věci s mimořádným dopadem i do řízení s jinými daňovými subjekty.
Poradce – je jím daňový poradce nebo advokát. Daňový řád již nepoužívá legislativní zkratku „daňový poradce“, jako ZSDP. Podle § 3 odst. 7 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a o Komoře daňových poradců České republiky, ve znění účinném od 1. 1. 2011, právnická osoba poskytující daňové poradenství bude mít při správě daní procesní postavení jako daňový poradce.
Odborný konzultant – jedná se o osobu, kterou si může přibrat k jednání daňový subjekt nebo jeho zástupce. Tento institut byl zaveden do daňového řádu z důvodu zajištění pomoci daňovému subjektu, příp. jeho zástupci, v jednání před správcem daně, zejména v odborných otázkách, a to v návaznosti na článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., podle které „každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.“ Odborný konzultant má pouze právo spoluúčasti na jednání, nemůže vystupovat před správcem daně samostatně a nemusí mu dokládat svou odbornost.
Spis – daňový řád nově zavádí, jak má správce daně vést spis, do kterého se zakládají písemnosti týkající se práv a povinností daňového subjektu. Kromě písemností (v podobě listinné zprávy nebo datové zprávy), kterými mohou být zejména podání daňového subjektu, rozhodnutí správce daně, protokoly nebo úřední záznamy, jsou součástí spisu také obrazové a zvukové záznamy. Daňový řád upravuje, na jaké části se spis člení, že musí obsahovat soupis písemností a že se písemnosti vedou pod společnou spisovou značkou. Podrobně je vymezena vyhledávací část spisu a také nahlížení do spisu a zapůjčování spisu orgánu veřejné moci (§ 65 až 68).
Nicotnost rozhodnutí – nový institut, kterým byl nahrazen instrument o neplatnosti rozhodnutí (viz § 32 odst. 7 ZSDP). Jedná se o obdobnou úpravu, jakou má správní řád. Rozhodnutí je nicotné (nulitní), pokud správce daně nebyl k jeho vydání vůbec věcně příslušný, trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, nebo je vydáno na základě jiného nicotného rozhodnutí vydaného správcem daně.
Daňový řád některé z pojmů, které obsahoval ZSDP, již neobsahuje. V daňovém řádu již nenajdeme osobu přezvědnou a vymezení osoby blízké (bude se používat vymezení podle občanského zákoníku), nenajdeme ani reklamaci nebo prominutí daňového nedoplatku. Čtěte také: Odborný průvodce změnami ve správě daní podle nového daňového řádu
Základní pojmy daňového řádu
Správa daní je postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Správa daní je postupem (činností) správce daně vůči daňovým subjektům a třetím osobám a je vymezena ve všech ustanoveních daňového řádu. Při správě daní vznikají daňovým subjektům a třetím osobám práva a povinnosti.
Cílem správy daní je daň správně zjistit a stanovit, což se provádí v řízení nalézacím, a zajistit úhradu stanovené daně, což se provádí v řízení při placení daní.
Předmětem správy daní jsou daně, které jsou příjmem veřejného rozpočtu, nebo snížením příjmu veřejného rozpočtu. Snížení příjmu veřejného rozpočtu si daňový řád definuje pod pojmem „vratka“.
Vzhledem k tomu, že daňový řád je obecným procesním předpisem pro širokou škálu hmotně právních zákonů upravujících různé druhy peněžitých plnění, je za daň považována jak daň v tradičním slova smyslu, tak i další peněžitá plnění, která jsou příjmem veřejného rozpočtu. Pokud je výsledkem daňového řízení nárok na výdaj z příjmové části veřejného rozpočtu, jedná se o vratku (např. daňový odpočet, daňový bonus). Čtěte také: Termíny pro doplacení zdravotka a sociálka se sjednotí, asi už v příštím roce
Daňový řád si pro své účely definuje daň širším způsobem, než byla daň definována v ZSDP. Daní se rozumí:
- peněžité plnění, které zákon označuje jako daň (daň z příjmů fyzických osob, daň z příjmů právnických osob, daň z přidané hodnoty, spotřební daň, daň silniční, daň z nemovitostí, daň darovací, daň dědická, daň z převodu nemovitostí, daň ze zemního plynu a některých dalších plynů, daň z pevných paliv, daň z elektřiny), clo nebo poplatek (správní poplatky, soudní poplatky, místní poplatky a další poplatky, které jsou příjmem veřejného rozpočtu),
- peněžité plnění, jehož správa se podle zmocnění zvláštního zákona má řídit podle daňového řádu (např. odvody, příspěvky, úhrady, penále),
- peněžité plnění v rámci dělené správy (při placení),
- daňový odpočet (např. odpočet na dani z přidané hodnoty),
- daňová ztráta (§ 38n zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů),
- jiný způsob zdanění (např. záloha),
- příslušenství daně.
Příslušenstvím daně jsou úroky, penále, pokuty a náklady řízení, jsou-li ukládány nebo vznikají-li podle daňového zákona. Pokuta uložená za přestupek porušení mlčenlivosti (§ 246) není příslušenstvím daně.
Změny v základních zásadách
Základní zásady se uplatňují v průběhu celé správy daní a netýkají se pouze daňového řízení, jako tomu bylo v ZSDP. Jsou důležitým prostředkem ke správné interpretaci ustanovení daňového řádu. Základní zásady správy daní jako základní interpretační pravidla jsou rovněž důležitá pro aplikaci daňových zákonů. V daňovém řádu došlo k rozšíření zásad ve srovnání se ZSDP, ostatní zůstaly zachovány.
Mezi zásady, které obsahoval ZSDP a které jsou zachovány i v daňovém řádu, patří zásada zákonnosti, zásada přiměřenosti, zásada procesní rovnosti, zásada součinnosti a spolupráce, zásada volného hodnocení důkazů, zásada materiální pravdy (skutečný obsah právního úkonu), zásada neveřejnosti, zásada zachování mlčenlivosti, zásada oficiality. Čtěte více: Seznamte se s připravovanými změnami zákona o DPH
Mezi nové zásady, které nebyly přesně upraveny v ZSDP, patří tyto zásady:
Zásada zákazu libovůle (§ 5 odst. 2) – jedná se o ústavní zásadu nově přenesenou do daňového řádu (podle čl. 2 odst. 2 Ústavy státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon). Podle zásady zákazu libovůle správce daně uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Správce daně může v rámci své činnosti činit pouze to, co mu zákon výslovně dovoluje nebo umožňuje dovolit.
Zásada poučovací (§ 6 odst. 3) – tato zásada je vyjádřením ústavního práva na právní pomoc a znamená, že správce daně je povinen poskytnout přiměřené poučení o právech a povinnostech osobám zúčastněným na správě daní v souvislosti se svým úkonem. Správce daně nemůže bránit daňovému subjektu nebo třetí osobě uplatnit jejich práva, naopak jim uplatnění práv umožní. Smyslem této zásady je poskytnout poučení zejména o právech a povinnostech, nikoliv zajistit výklad textu zákona.
Zásada vstřícnosti a slušnosti (§ 6 odst. 4) – správce daně podle možností vychází daňovému subjektu a třetím osobám vstříc. Předpokládá se klientský přístup správce daně i úředních osob vůči zúčastněným osobám. Úřední osoby, jejichž prostřednictvím vykonává správce daně svou pravomoc, jsou povinny vyvarovat se při správě daní nezdvořilostí. Osoba zúčastněná na správě daní má právo podat správci daně stížnost (§ 261) proti nevhodnému chování jeho úředních osob.
Zásada rychlosti řízení (§ 7 odst. 1) – správce daně je povinen postupovat bez zbytečných průtahů. Osoba zúčastněná na správě daní se může bránit proti nečinnosti správce daně podáním podnětu nejblíže nadřízenému správci daně (§ 38). V rámci zásady hospodárnosti (§ 7 odst. 2) je správce daně oprávněn konat úkony pro různá řízení společně.
Zásada legitimního očekávání (§ 8 odst. 2) – tato zásada přikazuje správci daně dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. K tomu by mělo pomoci jednotné metodické řízení správců daně a sjednocování judikatury v důsledku činnosti Nejvyššího správního soudu. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 6 Ads 88/2006–132, publikovaném pod č. 1915/2009 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz, „správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi“.
Zásada vyhledávací (§ 9/3) – ke shromažďování osobních údajů a jiných údajů je správce daně oprávněn tehdy, jsou-li potřebné pro správu daní, a to v rozsahu nezbytném pro dosažení cíle správy daní.
Zdroj: Daně a právo v praxi č. 8/2010, s. 2 a Daně a právo v praxi č. 9/2010, s. 2.
