Gender mainstreaming, tedy přístup, kdy se genderové otázky stávají klíčovým kritériem při řešení politických, sociálních, hospodářských a jiných výzev, změn či problémů, je u nás stále nesamozřejmý, přestože už od konce 90. let minulého století ho Evropská unie, které jsme členem, silně akcentuje.
Rovnost, nebo stejnost? Neplést!
Souvisí to i s tuzemským obecně rozšířeným chybným chápáním rovnosti jako stejnosti, jak se aktuálně názorně ukazuje při debatách na sociálních sítích o uzákonění nemocenského volna pro ženy trpící bolestivou menstruací ve Španělsku.
Stejně tak fatálně u nás chybí pochopení toho, že kromě přímé diskriminace (exemplárním příkladem je vyloučení stejnopohlavních párů s možností uzavřít manželství) lze diskriminovat i nepřímo. A to ve chvíli, kdy existuje praxe, politika nebo pravidlo, které platí pro každého stejným, unifikovaným způsobem, ale na některé lidi má horší dopad než na jiné. Dobře pochopit princip nepřímé diskriminace je možné v obsáhlé publikaci Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální? od Kateřiny Šimáčkové, Pavly Špondrové a Barbary Havelkové (eds., nakl. Wolters Kluwer, 2020).
Již nyní se dostávají některé ženy – osoby samostatně výdělečně činné do situací, jimž jejich mužští kolegové nečelí nebo se mužů z mnoha důvodů dotýkají v mnohem menší míře. A to v přímé souvislosti s nastavením systému podnikání jako OSVČ a samozaměstnávání. Podnikání žen v Česku má své chronicky nevyřešené potíže, na něž sice dlouhé roky opakovaně upozorňují rozličné studie, uspokojivého řešení se však stále nedočkaly a hlouběji nevstupují ani do debat o změně systému záloh. Týká se to především podnikajících matek, zralých podnikatelek ve věku 50+ i podnikatelek s migračním statusem.
Bez nemocenské není mateřská, ošetřovačku OSVČ nedostane
V první řadě je třeba připomenout, že k výši odvodů je nutné již dnes připočítat také dobrovolnou platbu nemocenského pojištění. Jde sice o relativně malou částku, minimum je pro letošek stanovené na 168 korun (relativně proto, že i stovky ročně mohou být pro někoho velmi relevantní výdaj), kterou neplatí všichni, přesto je to platba státu jako každá jiná. A pokud se k ní OSVČ přihlásí, platit ji musí, bez ohledu na své momentální reálné příjmy.
Pro podnikatelky, pokud chtějí mít děti, není nemocenské pojištění nic banálního, právě z něj se vyplácí, mimo nemocenskou a jiné dávky, peněžitá pomoc v mateřství (bez platby nemocenského na něj nemá podnikatelka nárok), či dlouhodobé ošetřovné. Naopak na ošetřovné, typicky čerpané především na dítě mladší deseti let, OSVČ nárok nemá, i když si nemocenské pojištění platí. Alibistickým odůvodněním státu je charakter vykonávané činnosti
. Tedy přesvědčení, že si OSVČ bez pevně stanovené pracovní doby může péči o dítě nějak zajistit – zřejmě prací v noci, když dítě spí, placeným hlídáním a podobně. Zaměstnankyně nárok na ošetřovné mají, opět však až na ty, které vykonávají zaměstnání malého rozsahu nebo pracují na dohodu o provedení práce či dohodu o pracovní činnosti.
Školky, školky, školky a zase ty školky
Česko je premiantem v propadu zaměstnanosti žen v době mezi jejich 25 a 34 lety, což je, jak připomínají Jakub Grossmann a Daniel Münich ve své studii Ruce a mozky českých žen stále nevyužity (vyd. Institut pro demokracii a ekonomickou analýzu IDEA při Národohospodářském ústavu Akademie věd ČR v lednu 2023) nyní typický věk pro rodičovství. Kromě dlouhé rodičovské v délce až čtyři roky v tom hraje roli chronická nedostupnost předškolních zařízení pro děti, do kterých by mohly chodit nejen děti od tří let, ale i mladší a ženy by nemusely zůstávat doma jen proto, že institucionální péči pro dítě neseženou. K lepšímu využívání potenciálu generace vzdělaných žen během rodičovství by přispěla lepší dostupnost zařízení předškolní výchovy a péče, která by rodičům – a zejména matkám – usnadnila skloubení rodinného života včetně péče o děti s prací a pracovní kariérou,
uvádí Jakub Grossmann a Daniel Münich ve zmíněné studii. Je to téma, které se bytostně týká i podnikatelek.
Autoři však navrhují sporné řešení, a to snížení přímé veřejné finanční podpory rodin s dětmi během mateřství a rodičovství a místo toho vyšší nepřímou podporu v podobě služeb. O tom, zda je prostor pro snižování konkrétně rodičovského příspěvku, je však možné s úspěchem polemizovat. Rodičovský příspěvek 300 tisíc korun na jedno dítě a 450 tisíc korun u vícerčat lze při přepočtu na měsíce považovat za relevantní částku k životu snad jen při nejrychlejším čerpání rodičovské v maximální možné výši. Naopak se teď mluví o potenciální valorizaci rodičovského příspěvku.
Mužský obraz podnikání deformuje přístup k podnikatelkám
Podnikatelky také čelí tomu, co se popisuje v analýze Ženy a česká společnost. Hodnocení implementace Pekingské akční platformy (Peking +25), kterou zpracovala organizace cats2cats v roce 2021, za finanční podpory Heinrich-Böll-Stiftung: Početní převaha mužů mezi podnikajícími má dopady v tom, jak si nejen veřejnost, ale také politické elita, představují podnikání, podnikající osobu a jaké vlastnosti a charakteristiky jim přisuzují. Často je tak prezentován a následně upevňován mužský model podnikání, kdy je podnikající osoba viděna jako sebevědomý muž, jenž podniká pro profit a zisk a který nemá rodinné a pečující povinnosti a může tak věnovat svůj čas právě podnikání.
Tato představa je podle studie vtělena i do mnohých formálních opatření a nástrojů, které se podnikání týkají. Do debat o zvyšování odvodů se tato představa často promítá v podobě OSVČ jako muže pracujícího v IT, který je zmiňován jako příklad za všechny OSVČ, i když je jejich situace diametrálně odlišná.
Podnikání jako strategie slaďování
Podnikání žen přitom podle této analýzy nabývá jiných rozměrů a jejich podnikání je ovlivněné genderovou dynamikou ve společnosti a v rodině: Není náhodou, že nejvíce žen zakládá své podnikání ve věku 40 let, kdy se vracejí z rodičovské a kdy jsou zatíženy nejvíce péčí o malé děti. Popis podnikání samotnými podnikatelkami s malými dětmi vysílá také jasnou zprávu – svá podnikání popisují jako strategii efektivního slaďování.
Realitou je, že některé ženy nepodnikají proto, že by právě v byznysu nacházely svou nejvlastnější životní cestu, ale protože nemohou skloubit pracovní úvazek s péčí o děti, je jim nedostupný zkrácený úvazek nebo jakákoliv flexibilní forma zaměstnání. V podnikání žen ve věku 50+ se částečně odráží celá problematika zaměstnávání osob v tomto věku a přetrvávající ageismus. V pozadí podnikání některých žen, které do něj vstupují po šedesátce, stojí nízké důchody, které se týkají i zaměstnankyň, a ani u podnikatelek do důchodů rozhodně nepromlouvají jen povinné zálohy.
V podpoře podnikání pak studie doporučuje zaměřit se především na dvě skupiny podnikatelek. Na ženy s malými dětmi, aby jejich podnikání nebylo jen cestou, jak pracovat a vydělávat a pečovat o děti, ale mělo stejné šance růst a expandovat
. A na ženy v předdůchodovém a důchodovém věku, což je součástí širšího tématu, jako je znevýhodnění osob na trhu práce ve věku 50 a více a nebo tématu akumulace znevýhodnění během pracovní dráhy žen (přerušení pracovní dráhy na několik let, návrat zpět za nízkou mzdu, částečné úvazky apod.), které se projevují ve výši důchodu
.
Odvody jsou past při startu byznysu i po rodičovské
Ucelenější pohled na podnikání žen přinesly také Markéta Švarcová, Romana Marková Volejníčková a Alena Křížková v publikaci Podnikatelky? (vydal Sociologický ústav AV ČR v roce 2020). Z jejich výzkumu vyplynula mnohá křehká místa, která se ve sféře podnikání žen vyskytují. Mimo jiné konstatují, že jednou z oblastí, která může oslabovat nebo posilovat prekarizovanou pozici podnikatelek, jsou politiky státu (rodinná, sociální), legislativa (daně, povinné odvody, čerpání peněžité pomoci v mateřství atd.) a další opatření směřující k podpoře podnikání
. A dodávají, že nastavení systému v některých ohledech nepočítá s podnikáním žen v určitých životních situacích, například s rodičovstvím.
Pokud si chce podnikatelka před porodem ještě našetřit peníze (což je častá strategie) a hodně pracuje, následující rok nebo po návratu k podnikání (pokud mezitím činnost přerušila) se jí povinné odvody vypočítají z těchto vysokých příjmů, ať už je její nová podnikatelská realita jakákoliv. I rigidní praxe, kdy není možné měnit zálohy během roku, ačkoliv se může situace v podnikání dramaticky změnit, je komplikací, stejně jako platba záloh při rozjezdu podnikání. Tedy od prvního měsíce při vstupu do podnikání, kdy ještě podnikatelka ani nemusí generovat příjmy. V souvislosti s možnými nízkými příjmy v začátcích a při rozjezdu podnikání mohou povinné odvody znamenat past,
uvádí se ve studii Akademie věd ČR.
Při zvýšení záloh (hlavně při zvýšení jejich minimální výše) by se tento problém ještě prohloubil, stejně jako by se zkomplikovala situace nízkopříjmovým podnikatelkám. Vůči nastavení sociálního systému navíc panuje mezi podnikatelkami nedůvěra. Nemám v sobě vybudovaný pocit, že se stát o mě postará, a nespoléhám se na to,
uvedla jedna z podnikatelek v publikaci Podnikatelky? na adresu sociálních odvodů.
