Česko zavádí nový pojem whistleblowing. Lidé si ho pletou s udavačstvím

Poslechněte si podcast

Takového whistleblowera si můžeme představit trochu jako rozhodčího, který zapíská nějaký faul, říká v podcastu Podnikatel PLUS Jan Sláma, spoluzakladatel společnosti Nenech to být, která vyvíjí software pro whistleblowing.

V tomto případě se ale nejedná o faul ve sportu, ale typicky se jedná o neetické, podvodné, či dokonce protiprávní jednání v rámci organizace. Primárně to vychází z toho, že whistleblowing je vůbec nejefektivnějším nástrojem boje proti korupci, doplňuje Sláma.

Otázka ale vyvstává, jak vlastně whistleblowing uplatňovat v praxi? Zákon pracuje se třemi způsoby oznámení, které by vnitřní oznamovací systém měl umožňovat, přibližuje Jan Sláma. 

Honzo, sněmovnou prošel zákon o ochraně oznamovatelů. Ten má ochránit oznamovatele protiprávního jednání před odvetou ze strany zaměstnavatele. Můžete nám nejdříve na začátku osvětlit, co je to konkrétně za normu a jak tedy přesně definovat whistleblowing? 

Whistleblowing je tady s námi několik desítek let. Původně vznikl pojem v Americe, kdy by se dal doslovným překladem přeložit jako pískání na píšťalku. Whistleblowera si můžeme představit jako rozhodčího, který zapíská faul. S tím, že se nejedná o faul ve sportu, ale typicky se jedná o nějaké neetické nebo podvodné, či dokonce protiprávní jednání v rámci organizace.

Jak jsem říkal, původně to vzniklo v Americe, tuším v 70. letech minulého století, a dlouho to nebylo nijak regulované. Bylo to zkrátka standardní součástí byznysu a základní firemní compliance. V poslední dekádě se whistleblowing začal rozmáhat i v Česku a především prostřednictvím poboček mezinárodních společností, které už to zkrátka měly zavedené ve smlouvě v rámci mateřské společnosti a chtěly, aby podobné nástroje na ochranu lidí, kteří se nebudou bát promluvit o nekalosti organizace, fungovaly i v Čechách. 

V roce 2019 se proto Evropská unie rozhodla oblast whistleblowingu upravit legislativně a v návaznosti na to vytvořila evropskou směrnici o ochraně oznamovatelů, kterou následně musely všechny členské státy EU přebrat do svého vlastního právního řádu, což se aktuálně s poměrně významným zpožděním děje v České republice. 

Jan Sláma, spoluzakladatel

Nenech to být

Rozpor při projednávání normy byl v tom případě, kdy protiprávní jednání nahlásit. Bude se toto nahlášení týkat i případných přestupků ze strany zaměstnavatele?

To je otázka, která ze Sněmovny vyšla pravděpodobně v té nejkomplikovanější variantě, ve které vůbec mohla. Na stole byly čtyři varianty a jedna varianta byla, že naše česká transpozice se bude týkat pouze činností, které jsou konkrétně vymezeny v rámci směrnice. Druhá varianta byla, že se to bude vztahovat na trestné činy. Třetí varianta byla, že se to rozšíří na přestupky, a potom čtvrtá varianta, které se ujaly některé další státy v Evropě. Ta se týká toho, že se to rozšíří na jakékoliv prvky společenského jednání. 

Ve výsledku ale naši poslanci, na základě pozměňovacích návrhů poslance Bendy, prohlasovali tak trochu komplikovanou definici. To ve výsledku poměrně dost zkomplikovalo rozlišování toho, jestli daný čin pod zákon spadá nebo ne. A poměrně často se poslední dobou setkávám s názorem, že i právníci budou mít problém určit, jestli jsou oznamovatelé zákonem chráněni nebo nikoli. 

Přečtěte si také:

Aktuálně k whistleblowingu pro zaměstnavatele

Proč je tento zákon tak nutný pro zaměstnance a pracovníky veřejných institucí včetně obcí?

Zase to primárně vychází z toho, že whistleblowing je vůbec nejefektivnějším nástrojem boje proti korupci a jakémukoliv nelegálnímu či neetickému jednání v rámci organizací.

Obecně platí, že skrz whistleblowing se povede odhalit až 43 % korupčních kauz, zpronevěr a podobných problémů, což je třeba třikrát více než interním auditem. Takže efektivita je poměrně vysoká. Jak soukromým organizacím, tak státní správě může ochrana ve smlouvě ušetřit poměrně vysoké finanční prostředky. Bavíme se potenciálně o miliardách. 

Jak už zaznělo, právní úprava vychází z evropské směrnice, kterou Česko implementuje se zpožděním. Evropská komise už na nás podala žalobu a domáhá se u Soudního dvora EU vyměření pokuty. Jsme opravdu tak hodně pozadu s implementací evropské směrnice? A co nám reálně hrozí? 

Rozhodně zpoždění máme a máme zpoždění zhruba rok a půl od deadlinu který Evropská unie stanovila s tím, že pokuta má základ něco přes 50 milionů korun a následně každým dalším dnem, kdy ČR mešká se schválením zákona, se pokuta navyšuje o 100 tisíc korun.

Pojďme k praktické části zákona. Jak bude vlastně oznamování probíhat? Bude to elektronicky přes nějakou schránku důvěry, osobně? Jak toto návrh zákona přesně vymezuje? 

Návrh zákona pracuje se třemi způsoby oznámení, které by vnitřní oznamovací systém měl umožňovat. Ty primární dva jsou: písemně a textově a následně je i varianta podat oznámení ústně.

Nicméně to ústní oznámení je možné podat až poté, co se oznamovatel domluví na termínu. V praxi to spíš bude fungovat tak, že firmy zavedou oznamovací systém, který umožní písemné a hlasové oznámení. A současně skrz oznamovací systém se bude moct oznamovatel domluvit také na schůzce, kde dodá třeba nějaké detaily k danému podnětu. Ve výsledku to zatím vychází, že většina firem zavádí právě elektronická řešení: typicky whistleblowingové platformy, online schránky důvěry, které umožňují jak to písemné, tak hlasové oznámení.

Více si poslechněte v podcastu, přehrávač je vložen v úvodu článku.