Za Narcis Ritual stojí Miroslav Juřička. Ten kromě provozování bistra ve Starém Městě a objíždění akcí se stánkem s neapolskou pizzou vyrábí také originální pece.
Co se dozvíte v článku
Inspirací byla hliněná pec
Název značky Narcis Ritual vychází z toho, že Miroslavova přítelkyně měla ráda květiny a přírodu, odtud tedy narcis a rituál odkazuje na proces pečení a přípravy pokrmů na ohni. K nápadu vyrábět pece Miroslava Juřičku navedlo cestování. Když viděl poprvé takovou hliněnou pec v Itálii a měl z ní pizzu, nadchlo jej to a začal studovat, jak ji vytvořit. Našel tehdy nějaké tutoriály na YouTube a udělal si podobnou z hlíny.
„Zjistil jsem, že hlína není úplně nejlepší materiál. Když prší, tak se rozpadne a vlastně stále pracuje. Navíc je ovlivněna okolními teplotami a vůbec počasím,“ dodává s tím, že začali hledat jiný způsob, který by byl udržitelnější a trvanlivější. Tak došli k žárobetonu, ze kterého pece nyní vyrábějí. Původně totiž přemýšleli nad tím, že by pece vyráběli kompletně z přírodních materiálů. To však nakonec zjistili, že nepůjde a začali studovat jiné materiály jako je kromě žárobetonu také šamot.
Miroslav je původně vystudovaný elektrikář, ale nikdy se tomu nevěnoval. K výrobě pecí tak měl i neměl blízko. Hned po škole vyjel do zahraničí a začal hodně cestovat. A poté také dělal hodně brigád na stavbách. „Takže jsem o tom něco málo věděl. Ale spíš jsem se k tomu všemu musel dopracovat a všechno studovat znovu. I materiály nebo jak celá ta pec funguje,“ doplňuje. Na začátku vyráběl pec v garáži, kterou vyklidili a on tam mohl začít tvořit a zkoušet. Nyní už má pronajaté prostory, má dílnu, kde je to mnohem lepší. „Ale začátky byly prostě na dvoře a v garáži,“ usmívá se.
Pec jako umělecké dílo
Miroslav Juřička je při výrobě pecí závislý na jiných řemeslech, tedy například na zámečníkovi nebo zedníkovi, kteří vyrábějí stůl. On ji tedy nedělá celou, ale záleží na tom, kolik má času. Samotná práce podle něj není na dlouho a když mají všichni čas, tak je pec hotová do čtrnácti dnů.
Jejich pece nejsou odlišné od ostatních pecí, které vidíte třeba v Italii nebo na Balkánu, kde jsou hodně využívané pro pečení masa a různých jiných pokrmů. Specifické jsou podle Miroslava jejich přístupem, kdy u každého zákazníka chtějí, aby u něho ta pec vzbudila pozornost. A to nejen jeho, ale i třeba hostů. Tedy, aby byla určité umělecké dílo. „Aby si jí všiml každý, kdo přijde na zahradu, protože to není u nás úplně obvyklé, tak jako třeba v jiných zemích. Chceme, aby se zahradou splynula a vypadalo to skvěle,“ zdůrazňuje Miroslav.
Využití tepla od začátku do konce
Pec funguje tak, že se vevnitř zapálí oheň a pec se musí nahřát přibližně hodinku, hodinku a půl, podle okolní teploty. A pak záleží, co v té peci chcete zrovna připravovat. Může to fungovat tak, že si tam můžete udělat celo odpolední pečení. Začnete pizzou, protože ta potřebuje největší teplotu. To znamená, že rozpálíte pec na nějakých 400–450 °C, kdy je ideální teplota pro neapolskou pizzu, která je hotová za 60–90 vteřin. Následně můžete udělat třeba maso, které stále potřebuje dost velkou teplotu, takže to může sloužit i jako gril.
„A pak třeba vyhrnete zbytky uhlíků, jestli tam nějaké jsou a můžete začat péct chleba. Vejde se tam až pět bochníků. Poté se teplota pomaličku snižuje například na buchtu. Teplota se snižuje dál a dál, kdy můžeme v konečné fázi, ale to až klidně na druhý den sušit ovoce,“ popisuje Miroslav Juřička s tím, že pec se naakumuluje teplem a oni se ho snaží využít od začátku až do konce. Možností je tedy mnoho a pec může sloužit také jako udírna.
Na chuť výsledného pokrmu vytaženého z pece může mít vliv také použité dřevo. Jak podotýká Miroslav, když se pec roztápí, aby naakumulovala teplo, je jedno, jaké dřevo se použije. „Ale pokud vedle těch uhlíků pečete pizzu, tak je určitě potřeba mít tam tvrdé suché dřevo, což znamená dub, buk, ideálně bez kůry, aby to moc nedýmilo,“ upřesňuje.
Pece na míru
Každá pec je originál a zákazník si může vymyslet, jestli tu pec bude chtít na zahradě nebo vevnitř a jaký bude mít stůl. Jak vyjmenovává Miroslav, pec může stát na železném podstavci, může být s kolečky, být na dřevěném podstavci nebo na zděném. Možností je spoustu. Navíc si mohou lidé vymyslet jakoukoliv povrchovou úpravu, což může být zmíněná mozaika, kresba, nebo například betonová omítka, hladká či hrubá. „To všechno se snažíme přizpůsobit s každým zákazníkem zvlášť, protože každý má jinou zahradu nebo jiné možnosti, aby tam pec sedla. Nejde udělat každou stejnou, protože by se někde nehodila,“ vysvětluje Miroslav.
K unikátním zakázkám patří jedna velká, co dělal Narcis Ritual dva roky zpátky. Pracovali na ní společně s kamnářem, kominíkem a kovářem, protože dělali udírnu, gril a pec. Jednalo se o zahradní domek a podle Miroslava to bylo unikátní v tom, že pán chtěl řezat cihly, ze kterých dělali obklady a každá cihla měla trošku jiné rozměry. Tím pádem nešlo úplně symetricky všechno dohromady, bylo to hodně pracné, ale nakonec z toho vyšla krásná práce.
Zákazník může peci dodat kus sebe
Pece jsou podle Miroslava v podstatě bezúdržbové a nevyžadují speciální zacházení. Hodně pecí, co Narcis Ritual dělali, si lidé dodělávali sami tím, že na ně lepili mozaiku. Když nebude pec přes zimu zakrytá, může se stát, že se tam dostane voda a vypraská povrchová úprava. To je však podle Miroslava už na každém zákazníkovi.
Tyto úpravy nebere jako zásah do práce, ale naopak je za ně rád. Zákazník si tam dá to svoje a má tam svou určitou část umění. „Hlavně to můžou dělat s dětmi, se sousedy nebo s kýmkoliv a odráží se to tam. Myslím si, že je to super, že si řeknou, je to naše a vložili jsme do toho část sebe,“ přidává.
Ideál na zahradu
Na Miroslava se s poptávkou může obrátit kdokoliv, ale jeho pece nejsou příliš vhodné pro byznys, protože jsou menší. Jedná se o rozměr, kam se vleze výše zmíněných pět bochníků chleba. Pece jsou tak spíše pro rodiny a jsou ideální na zahradu. Nebo pro malé podnikatele, tomu se Miroslav nebrání, ale spíše doporučí někoho jiného nebo zděnou pec oproti té jeho z žárobetonu.
Těm, kteří váhají, nabízí značka, že přijede s pecí na zahradní party a postará se tam o catering. Kromě toho značka dělá cateringy i pro firmy nebo například i svatby. Lidé mají o tyto služby zájem a ozývají se. „Horší je to s časem, protože toho není tolik. Navíc se nemůžeme rozkrájet, když v létě máme bistro a o víkendech jsou ještě festivaly,“ podotýká Miroslav s tím, že kdyby měl někdo zájem o pec, ať jej kontaktuje co nejdřív. Místo na tuto práci má totiž jen na jaře a na podzim, protože v zimě ještě jezdí pracovat do Rakouska.
Učil se na Islandu
Neapolskou pizzu dělá tedy Narcis Pizza nejen při cateringu, ale také v jejich bistru a ve stánku na festivalech. Miroslav Juřička s úsměvem přiznává, že péct pizzu se paradoxně naučil na Islandu. Tehdy vůbec nevěděl, že existuje nějaká neapolská pizza. „Hledal jsem práci na Islandu, došel jsem do restaurace s tím, že chci dělat pizzu a chci se v tom zdokonalit,“ vzpomíná. Tam tedy začal zjišťovat, co je neapolská pizza, kolik potřebuje stupňů, jakým způsobem se dělá a podobně.
Když se vrátil z Islandu, věděl o přípravě neapolské pizzy, ale neměl pec. Tu tedy vyvíjeli a samotná pizza pro ně už pak byla jednoduchá. Na festivaly se stánkem poté začali jezdit hlavně proto, že chtěli propagovat pece tím, že v nich budou dělat pizzu. „Akorát se to celé nějak překlenulo k tomu, že mám teď bistro a už nezbývá tolik času na ty pece,“ dodává Miroslav.
Podle Miroslava se určitě pořád najde dost lidí, co jsou z neapolské pizzy překvapení. Nenašel však moc lidí, kterým by nechutnala. Většinou jsou hodně spokojení a baví je to. „My se snažíme dávat na ni co nejlepší ingredience, co seženeme a lidé jsou spokojení, takže za mě je to super. Kdyby ta pizza lidem nechutnala, tak máme bistro prázdné a zatím tomu tak není. Uvidíme, co letošní sezóna,“ zamýšlí se a doplňuje, že hodně záleží také na počasí.
„Sice se u nás dá schovat před deštěm, ale když je moc mokro, tak jak je tam polní cesta, tak se do něj nedá dostat, a je zavřeno. Navíc když prší a je hodně popršené, tak je tam bláto, protože je to na trávě,“ popisuje v závěru.
Tip na další příběh
Z ostrova ohně a ledu k uzení: Tento příběh je plný chuti a dýmu
Stanislavova láska k rybám je patrná z každého jeho slova a hlavně z práce. Zkušenosti posbíral na Islandu a časem na nich postavil úspěšnou firmu. Více v článku.
ČLÁNKY DO MAILU