Co odlehčí přetížené justici? Když se lidé nebudou soudit o banality

Ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová představila v deseti bodech svou vizi justice budoucích let, konkrétně v horizontu období 2010 až 2020. Hned prvním bodem programu je nutnost zrychlení soudního projednávání. Ministerstvo chce soudní projednání zrychlit až od 50 procent. Cestou ke zrychlení je podle Kovářové jak posílení zázemí soudů, tak zproštění soudů od banálních případů, stejně jako rozšíření možností mimosoudního řešení sporů. Mezi plány je mimo jiné také zjednodušení legislativy (zákonům by měli občané rozumět, zákonodárci by neměli neustále novelizovat a tím zákony znepřehledňovat), revize legislativy, pokračování v elektronizaci justice a snaha o její otevřenost a větší komunikativnost, revize základní struktury justice i posílení financování rezortu, ale také třeba posílení bezbariérovosti budov soudů.

Kovářová upozornila na to, že dnes mají soudy z hlediska pracovních míst plný stav a jsou přetížené. Odebrat některou agendu soudům je tedy jednou z možností, jak zrychlit soudní řízení. Soudy nejsou nafukovací, tvrdí ministryně, která zároveň připomíná, že soudní agenda se rovná asi milionu soudních spisů ročně. Čtěte více: Vysoudí majitelé domů na českém státu miliardy korun?

Lidé dnes chodí k soudu, aby vyhráli, ne aby dostali soudní rozhodnutí, domnívá se Kovářová. Řešení sporu pak nezůstává u prvoinstančních soudů, ale strany se odvolávají k vyšším soudním instancím, což podle ministryně nejen neúměrně prodlužuje projednávání, ale je často také nevýhodné. A to zvlášť u sporů relativně banálních nebo u sporů týkajících se například malé dlužné částky. Soud by měl být nejvyšší instance, ke které se člověk uchýlí, pokud vyčerpal všechny možnosti. Nehledě na to, že soudce, který spor v první instanci řeší, by měl být také dobrým mediátorem a měl by stranám sporu umět vysvětlit, že je někdy dobré akceptovat první rozhodnutí soudu, akceptovat i prohru a dále se neodvolávat.

Domluvte se přes prostředníka

Jednou z možností, jak mimosoudně řešit obchodní nebo občanskoprávní spory, je mediace neboli zprostředkování. Obě strany, které jsou ve sporu, hledají řešení situace prostřednictvím třetí neutrální strany, zkušeného mediátora. Ten se prostřednictvím vzájemného projednávání věci snaží přivést strany sporu k oboustranně akceptovatelnému řešení.

Bezplatné mimosoudní řešení primárně spotřebitelských sporů mediací nabízí Hospodářská komora České republiky ve spolupráci se Sdružením obrany spotřebitelů. V Česku pracuje také řada komerčních mediátorů. O mediaci čtěte více: Podnikatel může řešit spory i mimosoudně. Mediace hledá řešení v dohodě

Šárka Pešová, mediátorka a předsedkyně Asociace mediátorů ČR, vypočítává výhody mediace pro řešení obchodněprávních a občanskoprávních sporů: „Dohoda je dobrovolná, přijatelná pro obě strany, které jsou samy jejími tvůrci. Nebyla jim nikým nařízena. Mediace je proces řešení sporu, kdy prostředník – mediátor – nerozhoduje a neřeší spor, ale pomůže stranám, aby našly samy cestu k dohodě. Mediační dohoda je dohoda vzniklá vyjednáváním obou stran, nikoli výhra jedné strany v boji. Mediace proběhne obvykle okamžitě, kdy je zadána. Jedno mediační sezení trvá maximálně 3 hodiny. Délka mediace sporu až k dohodě bývá různá, většinou v průměru 2 – 3 mediační sezení. Mediace je levnější způsob než soud či advokát. Mediace narovnává vztahy, které v jiných formách řešení nebývají ani odhaleny, ani dořešeny. Proto se tak často stává, že i přes soudní rozhodnutí si sporné strany dále způsobují těžkosti a otravují život.“ K tomu doplňuje advokátka a mediátorka Simona Bílá Srníková, že mediace nabízí účastníkům nejen vyřešení aktuálního předmětu sporu, ale i možnost celkového urovnání vzájemných vztahů a zkvalitnění komunikace do budoucna. Své nezastupitelné místo má proto především tam, kde spolu (v daný okamžik znesvářené) strany potřebují nebo chtějí i nadále komunikovat a spolupracovat, dodává Bílá Srníková. V případě mediační dohody také podle ní neexistuje vítěz a poražený, ale jako vítězné odcházejí obě strany.

Cena mediace se podle Šárky Pešové odvíjí od náročnosti kauzy, začíná asi na 1000 korunách, Simona Bílá Srníková uvádí jako minimální sazbu cca 1500 korun za hodinu mediace, cenu zpravidla hradí rovným dílem všechny strany sporu. U výběru mediátora by pak mělo rozhodnout vzdělání, certifikace, praxe a specializace.

Je otázkou, zda by v oblasti mediace podnikatelských sporů nemohly sehrávat větší roli také podnikatelské asociace. Příkladně Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR (SPŽ ČR) nabízí podnikatelům rozhodčí řízení prostřednictvím Společnosti pro rozhodčí řízení při Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR, mediaci však ne. Proč? SPZ ČR nenabízí mediátorské služby, důvod je ten, že o tyto služby není mezi podnikateli velký zájem, vysvětluje pro business server Podnikatel.cz Bedřich Danda, předseda Sdružení. Pokud se týče sporů mezi živnostníky, z titulu našeho Rozhodčího soudu jsme nezaznamenali zatím žádný podobný zájem. Živnostníci uvažují v dimenzích 100 Kč a proto do žádných sporů nejdou, raději oželí nějakou tu ztrátu. A velké firmy, které si je najímají jako subdodavatele, ty si nedají do smlouvy žádnou rozhodčí doložku dát, dodává Danda. Čtěte více: Má sdružování podnikatelů smysl?

Přes advokáta lze řešit spor i bez soudu

Věcí, kterou musí často podnikatelé řešit, je vymáhání pohledávek plynoucích například z nedodržení smluvních závazků, neproplacené faktury apod. Kromě mediace, inkasních agentur a rozhodčích řízení, kterým se business server Podnikatel.cz již věnoval, je možné vzniklou situaci řešit také přes advokáta. Ten může spor vyřešit v první řadě právě mimosoudně. Pohledávky vzniklé z podnikatelské činnosti jsou velmi odlišné od běžných spotřebitelských závazků. I subjekty stojící proti sobě jsou již svým charakterem odlišné a vymožení dlužné pohledávky je mnohdy složitější než při klasickém retailovém vymáhání, upozorňuje vedoucí advokát advokátní kanceláře Havel & Holásek Daniel Uličný. Z našich zkušeností můžeme říci, že cca 10 – 15 % dlužníků začne svou situaci a věřitelovu pohledávku řešit již na základě písemné výzvy k úhradě dluhu, která je odeslána advokátem. Obvykle bývá tato výzva spojena rovněž i s aktivním telefonickým kontaktem dlužníka, říká Uličný business serveru Podnikatel.cz.

Podle Daniela Uličného se rozumná hranice, při které je na místě uvažovat o soudním vymáhání pohledávek, v individuálních případech pohybuje zhruba kolem 15 000 – 20 000 korun. Soudní poplatek za zahájení soudního řízení činí 2 % z žalované částky, je-li žalobní návrh podáván cestou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, resp. 4 % z žalované částky, je-li žalobní návrh podáván klasicky, tj. ne na formuláři elektronického platebního rozkazu. Je však třeba upozornit na to, že je chystána změna v legislativě, která by mohla soudní poplatky zvýšit, objasňuje Uličný. Dodává však, že pokud jsou pohledávky vymáhány v celém portfoliu (balíku), může být hranice smysluplného vymáhání i výrazně nižší, až kolem 3000 korun. V takovém případě totiž je výhodou existence celé řady obdobných pohledávek, takže advokátní práce na sepisování žalob a soudních podání je tak dohromady velmi efektivní, domnívá se.

Jak drahé je pro podnikatele řešení pohledávky soudní cestou? David Uličný vysvětluje, že je možné uplatnit různé modely odměňování, přičemž jedním z nich může být tzv. přísudek, tedy odměna advokáta přiznaná jeho klientu, který byl v řízení před soudem úspěšný. Jestliže se advokát a klient – věřitel dohodnou, že tato odměna připadne advokátu, může celé vymáhání fungovat na bázi, při níž klient ze svého advokáta neplatí vůbec, neboť ten je ve skutečnosti finálně odměněn z peněz vymožených po dlužníku. Například při pohledávce ve výši 15 000 Kč činí taková odměna dle příslušné vyhlášky 10 450 Kč bez DPH, uzavírá Uličný pro server Podnikatel.cz. Čtěte více: Při exekuci hrozí věřiteli role žalovaného