Zákon nově pracuje s termínem újma a pojem škoda používá pouze pro újmu na jmění neboli majetkovou újmu, která spočívá buď v reálné újmě, či v ušlém zisku. Nemajetkovou újmu (takovou může být např. újma na zdraví či pověsti) je škůdce povinen nahradit, pouze stanoví-li tak zákon, nebo když si to strany výslovně sjednají. Nový občanský zákoník (NOZ) přitom upravuje některé situace detailněji, jiné zcela nově (takovým příkladem může být i nově upravená náhrada tzv. ceny zvláštní obliby při úmyslném poškození věci např. v situaci, kdy má škůdce vyloženě potěšení ze skutečnosti, že škodí určité osobě).
Předpoklady vzniku nároku na náhradu újmy
Co však zůstává stále stejné, jsou zákonné předpoklady, při kterých vůbec může nárok na náhradu újmy vzniknout. Takovým předpokladem pro náhradu újmy je v zásadě vznik újmy z důvodu protiprávního a většinou též zaviněného jednání (příp. opomenutí). Zavinění ve formě nedbalosti je, co se týče náhrady újmy posuzováno podle dvou hledisek, a sice na jedné straně podle tzv. hlediska průměrného člověka („jak lze od osoby průměrných vlastností v soukromém styku důvodně očekávat“ – § 2912 odst. 1 NOZ), na druhé straně podle tzv. hlediska odborníka („dá-li škůdce najevo zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost, nebo zaváže-li se k činnosti, k níž je zvláštní znalosti, dovednosti nebo pečlivosti zapotřebí, a neuplatní-li tyto zvláštní vlastnosti, má se za to, že jedná nedbale“ – § 2912 odst. 2 NOZ).
Náhrada škody v novém.
Za pouhou náhodu naproti tomu neodpovídá nikdo, i když NOZ výslovně stanoví, že újmu způsobenou náhodou nahradí ten, kdo ze své viny dal k takové náhodě podnět. Poté je však sporné, zda v tomto případě ještě stále můžeme hovořit o náhodě.
Porušení zákonné povinnosti má jiné důsledky než porušení povinnosti smluvní
Nově nabývá na významu rozlišování mezi smluvní a zákonnou odpovědností. Při porušení povinnosti stanovené zákonem se totiž u škůdce již rovnou předpokládá zavinění (ve formě nedbalosti; úmysl je i tak třeba prokázat), jakožto jeden z předpokladů pro nárok na náhradu škody. Škůdce se může vyvinit, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči dle výše uvedených kritérií pečlivosti, tj. hlediska průměrného člověka nebo odborníka.
Nové Zakony.podnikatel.cz
Všechny právní normy od roku 1993, pravidelně aktualizované, ve všech dostupných znění. Porovnejte předchozí znění s aktuálním, zkoumejte budoucí znění. Hledejte v textu zákona konkrétní a vyznačené změny.
Uložte si do záložek: zakony.podnikatel.cz
Naopak úprava smluvní odpovědnosti za škodu se odklonila od konceptu odpovědnosti za zavinění a přiklonila se k odpovědnosti za výsledek s velmi omezenými možnostmi liberace. Při porušení povinnosti stanovené smlouvou tak nahradí škůdce škodu bez ohledu na své zavinění (tzn., že se nemůže zprostit viny pouze prokázáním, že vynaložil takovou pečlivost, jakou lze od něj důvodně očekávat, jako při porušení zákonné povinnosti viz výše). Povinnosti se může zprostit pouze, dovolá-li se tzv. liberačních důvodů (důvody ke zproštění odpovědnosti). V takovém případě musí prokázat, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná, nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka, vzniklá nezávisle na jeho vůli (např. když byla škoda způsobena zásahem vyšší moci). Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.
Zároveň v případě porušení smluvní povinnosti NOZ rozšiřuje oblast ochrany a nechrání pouze smluvní strany, ale i osoby, jejichž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit (může se jednat např. o nárok spolubydlícího nájemce vůči pronajímateli či nárok objednatele ze smlouvy mezi zhotovitelem a projektantem).
Odpovědnost statutárních orgánů
Výše zmíněný rozdíl mezi smluvní a zákonnou odpovědností je významný také při posouzení odpovědnosti statutárních orgánů s.r.o. či a.s. Jejich práva a povinnosti vyplývají na jedné straně ze zákona (především ze zákona o obchodních korporacích), na straně druhé se na ně aplikují také smluvní ustanovení (ať už podle smlouvy o výkonu funkce nebo mandátní smlouvy). Dosavadnímu konceptu odpovědnosti podle obchodního zákoníku odpovídá spíše smluvní, tedy objektivní, odpovědnost podle NOZ, na druhou stranu nelze popřít, že odpovědnost statutárních orgánů a jejich členů vyplývá ze zákona a existuje nehledě na to, jestli smlouva o výkonu funkce byla uzavřena či nikoli. Toto svědčí spíše tomu názoru, že ručení statutárních orgánů se podřadí pod odpovědnost zákonnou.
