Ačkoli se František Křižík zasloužil o rozmach elektrického proudu a dopravy a podpořil tím rozvoj podnikání jako málokdo jiný, sám z obchodního hlediska úplně úspěšný nebyl. I tak se ale nesmazatelným písmem zapsal do podnikatelských dějin. Přečtěte si další díl Příběhů podnikatelů století.
Na maturitu neměl peníze
František Křižík se narodil 8. července 1847 v obci Plánice nedaleko Klatov v chudé rodině ševce a posluhovačky. Křižíkův otec sice chtěl, aby syn šel v jeho šlépějích, vzhledem k tomu však, že se mladý František velmi dobře učil, zapsali jej nakonec na nižší reálku. Když bylo Františkovi 12 let, zařídila mu matka ubytování v Praze a on začal chodit na německou reálku. Hned první rok ale Křižík propadl z němčiny, musel změnit školu a přestoupil na českou reálku v Panské ulici. Ačkoli se samotným studiem neměl větší problém, maturitu na závěr studia nesložil. Důvodem ale nebyly znalosti, nýbrž nedostatek peněz. František Křižík totiž neměl prostředky na to, aby uhradil maturitní poplatek, a k maturitě tak nebyl připuštěn.
Absence maturity mu však nezabránila, aby se stal mimořádným posluchačem pražské techniky. Ani tato studia ovšem nedokončil, protože dal přednost práci ve firmě, která vyráběla telegrafní a signalizační zařízení. Křižík se osvědčil nejen jako šikovný a pracovitý zaměstnanec, ale začal se profilovat i jako vynálezce. Nechal si například patentovat blokové signalizační zařízení, které snížilo riziko vlakových neštěstí.
Podnikatelé století dle členů HK ČR:
- Tomáš Baťa
- Emil Škoda
- František Křižík
- Václav Klement & Václav Laurin
- Emil Kolben
- Antonín Petrof
- Josef Hlávka
- Hana Podolská
- Jan Kašpar
- Dušan Jurkovič
Zlomem byla oblouková lampa
Zlomovým okamžikem Křižíkova života se stala jeho návštěva Světové výstavy v Paříži v roce 1878, kde se setkal s jednoduchou elektrickou obloukovou lampou ruského vynálezce Jabločkova. Křižíka oblouková lampa nadchla a po návratu vymyslel řadu vylepšení. V roce 1880 si nechal patentovat vlastní typ obloukové lampy, která dokázala svítit až 12 hodin, tedy 12krát déle než tehdejší ostatní lampy. Když pak svůj vynález představil o rok později na výstavě v Paříži, setkal se s velkým úspěchem. Prodej patentů na výrobu lampy do Anglie, Francie a Německa přinesl Křižíkovi velké množství peněz, a on tak mohl naplno rozjet vlastní výrobu a podnikání.
Z malé továrny dokázal během několika let vybudovat velký podnik, který konstruoval elektrické dráhy a osvětloval kromě firem celá města a který později vyráběl v podstatě vše, co se osvětlení a elektrického proudu týkalo. V polovině 80. let 19. století si Křižík usmyslel, že v Praze zavede pouliční elektrickou dráhu. Jeho sen ale městská rada odmítala, protože byla vázána privilegiem na provoz koňské dráhy, kterým disponoval belgický podnikatel Édouard Otlet.
Jubilejní výstavu Křižík ovládl
Vše ale změnila Jubilejní výstava v Praze v roce 1891. Křižík, který navíc zasedal v přípravném výboru, přišel s návrhem postavení elektrické dráhy, kterou by návštěvníky vozil na výstavu. Kromě této 766 metrů dlouhé elektrické dráhy slavila velký úspěch i Křižíkova fontána, která ohromila tisíce lidí barevnými gejzíry vody tryskajícími do výšky 25 metrů. Vzhledem k tomu, že Letná, přes kterou elektrická dráha vedla, byla v té době nezastavěná, po skončení výstavy neměla příliš využití. V následujících letech proto Křižík rozjel nový tramvajový projekt, a to z Libně do Vysočan. Ačkoli ještě několik let trvalo, než elektrické tramvaje vytlačily koňskou dráhu, Křižíkova dráha byla začátek konce „tramvajových koníků“.
Akcionování nakonec neunikl
Po tramvajích se dalším cílem Křižíkova zájmu stala železnice. V roce 1902 zahájil stavbu dráhy mezi Táborem a Bechyní a již o rok později na ní vyjel první vlak. Byl napájen z parní elektrárny, která dodnes stojí pod mostem dráhy v Táboře. Velkou ránu pro Křížíkovo podnikání ale znamenal neúspěch ve veřejné zakázce na vybavení ústřední pražské elektrárny v Holešovicích. Výběrové řízení totiž vyhrál Emil Kolben, propagátor střídavého proudu. Prohra v tendru oslabila pozici Křižíka u bank a on se dostal do potíží. Již před první světovou válkou bylo jasné, že jedinou šancí, jak podnik zachránit, bylo akcionování firmy.
Akcionování podniku se sice Křižík snažil vyhnout jako čert kříži, protože moc dobře věděl, že by tím přišel o rozhodovací pravomoci, nakonec ale nebylo zbytí. V roce 1918 tak drtivou většinu akcií získala Živnobanka a Křižík se z firmy stáhl, i když formálně i nadále zastával pozici šéfa správní rady, do ústraní. Až do své smrti však zůstal občansky aktivní a účastnil se veřejného života. Zemřel 22. ledna 1941 ve věku nedožitých 94 let a pohřben byl s velkými poctami na pražském Slavíně. Jeho pohřeb se stal tichou národní manifestací proti tehdejší nacistické okupaci.
