Život mezi Evropou a Dominikánou: Podnikání s vůní doutníků

Od sportu k doutníkům

Jozef Kalafus do Dominikánské republiky poprvé přišel kvůli sportu – kitesurfingu, kterému se věnuje. Zároveň tam zažil autentickou atmosféru světa doutníků: vůni fermentujícího tabáku, ruční práci mistrů a celou vášeň spojenou s výrobou. Od dvaceti let jsem uživatel doutníků, ale tohle bylo pro mě úplně nové. Okamžitě jsem cítil, že jsem našel něco, co mě bude provázet i dál, přiznává na úvod.

Když se v roce 2020 Jozef spojil s Jesusom Castañonom (Kubáncem, který 10 let pracoval ve fabrice Cohiba na Kubě) a zkusili první blend a první vitolu, věděl, že to má smysl. K doutníkům tak měl Jozef blízko už před návštěvou Dominikánské republiky. Bral je však jako příležitostný luxus. Až v Dominikáně pochopil, že za každým doutníkem je příběh: rodina pěstitelů, proces výroby a kultura. Od té chvíle pro mě doutník nebyl jen produkt, ale symbol umění a tradice, dodává.

Továrnu nebudujete z vášně

Nejprve Jozef hodně cestoval po tabákových regionech, učil se od místních mistrů jak začít a zkoušel různé směsi i spolupráce. Potom přišel moment, kdy si řekl, že nestačí být jen konzumentem a chtěl vytvořit něco vlastního. Postupně jsem poznával lidi, kteří mi pomohli, a tak vznikla továrna Crescendo Paraiso. Můj první doutník měl úspěch a objednávek bylo víc, než jsem si na začátku dovedl představit, doplňuje. Jozef předtím působil v managementu a měl tak zkušenosti s vedením lidí, obchodem a strategií. To mu hodně pomohlo, protože jak zdůrazňuje, továrnu nebudujete jenom z vášně, ale i na základě disciplíny a organizace.

Nejtěžší na vedení továrny je podle něj udržet stabilní kvalitu. Tabák je totiž živý materiál: každý list je jiný a vyžaduje citlivý přístup. Je potřeba kontrolovat fermentaci, vlhkost i práci lidí. Každý detail tak rozhoduje o tom, jestli výsledek bude výjimečný. Lidé z okolí obce Tamboril u Santiaga de los Caballeros jsou známí tím, že přesně ví, co dělají. Talent mají po svých otcích a dědech v krvi, myslí si Jozef a s úsměvem dodává, že nejdůležitější jsou kontroly továrny v pondělí po bujarém víkendu a v pátek, kdy lidé spěchají na další.

Přečtěte si také:

Češka odhaluje zákulisí realit v Dubaji: Byty se tu vyprodají za pár hodin

Jako komponovat hudbu

Doutníky z továrny Crescendo Paraiso se od ostatních odlišují tím, že si velkou část dělají sami, a to od pěstování až po balení. Doposud jsme využívali i dodavatele tabáku z Mexika, Indonésie, Ekvádoru atd, ale nyní máme další vlastní pozemky, kde začínáme s výsadbou včetně tabáku pro košer doutníky, prozrazuje Jozef s tím, že každá jejich série má svůj příběh a charakter. Nesnaží se kopírovat jiné výrobce, ale přinést unikátní chuť z Dominikány. Navíc můj master blender Jesus přinesl know-how, které domácí neznají: například speciální styl ventilace při rolování doutníku, prozrazuje dále Jozef. Ceny doutníků nastavili tak, že zákazník dostane opravdu prémiový produkt za stále velmi dostupnou sumu.

Doutníky v továrně míchají z různých tabáků. Podle Jozefa je to jako komponovat hudbu, protože každý tabák má svůj tón. Někdy je jemný, jindy pikantní nebo nasládlý. A kombinací pak vzniká harmonie.

U privátních značek reagují na požadavky klientů, kteří například chtějí středně silný doutník s oříškovou chutí a tóny kávy nebo ovocné či dřevité akcenty. Já a Jesus přesně víme, jakým mixem tabáků toho dosáhnout, potvrzuje Jozef. U jejich vlastních doutníků pak volili blend podle jejich preferencí a snažili se, aby si v portfoliu pěti doutníků každý našel to svoje. Připravují ještě dvě nové vitoly. Základem je zkušenost, hodně testování a dolaďování detailů, shrnuje Jozef Kalafus.

Srdcem výroby je podle Jozefa fermentace. Oni používají přirozenou dlouhodobou fermentaci, která tabáku odebere drsnost a přinese jemnost a bohaté aroma. Při některých sériích jdeme ještě dál: prodlužujeme čas, aby byl výsledný profil ještě komplexnější, uvádí. Doutník však nedělá jen tabák, ale také pojivo nebo obal. Podle Jozefa je krycí list pro doutník jako šaty. Musí tedy být krásný, elastický a perfektně zpracovaný. Dbají proto na to, aby byl vždy prémiové kvality, protože on je to první, co zákazník uvidí a ucítí při prvním potáhnutí.

Nahlédněte do továrny

• 
• 
• 

Dalších 12 fotografií

Klidnější život

Podle Jozefa jsou Dominikánci velmi srdeční a rodinně založení. Zároveň však pracují jiným tempem, než jsme zvyklí v Evropě. Musel jsem si zvyknout na jejich rytmus, ale naučilo mě to trpělivosti a respektu k jiné kultuře, doplňuje. Život v Dominikánské republice je klidnější – lidé se tam méně stresují a více si užívají přítomný okamžik. Na Slovensku a v Česku pořád někam utíkáme, a tam je to naopak, a čas plyne jinak.

Jozef má rád jejich gastronomii, čerstvé plody, ryby, ovoce i zeleninu. Také mu vyhovuje podnebí, které je celý rok víceméně stejné, jen v létě vlhčí. Oceňuje i možnost vodních sportů v průběhu celého roku. Ekonomicky však i Dominikánská republika zdražuje. Ať už jde o jídlo, půdu nebo nemovitosti, podotýká.

V Dominikánské republice Jozef tráví několik měsíců ročně. Zbytek času řídí výrobu na dálku prostřednictvím manažerského týmu. Technologie mu dnes umožňují být denně v kontaktu, ale zároveň pravidelně cestuje, aby měl osobní dohled. V továrně i na farmě má navíc zavedený i kamerový systém. Můj plán do budoucna je trávit čas v Evropě jen v létě a na Vánoce, prozrazuje.

Propagace v mezích legislativy

Doutníky jsou v Dominikánské republice součástí kultury, a to podobně jako víno ve Francii. Jozef popisuje, že mnoho lidí si zapálí už ráno a přes den jich zvládnou i deset. To já osobně nezvládám, maximum jsou dva až tři denně. Ale když blendujeme a zkoušíme nové věci, bývají dny náročnější, směje se s tím, že na Slovensku nebo v Česku jsou doutníky spíše výjimečnou záležitostí. Ale i tam roste komunita lidí, kteří hledají kvalitu a zážitek a nejen rychlou spotřebu.

Podle Jozefa v doutníkovém světě funguje zejména osobní doporučení a prestiž. Důležité je podle něj být na akcích, výstavách i v médiích. Pracují proto s komunitou, dělají degustace a krok za krokem budují značku. On sám je znalec a kritik pro magazín Cigar Journal, takže je v dění a v komunitě. V Evropské unii je marketing tabákových výrobků přísně zakázaný, proto hodně funguje přes vzorky a část rozpočtu směřuje právě tam. Snažím se také využívat Instagram nebo videa z výroby na YouTube, samozřejmě v rámci legislativních možností, vysvětluje Jozef.

Vše potřebuje čas

Naučil jsem se, že všechno potřebuje čas: tabák, byznys i život. Nic se nedá urychlit, je potřeba mít trpělivost a vášeň. A hlavně, že i z malého snu se dá vybudovat velká věc, když mu věříte a každý den na něm pracujete, říká Jozef Kalafus s tím, že se také naučil žít míň materiálně a víc duchovně. Také se stále učí španělsky a potkal v Dominikánské republice úžasné lidi. Začátky byly velmi náročné, a to nejen pro mě, ale i pro mou rodinu, přiznává v závěru.