Agrofert definitivně prohrál soud o reklamu na „Čapáku“, zpochybnil vlastní čísla

Úřady zvýšily Agrofertu daň za neprokázanou reklamu na Čapím hnízdě

Finanční správa v srpnu 2023 dospěla k tomu, že firma Agrofert bývalého premiéra Andreje Babiše neprokázala, že jí bylo v letech 2013 a 2014 poskytnuto reklamní plnění ve sjednaném rozsahu od dodavatele Farma Čapí hnízdo, respektive jeho právního nástupce společnosti Imoba. Berňák kvůli tomu zvýšil základ daně z příjmů Agrofertu o 25 milionů korun za zdaňovací období roku 2013 a o 5 milionů korun za zdaňovací období roku 2014. Finanční úřad navíc Agrofertu neuznal nepřímé náklady na držbu podílu v dceřiných společnostech, které deklaroval, a zvýšil mu tak částku daňově neuznatelných nákladů o necelých 64 milionů korun. To se Agrofertu nezamlouvalo, a obrátil se proto na soud.

Chtěli jsme být vnímáni jako strategický partner, tvrdil Agrofert

V žalobě firma uvedla, že je nesporné, že se v areálu farmy Čapí hnízdo v kontrolovaných obdobích nacházely různé, zřetelně viditelné, reklamní nosiče s logem žalobkyně a že společnost od počátku daňového řízení konzistentně tvrdila, že předmětem plnění nebylo umístění konkrétního počtu specifikovaných reklamních nosičů, jako tomu bylo u dceřiných společností, ale že samotný areál Čapího hnízda jako takový představoval z pohledu Agrofertu klíčový reklamní nosič. Firma chtěla být údajně veřejností a obchodními partnery s projektem farmy Čapí hnízdo spojována a vnímána jako strategický partner projektu. Spor tak byl veden jen ohledně sjednaného rozsahu, resp. obsahu reklamního plnění, a následně o to, zda se firmě podařilo tento sjednaný rozsah prokázat. 

Agrofert dále tvrdil, že vše náležitě doložil a zdůvodnil. Agrofert rovněž upozornil, že také podle závěru Policie ČR lze úhrady za poskytnuté reklamní plnění formulovat spíše jako protiplnění za posílení brand equity a PR spojení s ekologicky prezentovaným a mezinárodně oceňovaným projektem. 

Přečtěte si také:

Soudní výhra Agrofertu k dani z nemovitostí přidělala vrásky řadě měst a obcí

Agrofert nedoložil, že k plnění došlo, upozornil berňák

Finanční správa se bránila tím, že daňovou uznatelnost výdajů (nákladů) nelze prokázat pouze smlouvami o reklamě a účetními doklady (tj. fakturami) a že je vždy zásadní faktická stránka věci, Jakékoliv doklady tak lze akceptovat jen tehdy, je-li nesporné, že plnění bylo uskutečněno tak, jak je v těchto dokladech deklarováno, tj. deklarovaným dodavatelem a v rozsahu a za cenu, jež jsou uvedeny na předmětných dodavatelských fakturách. Podle berňáku si tak firma měla ve svém zájmu zajistit důkazy, kterými by byla schopna prokázat svá tvrzení v souladu s doklady. Tím, co předložila, totiž skutečnou stránku věci nedokázala. 

Jak podotkl finanční úřad, Agrofert sice předložil fotografie (ve formátu PDF), které měly jeho tvrzení doložit, ale nebylo z nich možné ověřit datum a čas jejich pořízení. V některých případech nebylo ani jasné umístění reklamního nosiče. Navíc byla fotodokumentace totožná pro obě zdaňovací období. Správce daně navíc provedl porovnání fotografií z veřejně dostupných zdrojů (portál rajce.idnes.cz a záběry street view) a zjistil četné rozpory. Ani 24 prohlášení třetích stran neuznal berňák jako důkaz prokazující skutečný rozsah reklamního plnění, protože byla návodná. 

U pražského soudu Agrofert prohrál

Městský soud v Praze dal vloni v létě za pravdu finanční správě a žalobu Agrofertu zamítl. Soud souhlasil s tím, Agrofert neprokázal, že obdržel plnění, které nasmlouval. Soud má rovněž za to, že pokud by se nejednalo o plnění mezi osobami spřízněnými, žalobkyně by byla před zaplacením 25 milionů Kč zcela konkrétní jak při stanovení plnění, tak při jeho realizaci, a následné kontrole tohoto plnění, nechyběla by tak ani auditní stopa, ani důkazy osvědčující realizaci plnění, dodal soud v rozsudku. 

K tvrzení, že chtěl být Agrofert primárně vnímán jako strategický partner projektu, soud doplnil, že to tak měl učinit skrze klasický sponzoring, jelikož daňově uznatelné náklady nejsou finance, kterými chce někdo někoho podporovat, ale jen a pouze výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů daňového subjektu nikoliv jiného subjektu. Pokud firma zvolila podporu Čapího hnízda formou „přeplacené a nejasné reklamy“, jedná se o neuznatelnou položku. 

Jinými slovy, žalobkyně se rozhodla podporovat provoz farmy a místo sponzoringu zvolila smlouvu o reklamě, jejíž konkrétní obsah nebyl tak důležitý. Pokud žalobkyně takový postup zvolila, protože, jak píše, bylo pro ni důležité, aby udržela farmu jakožto hlavní reklamní nosič při životě, a nebyla schopna prokázat konkrétní obdržené plnění v celém rozsahu, musí nést následky v podobě neuznání těchto nákladů. Tomuto závěru odpovídá i skutečnost, že za totéž plnění byla žalobkyně ochotna zaplatit v jednom roce pětkrát víc než v roce druhém. To, že něco nevybočuje z principů běžné obchodní spolupráce mezi spřízněnými společnostmi, ještě neznamená, že se jedná o uznatelný výdaj, rozhodl soud, který navíc odmítl i druhou část žaloby, která se týkala nákladů na držbu podílu v dceřiných společnostech. 

V kasační stížnosti Agrofert rozporoval jen část s náklady na držbu podílu

Agrofert se nicméně s rozsudkem nesmířil a podal kasační stížnost. Jak ukázal dnešní rozsudek NSS, v ní rozporoval jenom část, která se týkala nákladů na držbu podílu v dceřiných společnostech. V kasační stížnosti Agrofert argumentoval, že finanční správa vyčíslila náklady na držbu podílů v dceřiných společnostech chybně a že do nákladů na držbu podílů nespadají osobní náklady na členy představenstva, kteří se mohli věnovat činnostem spojeným s držbou podílů maximálně na schůzích představenstva, kterých bylo v roce 2013 celkem 13. 

Společnost dále uvedla, že v průběhu správního řízení údajně rovněž názorně ukázala nesmyslnost kontrolních výpočtů, podle kterých by členové představenstva a vedoucí pracovníci stěžovatelky věnovali stejné penzum svého pracovního času vedení dceřiných společností. Náklady na držbu podílů v dceřiných společnostech proto nemohly podle Agrofertu činit částku 286 484 839,86 Kč, kterou původně stanovil paušálně finanční úřad. Agrofertu se paradoxně nelíbila ani upravená částka nákladů, kterou úřad převzal z výpočtů samotné firmy. 

Finanční správa kontrovala s odkazem na judikaturu NSS tím, že je na poplatníkovi, aby prokázal skutečnou výši režijních nákladů. Pokud tak neučiní, stanoví se tyto náklady dle zákona paušálně ve výši 5 % příjmů z podílů na zisku vyplácených dceřinou společností. Jak dále upozornila finanční správa, firma v řízení zpochybňovala svá vlastní tvrzení a v jí předloženém algoritmu byly základní systémové chyby, takže úřad musel přistoupit ke stanovení nepřímých nákladů v paušální výši (zmíněných 286 milionů korun). Skutečnou výši režijních nákladů se firmě podařilo vyčíslit teprve v průběhu odvolacích řízení (a to na částku 160 465 529,33 Kč), přičemž berňák tuto částku akceptoval a nestanovil tak režijní náklady v paušální výši, což by bylo pro Agrofert méně výhodné. 

Agrofert zpochybnil vlastní čísla, podivil se NSS

Ani u NSS firma nakonec neuspěla a definitivně tak celý spor prohrála. Soud potvrdil, že firma skutečně nenabídla konzistentní tvrzení a vysvětlení, které by šlo považovat za unesení zmíněného břemene tvrzení a důkazního břemene. NSS upozornil, že firma následně (po stanovení nákladů paušálně) provedla přepočet a jeho výsledkem byla částka 160 465 529,33 Kč. Tímto způsobem firma zpochybnila výslednou částku stanovenou správcem daně a uvedla, že s ohledem na rétoriku odůvodnění Rozhodnutí 2015 daňový subjekt výslovně uvádí, že nerozporuje, aby správce daně považoval výše uvedený výpočet za vyčíslení nákladů spojených s držbou podílů v dceřiných společnostech v roce 2013. 

NSS dále podotkl, že argumentace firmy je značně nekonzistentní a nelogická. Lapidárně řečeno totiž oponovala závěru správce daně ohledně neprokázání skutečných režijních nákladů a jejich stanovení paušální částkou tím, že provedla jejich vlastní výpočet a sdělila je žalovanému, nicméně když z nich poté žalovaný vycházel a v jejich intencích výši nákladů stanovil a snížil jejich výši původně stanovenou správcem daně, stěžovatelka je opět (v žalobním řízení a nyní i v řízení o kasační stížnosti) zpochybnila. Ve skutečnosti tak stěžovatelka polemizuje se svými vlastními údaji a výpočty, což nedává rozumný smysl, dodal NSS. 

Soud také odmítl námitku, že finanční úřad a městský soud nesprávně pochopily a vytrhly z kontextu jednu větu obsaženou v jednom z mnoha podání stěžovatelky. Tato relativizace vlastních slov stěžovatelkou se jeví jako značně účelová a nelze klást k tíži orgánům finanční správy nebo městskému soudu, že jednotlivá vyjádření stěžovatelky nebyla vnitřně souladná. Jak totiž plyne ze shora citované zákonné úpravy, bylo především věcí a zájmem samotné stěžovatelky, aby tvrdila a prokázala skutečnou výši režijních nákladů. A protože tak neučinila, byly jí stanoveny paušálně. Teprve poté žalovanému nabídla vlastní výpočet a výslednou částku těchto nákladů, což žalovaný akceptoval a poté potvrdil rovněž městský soud, uzavřel NSS.