Podle Nejvyššího správního soudu (NSS) by zavedení podmínky zásahu do pracovní kariéry nepřípustně zúžilo okruh osob, kterým má výchovné skutečně náležet. Podmínka přitom nijak nevyplývá ze zákona a nelze ji dovodit ani z důvodové zprávy.
Co se dozvíte v článku
NSS vydal důležitý rozsudek k výchovnému
NSS vydal před několika dny přelomový rozsudek k důchodům a výchovnému, které bylo zavedeno od roku 2023. Jedná se o zvýšení procentní výměry důchodů o 500 Kč (v roce 2025 o 503 Kč) za každé dítě, které pojištěnec vychoval (vychovávalo-li totéž dítě více osob, přihlíží se k výchově dítěte jen u té osoby, která o dítě pečovala v největším rozsahu). Podmínka výchovy dítěte je splněna, pokud osoba (obvykle žena) osobně pečovala nebo pečuje o dítě alespoň deset let, dokud nedosáhne zletilosti.
Právní otázkou, kterou se NSS zabýval, bylo to, zda je pro přiznání výchovného nezbytné, aby u pečující osoby nastaly důvody ke kompenzaci např. z důvodu snížení příjmů nebo omezení kariérního růstu. A dospěl, na rozdíl od soudů nižších instancí, k závěru, že nikoli. V daném případě šlo o to, že Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) odmítla žádost seniora, který žádal o přiznání výchovného.
Nemáte vyloučené doby, o dítě jste se tak nestaral, řekl úřad
Podle ČSSZ muž neunesl důkazní břemeno, že osobní péči a výchovu dcery zajišťoval ve větším rozsahu než jeho manželka. Senior i ČSSZ se shodovali, že jeho manželka pečovala o dceru v největším rozsahu v období od jejího narození po celou mateřskou a rodičovskou dovolenou (16. 3. 1993 – 31. 12. 1996). Rovněž nebyl spor o to, že důchodce o dceru v největším rozsahu pečoval od smrti matky jako vdovec až do nabytí zletilosti dcery, tj. od 20. 7. 2004 do 16. 3. 2011. Obě strany se však rozcházely v hodnocení období od 1. 1. 1997 do 19. 7. 2004. Zatímco muž tvrdil (a dokládal čestná prohlášení své dcery a své matky), že v daném období o dceru pečoval rovnoměrně s její matkou a celkově tak o dceru pečoval v největším rozsahu, podle ČSSZ tomu tak nebylo.
Úřad svůj názor opřel o osobní listy důchodového pojištění, tedy o přehledy o odpracované době pojištění. Podle nich totiž seniorova manželka v období od 1. 1. 1993 do 18. 9. 2001 de facto vůbec nepracovala a naopak důchodce po celý svůj profesní život kromě kalendářních let 1986, 1987, 1988 a 2020 nevykazoval žádnou vyloučenou dobu. Z hlediska účelu výchovného je proto třeba považovat za osobu, která výchovu zajišťovala ve větším rozsahu, tu z pečujících osob, v jejíž kariéře se ve větším měřítku projevovaly složky výchovy, které mohly s ohledem na svůj charakter negativně ovlivnit délku doby zaměstnání a výdělky pečující osoby, tj. kdy péče musela být zajišťována „na úkor“ možné pracovní aktivity,
doplnila ČSSZ.
Úřad ignoroval čestné prohlášení, vadilo seniorovi
Muž se s rozhodnutím ČSSZ nesmířil a podal žalobu. Městský soud v Praze ji však odmítl a shodl se s ČSSZ, že dotyčný neunesl důkazní břemeno a že jedním z podstatných indikátorů bylo „vymezení rozsahu časového období, po které neměla posuzovaná osoba v důsledku péče o dítě možnost profesního uplatnění či po které byla možnost jejího pracovního uplatnění ve srovnání s ostatními pečujícími osobami zjevně snížena. Právě tato nevýhoda (nemožnost uplatnění, resp. horší uplatnění na trhu práce s dopady do výše příjmu pečující osoby), která zpravidla dopadala na osoby (ženy) pečující o dítě ve věku vyžadujícím celodenní péči, má být institutem výchovného kompenzována“.
Senior se ale nevzdal a podal kasační stížnost. V ní argumentoval, že úřad se nijak nevyjádřil k čestným prohlášením, čím založil vadu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, a že evidence dob pojištění přímo nevypovídá o rozsahu péče o dítě. Dále muž k argumentu, že nikdy nepřerušil výkon samostatné výdělečné činnosti, uvedl, že jeho činnost spočívala ve správě nemovitostí, tedy v zajišťování chodu spravovaných domů s možností si uspořádat časový rozvrh. Kancelář měl navíc jen o ulici vzdálenou od bydliště. To, že samostatnou výdělečnou činnost nepřerušil, proto nevypovídá nic o tom, v jakém rozsahu a v jakém časovém rámci pracoval a v jakém rozsahu pečoval o dceru. Ve sporném období navíc živnostenský zákon neupravoval institut přerušení živnosti z vůle podnikatele.
Zásah do výdělku není nutný, rozhodl Nejvyšší správní soud
U NSS senior nakonec uspěl. Podle NSS totiž není zásah do výdělku či kariérního postupu nutnou podmínkou k přiznání výchovného. Zavedení podmínky zásahu do pracovní kariéry by nepřípustně zúžilo okruh osob, kterým má výchovné skutečně náležet. Podmínka přitom nijak nevyplývá ze zákona a nelze ji dovodit ani z důvodové zprávy. Dovození takové podmínky by ve svém důsledku vedlo v některých případech až k neúnosným situacím, zejména z důvodu dokazování (ať už prokázání „nepovýšení“ v důsledku výchovy dětí či nemožnosti dále studovat), které by se pravděpodobně omezilo na pouhé srovnávání vyměřovacích základů z osobních důchodových listů pečujících osob. Rovněž s ohledem na rozmanité skutkové okolnosti a specifika jednotlivých povolání je takové kritérium nelogické a v konkrétních případech i nespravedlivé,
komentoval v rozsudku NSS.
Jak dále doplnil NSS, takový výklad mohl vést k nepřiznání výchovného i osobám, které o dítě skutečně pečovaly nejvíce. Například u prarodičů (ze zákona je zjevné, že je možná péče dalších osob, nejen rodičů) a například ani u některých podnikatelů se péče o dítě v jejich kariéře nemusí formálně projevit. To je podle přesvědčení zdejšího soudu ostatně právě i případ stěžovatele,
doplnil NSS.
Je nutné zkoumat celou dobu nezletilosti, připomněl soud
NSS také zdůraznil, že je nezbytné zohlednit výchovu a péči po celou dobu nezletilosti dítěte. Soud připustil, že v současnosti je stále spíše pravidlem než výjimkou, že ve většině případů bude o dítě v nízkém věku (do 3 let) skutečně pečovat především jeho matka a bude tak (v tomto období) pečovat o dítě ve větším rozsahu než otec. „Následně může být péče rodičů i rovnoměrná (rodiče se např. střídají v doprovázení do školy, kroužků aj.). V takovém případě by proto výchovné zcela logicky a v souladu se smyslem zákonné úpravy náleželo matce, která bude mít „náskok“ ve formě mateřské (rodičovské) dovolené. V životě však mohou nastat i takové situace (rozvod či úmrtí matky), v jejichž důsledku přejde péče o dítě v pozdějším věku výhradně na druhého rodiče. Pokud se tak stane a otec převezme péči o dítě např. v jeho 10 letech a zbylých 8 let bude o dítě výhradně pečovat, je zřejmé, že o dítě bude pečovat v největším rozsahu ve smyslu shora citované zákonné úpravy,“ upozornil NSS.
Podle soudu tak nelze vyloučit, že péči v největším rozsahu bude vykonávat i osoba, u které se péče v pracovní či studijní oblasti života nijak viditelně neprojeví. Uvedené se může týkat některých podnikatelů, osob samostatně výdělečně činných, prarodičů a také zaměstnanců pracujících například převážně v rámci tzv. home office. Rovněž u osob vykonávajících závislou práci totiž nelze apriori vyloučit domluvu se zaměstnavatelem či volnější pracovní režim, který ve svém důsledku nepovede k omezení výdělku, byť tyto osoby budou současně intenzivně pečovat o dítě. Krom toho není vyloučeno, že pečující osoby dosáhnou vyššího peněžního zisku bez ohledu na to, že právě pečují o dítě. Nepřiznání výchovného v těchto případech by bylo nespravedlivé, a především v rozporu se zákonem,
podotkl NSS a zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak rozhodnutí ČSSZ.
V dalším řízení proto bude na úřadě, aby s ohledem na závěry uvedené v rozsudku NSS přihlédl ke všem okolnostem posuzovaného případu a řádně posoudil skutečný stav věci, tj. provedl odpovídající dokazování, zda muž o dceru pečoval v největším rozsahu.
ČLÁNKY DO MAILU