Nároky zaměstnance z pracovního úrazu či nemoci z povolání

Psali jsme: Bezpečněji na pracovištích? Výrazně ubylo smrtelných pracovních úrazů

Zaměstnavatel je povinen související vzniklou škodu nebo nemajetkovou újmu zaměstnanci nahradit, a to i v případě, že dodržel veškeré své povinnosti plynoucí z příslušných právních předpisů, pokud se povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti nezprostí. Zprostit se své povinnosti k náhradě škody či nemajetkové újmy se zaměstnavatel může pouze za předpokladu, že k ní došlo buď zaviněným porušením právních předpisů zaměstnancem, nebo výhradně v důsledku opilosti či zneužití jiných návykových látek zaměstnancem.

Druhy jednotlivých nároků zaměstnance

Zaměstnanec je oprávněn si v případě vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz či nemoc z povolání nárokovat následující druhy náhrad: 

• náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, 
• náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, 
• náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, (účelně vynaložené náklady spojené s léčením, jakož i případnou náhradu věcné škody. 

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody (způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání) a plnou výší náhrady mzdy nebo platu pobírané po dobu pracovní neschopnosti.

S pracovními úrazy souvisí také takzvaná neschopenka a s tím spojené kontroly, o kterých jsme psali: Kontrolu na neschopence smí poslat také zaměstnavatel. O co se může zajímat?

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem dosahovaným před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání (s připočtením případného invalidního důchodu – je-li z toho důvodu také pobírán). Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení dočasné pracovní neschopnosti ovšem zaměstnanci přísluší nejdéle do 65 let věku nebo důchodového věku, je-li vyšší, popřípadě do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění.

Případná náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci pouze jednorázově, a to ve výši individuálně stanovené zvláštním právním předpisem (konkrétně nařízením vlády č. 276/2015 Sb.) a odpovídající vzniklé újmě. Co se týče účelně vynaložených nákladů spojených s léčením zaměstnance, tyto náklady přísluší vždy tomu, kdo je vynaložil – zpravidla se však bude jednat o zaměstnance.

Druhy náhrad v případě úmrtí zaměstnance

Pokud zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemře, náleží pozůstalým nebo jiným k tomu oprávněným osobám tyto druhy náhrad: 

• náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením,
• náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem, 
• náhrada nákladů na výživu pozůstalých, 
• jednorázové odškodnění pozůstalých a také 
• případná náhrada věcné škody. 

Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem přísluší i v tomto případě přímo osobě, která tyto náklady vynaložila. Náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem tvoří výdaje účtované za pohřeb, hřbitovní poplatky, výdaje na zřízení pomníku nebo desky do výše nejméně 20 000 Kč (příp. výdaje na jejich úpravu), cestovní výlohy a osobám blízkým rovněž i jedna třetina obvyklých výdajů vynaložených na smuteční oděv.

Psali jsme: Jaké jsou nejčastější pracovní úrazy a jak jim může zaměstnavatel předcházet?

Náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší těm pozůstalým, kterým zemřelý zaměstnanec poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu, a to až do doby, do které by tuto povinnost měl za svého života, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, ve kterém by zemřelý zaměstnanec dovršil 65 let věku nebo důchodového věku, je-li vyšší. Náhrada nákladů dle předchozí věty ovšem přísluší pozůstalým pouze ve výši 50 % průměrného výdělku zaměstnance, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat jedné osobě, a 80 % tohoto průměrného výdělku, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat více osobám. Od částek připadajících na jednotlivé pozůstalé se rovněž odečte důchod přiznaný pozůstalým z důvodu smrti zaměstnance. Pozůstalému manželovi, partnerovi, nezaopatřenému dítěti a případně i rodičům zemřelého zaměstnance, pokud s ním žili ve společné domácnosti, náleží rovněž jednorázové finanční odškodnění, a to každému ve výši alespoň 240 000 Kč.

Je míra kompenzace dostačující?

Náhrady poskytované zaměstnancům či jiným osobám, které jsou k tomu oprávněny (např. osoby, které vynaložily náklady spojené s léčením či pohřbem zaměstnance), jsou celkem rozsáhlé a v zásadě plní svůj primární účel, kterým je peněžní kompenzace následků vzniklých zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání. Zásadní otázkou však zůstává, zda je stávající míra kompenzace v některých případech dostačující – například u jednorázového finančního odškodnění pozůstalých v případě úmrtí. 

Je částka 240 000 Kč opravdu dostatečnou satisfakcí za úmrtí otce nebo manžela a jak k takové částce zákonodárce vůbec dospěl? Na podobné otázky lze nyní asi jen těžko hledat odpověď, jedno je však jisté, určitě by stálo za to se zamyslet nad jejich reálnou kompenzační hodnotou například pro pozůstalé.