Práce přesčas a nárok zaměstnance na stravenku

Nárok zaměstnance na příspěvek na stravování

Podmínky stavování byly vládním konsolidačním balíčkem od roku 2024 upraveny. Nyní mají zaměstnanci nárok na příspěvek na stravování, pokud jej zaměstnavatel jako zaměstnanecký benefit v souladu s interní směrnicí či kolektivní smlouvou poskytuje. 

Příspěvkem na stavování se pro účely zákona o daních z příjmů rozumí:

• stravování poskytované jako nepeněžní plnění ke spotřebě na pracovišti zaměstnance nebo v rámci stravování zajišťovaného prostřednictvím jiného subjektu než zaměstnavatele a
• peněžitý příspěvek na stravování.

Pro osvobození od daně z příjmů ze závislé činnosti musí být u příspěvku na stavování splněny určité podmínky. Mezi ty základní patří odpracování 3 hodin ze směny podle zákoníku práce a současně nesmí v průběhu směny vzniknout nárok na stravné.

Přečtěte si také:

Komplikace s odpracováním 3 hodin pro nárok na stravenku

Práce přesčas mimo rozvrh směn

Obvykle není u práce mimo harmonogram směn potíž s odpracováním tří hodin. Takzvaným kamenem úrazu je zde pojem „směna“. Podle § 78 odst. 1 písm. c) zákoníku práce je směnou část týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn odpracovat. Jestliže zaměstnanec odpracuje mimořádnou přesčasovou směnu, rozhodně nejde o práci podle rozvrhu směn. V takovém případě podmínky splněny nejsou a zaměstnanci od daně osvobozený příspěvek na stravování náležet nemůže. 

Jak ale řešit situaci, kdy je zaměstnanec povolán na směnu mimo rozvrh či mimořádnou sobotní směnu? Skutečně nemůže vzniknout nárok na osvobozenou stravenku?

Úprava rozvrhu či zdanitelný příjem

V souladu s ustanovením § 84 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámit s ním nebo s jeho změnou zaměstnance nejpozději 2 týdny (v případě konta pracovní doby 1 týden před začátkem období, na které je pracovní doba rozvržena). Pokud se nedohodne se zaměstnancem na jiné době seznámení.

V případě náhlé potřeby práce, například u zástupu za nemocného zaměstnance, je možné po dohodě se zaměstnancem rozvrh směn podle potřeby změnit. V takovém případě se nebude jednat o přesčas, ale o směnu na základě změny rozvrhu směn. Jestliže však k úpravě nedojde, nejedná se o rozvrženou směnu a nejsou splněny podmínky pro osvobození příspěvku. Zaměstnavatel samozřejmě může příspěvek na stravování poskytnout, ovšem vstoupí u zaměstnance do základu daně a podléhá i odvodům sociálního a zdravotního pojištění.

Cesta na pracoviště mimo rozvrh směn

Zaměstnavatel je v souladu se zákoníkem práce povinen poskytovat zaměstnanci náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce. Takovými výdaji jsou i výdaje při mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště. Jedná se o cesty k výkonu práce při živelních pohromách či jiných mimořádných případech a různých neočekávaných situacích. Ale také při pohotovostní službě držené v místě bydliště či pobytu, při přesčasové práci anebo z jiného zájmu zaměstnavatele. Jde o případy, kdy z důvodu výkonu práce zaměstnanec cestuje do práce mimo rozvrh směn. Nikoli o situaci, kdy zaměstnanec odpracuje několik přesčasových hodin nad rámec své běžné směny. Musí jít o samostatnou cestu k výkonu práce.

Náhrada výdajů při mimořádné směně

U mimořádné cesty mimo rozvrh směn se podle § 156 zákoníku práce jedná o pracovní cestu. Zaměstnanci přísluší výdaje, které zaměstnanci za dobu trvání pracovní cesty vznikly, tj. jízdní výdaje, ale i stravné podle podmínek zákoníku práce.

Může se zaměstnanec nároku na náhrady vzdát?

Zaměstnanci často o svém nároku na cestovní náhrady v souvislosti s mimořádnou cestou nevědí nebo je nepožadují. Ovšem od roku 2012 se nemohou cestovních náhrad ani jejich části dobrovolně vzdát. Ústně ani písemně. To se netýká jen stravného, ale všech druhů cestovních náhrad.

Jestliže zaměstnavatel nárok na cestovní náhrady nepřizná, může být takové jednání posouzeno jako nezákonné krácení zákonného nároku (práva) zaměstnance a současně porušení obecně závazného platného právního předpisu, tj. zákoníku práce. V ustanovení § 346c zákoníku práce je totiž uvedeno, že zaměstnanec nemůže zaměstnavatele zprostit povinnosti poskytnout mu mzdu, plat, odměnu z dohody a jejich náhrady, odstupné, odměnu za pracovní pohotovost a náhradu výdajů příslušejících mu v souvislosti s výkonem práce.