Daňový bonus a přeplatek z ročního zúčtování daní. Aktuální právní názory

O vyjádření jsme požádali jak Exekutorskou komoru ČR, tak zástupce z řad exekutorů. Jejich názor může mnohé zaskočit.

Účinnost přikázání pohledávky na daňový bonus

Podle části právních názorů, s nimiž se mohou zaměstnavatelé setkat např. v odborné literatuře, je exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky na daňový bonus (obdobně roční zúčtování daňových záloh) platný vždy na dobu podle doručení. Například v situaci, kdy plátce mzdy obdrží příkaz v listopadu, pak se dle tohoto právního názoru vztahuje pouze na měsíc listopad a prosinec daného roku. Jestliže exekutor požaduje, aby plátce mzdy srážel na daňový bonus i nadále, musí zaslat pro následující rok exekuční příkaz nový. Příkaz zaslaný např. v lednu 2020 naopak platí po celý rok 2020. Důvodem je, že exekuční příkazy jsou vázány na prohlášení poplatníka daní z příjmů fyzické osoby, jenž se podepisují na každý rok zvlášť. Je tomu skutečně tak?

Podle Exekuční komory ČR je určující vymezení ve výroku exekučního příkazu. Názor, že pokud plátce mzdy obdrží příkaz v listopadu, platí jen na měsíc listopad a prosinec daného roku, nemá oporu v právních předpisech. Postihnout peněžitou pohledávku povinného lze i v případě, že se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat. Existují dokonce i názory, kdy daňový bonus je exekučně nepostižitelný, vysvětluje za Exekuční komoru ČR Lenka Desatová.

Obdobně se k situaci staví i Exekutorský úřad Brno-město. S výše uvedeným právním názorem se setkávají, stejně jako s jeho předchozí verzí, kdy by se měl exekuční příkaz postihující daňový bonus vydávat každý měsíc zvlášť. Jan Zdražílek za exekutorský úřad poukazuje na situaci, kdy podle tohoto názoru dochází k vzniku nároku až podpisem prohlášení, nikoliv pevně stanoveným datem (například 1.1. daného roku), tedy nijak neodhadnutelným okamžikem, který může nastat kdykoliv. Bylo by pak absurdní, kdyby nárok na daňový bonus za období ledna až března 2020 vznikl díky podpisu zpětně třeba až v únoru 2021. Stejně tak je nesmyslné odlišovat mezi daňovým bonusem vypláceným měsíčně a daňovým bonusem vyplaceným souhrnně v rámci ročního zúčtování daně, kdy se jedná o totožný nárok, odlišný pouze způsobem jeho vyplacení.

Postihnout lze i do budoucna, nejde o soutěž exekutorů

Podle ustanovení § 312 občanského soudního řádu lze přitom pohledávku postihnout „i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat“. Podmínky vzniku nároku na daňový bonus (a tedy i okamžik vzniku pohledávky) přitom určuje ustanovením § 35c odst. 1 zákona o daních z příjmu: „Poplatník… má nárok…“. Na skutečnostech, zda, jakým způsobem a kdy tento nárok uplatní, spočívá pak jenom to, kdy, kým a v jaké podobě mu bude tento nárok vyplacen. Podpis prohlášení je tedy pro vznik nároku irelevantní.

Z praktického hlediska je to i v zájmu zaměstnavatelů. Vyhnou se každoroční časové soutěži exekutorů o nejlepší pořadí pro postižení daňového bonusu. Pokud by se tento přístup stal právně závazným, bude to mít ten následek, že exekutoři budou nuceni nastavit své informační systémy, aby každý den v každé exekuci, kde přichází v úvahu exekuce daňového bonusu, zasílali zaměstnavateli nový exekuční příkaz, aby exekutor nezmeškal den, kdy pohledávka (v případě vázání na podpis) „vznikne“. Z toho plynoucí zbytečná zátěž tisíců nadbytečných exekučních příkazů pro zaměstnavatele je zřejmá, vysvětluje Jan Zdražílek.

Co znamená formulace „pohledávky vzniklé v budoucnu a součást čisté mzdy“?

Zaměstnavatelé se v praxi setkávají s přikázáním jiné peněžité pohledávky, kde je právě již uvedeno, že nařízená exekuce srážkami ze mzdy se vztahuje i na dosud nevyplacené nároky povinné na výplatu vratitelného přeplatku na dani z příjmu fyzických osob po ročním zúčtování daně a pohledávky vzniklé z identického právního důvodu v budoucnu, které jsou rovněž součástí čisté mzdy.

Dle názoru Exekutorského úřadu Brno-město (Jaroslav Homola) nemá tato formulace žádný vliv na provedení exekuce. Jde pouze o zjednodušení pochopení pro zaměstnavatele, avšak nemůžeme interpretovat formulaci jiného exekutorského úřadu. Přeplatek vzniklý zúčtováním záloh vyplácený zaměstnavatelem se považuje za součást mzdy (z pohledu ustanovení § 277 občanského soudního řádu na něj můžeme pohlížet i jako na odečtení negativní částky v daném měsíci), a proto logicky spadá pod provedení exekuce srážkami ze mzdy, nikoliv přikázání jiné peněžité pohledávky (viz. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013 sp. zn. 1 VSPH 241/2013). Daňový bonus je tak třeba odlišit od přeplatku na dani z ročního zúčtování.

Přikázání pohledávky, nebo zápočet do čisté mzdy?

Tím se opět dostáváme do patové situace, jelikož část soudních exekutorů zastává názor, že přeplatek z ročního zúčtování má být součástí čisté mzdy pro výpočet exekučních srážek ze mzdy. Ovšem může být postihnut jako jiná peněžitá pohledávka. Co má v tomto případě přednost? Exekuční srážky ze mzdy, nebo případné přikázání jiné peněžité pohledávky na přeplatek z ročního zúčtování daní?

Podle Exekutorské komory ČR nelze tentýž majetek postihnout dvěma způsoby současně. Problém spočívá v tom, že není dostatečně na legislativní či judikatorní úrovni vyřešeno, zda v případě ročního zúčtování jde o mzdu povinného nebo jinou peněžitou pohledávku. U přeplatku na dani jde obsahově o prostředky, které by vstoupily do výpočtu, jestliže by nebylo vyšších záloh. Podle § 38ch odst. 5 zákona o daních z příjmů platí, že se přeplatek vrací při zúčtování mzdy. Vrácený přeplatek se tak jeví jako mzda (tj. peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci), vysvětluje Lenka Desatová a dodává, že jde fakticky o prostředky vracené tomu, komu s výhradou změny poměrů měly být vyplaceny dříve. Část exekutorů argumentuje např. tím, že poplatník může požádat o vyplacení přímo správce daně a tím se ztrácí vazba na mzdu. Ani jeden z výkladů není excesivní, je proto primárně na exekutorech, aby ve své činnosti nalezli, jakým způsobem se mají právní předpisy v tomto případě interpretovat.

Jasno bohužel není, zaměstnavatel riskuje poddlužnickou žalobu

Dle vyjádření Exekutorského úřadu Brno-město je přeplatek na dani z ročního zúčtování záloh považován za jiný příjem povinného (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 241/2013-B-50) a je tedy nutné s přeplatkem z ročního zúčtování nakládat jako se mzdou. Postižení daného nároku nesprávným typem exekučního příkazu nemůže vyvolat žádné účinky a zaměstnavatel by k němu neměl přihlížet, ujišťuje zaměstnavatele Jan Zdražílek. Doplňuje, že obdržení exekučního příkazu na jinou peněžitou pohledávku přeplatku z ročního zúčtování daně neznamená, že by tento neměl být započítán do čisté mzdy pro výpočet srážek ze mzdy (vzhledem k získání celé částky místo méně výnosného třetinového systému srážek ze mzdy by byl pro exekutory výhodnější). Bohužel i oslovený exekutorský úřad připouští, že schází judikatura či zákonná úprava, jasně vymezující, pod který způsob provedení exekuce přeplatek z ročního zúčtování daně spadá. Zaměstnavatel tak může při souběhu více typů exekučních příkazů riskovat podání poddlužnické žaloby na svou osobu, přičemž nelze předjímat výsledek řízení o této žalobě.