Od „peněz na pivo“ k digitálnímu nátlaku: Příběh spropitného, které mění český byznys

Mnoho označení pro jednu věc

Pro spropitné existuje mnoho výrazů jako například diškrece, tringelt nebo dýško. Jak uvádí s odkazem na Josefa Zubatého Wikipedia, výraz spropitné ve tvaru na propitie dávati a se stejným významem spropitie byl v češtině častý už ve 14. a 15. století. Původně se toto slovo psalo jako zpropitné a jednalo se o peníze na propití. Výraz tringelt pochází z němčiny a také je kombinací slov pít a peníze (trinken a geld). 

Slovo dýško nebo diškrece zase vede k latinskému discretio a naznačuje, že jde o něco, co se dává nenápadně, stranou, jako projev osobní přízně, o kterém se nemluví. Jak uvádí v článku server Apetit, slovo tuzér pocházející z latinského dulcis, které znamená sladký a dulcor označující sladkost.

Anglické označení pro spropitné tip podle serveru Tiphaus.com pravděpodobně vzniklo v Anglii v 17. století, kde hosté dávali mince, aby si zajistili rychlou obsluhu. Některé zdroje podle nich připisují tento termín zkratce „To Insure Promptitude“, tedy zajistit rychlou obsluhu, která se objevovala na miskách v evropských kavárnách.

Kde se spropitné vzalo?

O původu spropitného existuje několik verzí. Podle některých bylo spropitné známo už v římské éře a může být ještě mnohem starší. Tiphaus.com dále zmiňuje, že nejstarší záznamy o spropitném pocházejí z 5. století ve starověkém Římě, kde patroni platili služebnictvu navíc za výjimečné služby.

Jako počátky spropitného se považují malé peněžní dary, které angličtí aristokraté dávali svým služebníkům v pozdním středověku. Jednalo se tedy o odměnu za práci navíc nebo jako pomoc v těžkých časech. Podle National Geographic v 18. století služebnictvo ve venkovských domech a hostincích očekávalo tyto dary od hostů. Podle jiných zdrojů se těmito dary bohatí lidé předváděli a házeli mince sluhům ne z laskavosti, ale aby ukázali své bohatství. Nešlo tedy ani tak o dar lidem, ale spíše o krok ke zvýšení statusu.

V Americe se spropitné rozšířilo až po občanské válce, kdy Američané začali ve větším počtu cestovat do Evropy. Tento zvyk jim připadal sofistikovaný a chtěli jej zavést také u nich. Na konci 19. století a začátku 20. století bylo spropitné vnímáno jako vyloženě neamerické. Jak uvádí článek na serveru Medium, celá myšlenka působila elitářsky. Zatímco obyčejní lidé věřili, že byste měli být za svou práci spravedlivě odměněni, majitelé firem ve spropitném viděli příležitost. Tím pádem místo toho, aby platili zaměstnancům slušné mzdy, si uvědomili, že jim mohou platit méně, účtovat zákazníkům méně předem a spoléhat se na tento nový elegantní systém „spropitného“, který zaplní mezery. S tím bylo spojeno mnoho aspektů, kdy bylo spropitné vnímáno jako rasistické a také nedemokratické a bylo proti němu bojováno.

Češi hlavně zaokrouhlují

V České republice se spropitné dává především v restauracích a dalších gastronomických zařízeních. Jeho výše se obvykle pohybuje mezi 5 a 10 % a nejde o zákonnou povinnost, ale o společenskou normu s kořeny v první republice. Hosté často volí cestu nejmenšího odporu a částku zaokrouhlují. S nástupem digitalizace se tento rituál mění. Při platbě kartou se český host potýká s novou výzvou: buď musí o navýšení částky aktivně požádat, nebo čelí moderním terminálům, které mu procentuální výši dýška přímo nabízejí. Tento technologický prvek sice zvyšuje objem vybraného spropitného, ale zároveň do gesta, kterým spropitné je, vnáší prvek určitého nátlaku.

Ve světě je spropitné vnímáno různě

Zatímco v některých evropských zemích je spropitné součástí mzdy, nebo je zahrnuto v poplatcích za služby, jinde se na něj stále pohlíží jako odměna pro pracovníky ve službách a dává se například jen při spokojenosti. Někde se naopak vůbec nedává. Konkrétně v Japonsku je spropitné považováno za zbytečné nebo dokonce neslušné. Výjimečné služby jsou zde totiž vnímány jako součást práce. Web Japan.Travel vysvětluje, že v určitých situacích je však spropitné vhodné. Konkrétně například, když si najmete soukromého průvodce nebo tlumočníka zvyklého na zahraniční praktiky. Ten může spropitné přijmout jako gesto vděčnosti. Spropitné se však neočekává a mělo by být dáno diskrétně, ideálně v obálce.

Pokud se se půjdete najíst do některé britské restaurace, běžně se tam nechává spropitné ve výši kolem deseti až patnácti procent. Ale jestli si zajdete jen tak na pivo do některého místního pubu, kde se platí přímo u pultu, pak se dýško většinou nenechává, radí v článku serveru Prosvět.cz a doplňují, že ve Španělsku mají lidé ve zvyku nechávat poměrně nízká dýška a to zhruba jen kolem pěti procent.

Zajímavostí je, že v Las Vegas je zvykem dávat spropitné krupiérovi, když vyhrajete hru. Někteří se s ním dokonce dělí o část svých jackpotů. Podle anglické Wikipedie je nezákonné nabízet spropitné některým skupinám pracovníků, jako jsou například zaměstnanci americké vlády a obecněji policisté. Důvodem je, že spropitné může být považováno za úplatek.

V jednotlivých státech se liší také požadovaná výška dýška nebo způsob jeho dávání. Zatímco někde se podobně jako u nás zaokrouhluje a dává vyšší částka, jinde je zvykem nechat si peníze vrátit a nechat je poté u účtu.

Přečtěte si také:

Spropitné v restauracích se nebude muset danit ani evidovat v EET

Co se u nás má změnit?

Jak jsme psali, ministerstvo financí navrhuje v zákoně o evidenci tržeb osvobodit příjem zaměstnanců v podobě spropitného ze stravovacích služeb od daně z příjmů a odvodů zaměstnance až do výše 7 % z měsíčních tržeb restaurace. Změna se má nicméně vztahovat pouze na zaměstnance restaurací, kaváren a hospod jako jsou číšníci, servírky, barmani či kuchaři.

Podle Luboše Kastnera, člena představenstva Hospodářské komory ČR, bylo spropitné vždy pevnou a tradiční součástí odměňování zaměstnanců v gastronomii. Proto bojovali za jeho legalizaci. „Díky navrženým změnám se statut zaměstnanců v gastronomii vyrovná ostatním oborům, výrazně se zlepší jejich bonita, například při žádosti o hypotéku, a veškeré finanční toky budou oficiální,“ dodává závěrem.