Cílem seriálu Příběhy podnikatelů je představit nejrůznější profese a řemesla a také inspirovat ostatní k tomu, aby se nebáli začít.
Co se dozvíte v článku
Potřebovala motivaci i vášeň
Lenka Burianová pochází z okolí Starého Hrozenkova a podniká pod značkou Bylinkářka z Kopanic. Věnuje se především výrobě mýdel nejen s bylinkami a další přírodní kosmetice. Jak jsme psali, při výrobě mýdel Lenka chtěla, aby každé mělo její rukopis. První mýdla, která vyrobila, byla líbivá, voňavá a barevná. Jednalo se o kolekci 12 mýdel, která nesla na dermotesty, aby získala certifikaci.
Bylo podle ní velmi náročné dát dohromady dokumentaci, spoustu věcí musela změnit, aby to vše prošlo. Hodně se na tom naučila. Pomáhalo jí také, že její první škola byla chemicko-biologická a že se dlouho živila jako projektový manažer. Pomohly jí také její kontakty a kamarádi, a to například s grafikou nebo focením. Navíc ji to také zocelilo.
Pokud by se podle Lenky někdo do podobné věci chtěl pustit, musí mít obrovskou motivaci a vášeň a mít to dobře promyšlené. Jinak by vás ten proces umlátil. X měsíců dávat dohromady dokumentaci, než je podle EU perfektní, a pozměnit spoustu věcí z vaší vize, aby to prošlo,
podotýká.
Příchutě volí nejen podle svého mlsného jazyka
S přírodou je spojeno také podnikání Lady Čuříkové. Ta pod značkou Bylinky od Světa vyrábí a prodává ovocné a bylinkové sirupy. V nabídce jich má kolem 45 druhů a serveru Podnikatel.cz prozradila, že co se týče příchutí, vede ji hlavně její vlastní mlsný jazyk a také sezónnost surovin. Rozhodující je také zájem zákazníků.
Z bylinkových sirupů zákazníci oceňují především řadu, která pomáhá proti kašli a dalším dýchacím problémům a zájem není jen o klasické české ovoce, jako je švestka, hruška, malina nebo jahoda, ale také o exotiku. Lada se exotickým sirupům dlouho bránila, protože chtěla mít jen české produkty, ale zlanařila ji vášeň a chuť. Mají tedy mango se skořicí, červený pomeranč s hřebíčkem, citron s bergamotem nebo zázvorový sirup.
Tajemství dobrého sirupu je podle Lady láska v srdci a kvalitní surovina, nejlépe vycházející ze sezóny. U bylin se ale dá samozřejmě pracovat i se sušenými. V sirupu nesmí chybět kvalitní a dobře ošetřená surovina, určitý poměr cukru, který to stabilizuje, trochu okyselení a šetrná pasterizace. Velice důležitá je čistota celého provozu a celé výrobní praxe. Potom je báječný sirup na světě,
usmívá se Lada Čuříková.
Přírodě dává volné ruce
Na přírodu a její dary nedají dopustit ani Jana a Václav Smolíkovi z Oceterie. Ti se už několik let věnují výrobě balsamic a dalších fermentovaných produktů. Václav prozradil, že při fermentaci je nejdůležitější zkušenost. Oni při výrobě octů využívají orleánskou metodu, která je úplným opakem běžných octáren. Všechno v rámci ní nechávají běžet tak trochu samospádem a je to tedy nevyzpytatelné: neznají výsledky a stane se, že 200 až 500 litrů vylejí, protože nesplňují jejich představu. Naopak v ostatních nádobách máte něco, co je vysoce kvalitní. Takže to je vždycky něco za něco, jako v životě,
shrnoval v našem příběhu Václav.
Podle Václava si člověk musí dávat pozor hlavně na to, jak nad věcmi přemýšlí a nesmí chtít něco konkrétního. Musíte dát přírodě volné ruce a věřit, že to v průměru vždycky dopadne líp než špatně, upřesňuje a dodává, že o těch věcech samozřejmě musíte spoustu věcí vědět. Například když děláte složité věci jako jsou japonské fermentace.
V Oceterii vyrábějí produkty ručně a v malých dávkách, ale na exkluzivitě prodej nestaví, i když by mohli a trochu s tím začínají. Podle Václava tady není zavedená kultura octa a potřebovali by ještě odkroutit několik let, aby si byli jistí, že tvrdí něco, co je důvěryhodné. U balsamica jsou exkluzivní a doteď vše brali jako degustační období. Nyní už na exkluzivitu budeme hrát, protože taky potřebujeme z něčeho žít. Naším smyslem není vytvářet velkou výrobu, ale zhodnocovat malovýrobu a dát jí reálnou cenu, kterou to má,
podotýká Václav.
Práce za odměnu
Zuzana Horová vyrábí a prodává lokše pod svou značkou Lokše od Zuzky. Jako mladá dívka chodila pomáhat dělat lokše k babičce, která je vyráběla ve velkém, a to většinou na svatby nebo nějaké akce. Jak jsme psali, za jejím návratem k lokším stál covid a také kamarádky. Tehdy Zuzana odjela na svou šumavskou chaloupku, kde má kamna. Přijely tam za mnou moje kamarádky Slovenky, které žily v Praze a byly na slovenském velvyslanectví. Viděly, že tam mám kamna a chtěly si udělat lokše. Tak jsem očistila stůl a začala jsem před nimi dělat lokše a ony říkaly, ty to uděláš na pět tahů, to je neskutečné. Založ si firmu, budeš jediná v Čechách,
vzpomíná s úsměvem Zuzana.
Ze začátku to celé myslela spíše jako legraci. A nevěděla, že by lokše mohly mít takový úspěch a že by je lidé mohli tak milovat. Jsem beran, když si něco vezmu do hlavy, tak jedu a moc o tom nepřemýšlím. Nebylo to složité, kdyby to bylo složité, tak asi u toho nevydržím,
dodává k začátkům. Zuzana byla dříve ředitelkou produkce na Barrandově, měla pod sebou několik lidí, a to mnohem více než teď, takže lokše pro ni byly v podstatě legrací a prací za odměnu. Já to dělám s radostí a rozhodně nemíním zvyšovat objem výroby, aby lokše byly všude. I tak pracuju 15 hodin denně, ale je na tom úžasné, že nemusím, ale chci a dělám to s radostí. To je u mě nejdůležitější,
zdůrazňuje.
Z obyčejných věcí výjimečné
Iris Fojtíková se jako podnikatelka věnuje ryteckému řemeslu pod značkou Umělecké rytectví Iris (registrovaná známka 1RIS). Prosazuje své motto: Dělám z obyčejných věcí výjimečné. Na rytectví ji tedy fascinuje, že dokáže vzít nějakou běžnou věc (ne nutně zbraň) a udělat z ní neobyčejný předmět, který je nějak ozdobený podle přání a představ majitele.
Jak jsme psali, na Iris se nejčastěji obrací myslivci, protože na loveckých zbraních je nejvíce místa pro ozdoby a je v tom i tradice. Že historicky ozdobené zbraně byly většinou myslivecké a odpovídají tomu i výjevy, kde jsou zvířata, která se tou puškou většinou loví. Mezi její klienty patří také sběratelé replik, historických zbraní, nebo ti, kteří chtějí zdobit originály. Pak se na sítích rozvinou debaty, protože to jsou dva nesmiřitelné tábory. Jedni mi nadávají, že jsem zbraň nenávratně zničila a druzí mě chválí, že jsem ji zvelebila. Ale je to jako ve všem,
usmívá se Iris a zdůrazňuje, že nechává na zákazníkovi, ať si sám rozhodne, co s předmětem chce.
Nejvíce ho baví volné kování
S kovem na umělecké bázi pracuje také Zdeněk Mittner. Jeho Umělecké kovářství Mittner se nachází v Rajhradicích nedaleko Brna. Já jsem především umělecký kovář, který má velice široký záběr, a kromě chladných zbraní jako jsou nože a meče, dělám prakticky ze železa vše. To znamená, že často restauruji historické památky, dělám zahradní kované plastiky, okrasné zábradlí, lustry, světla, doplňky ke krbům, nebo třeba vybavuji vinné sklepy. Co si prostě z kovu vymyslíte, tak vám to rád udělám,
prozradil v našem příběhu Zdeněk.
Na řemeslném kování Zdeňka nejvíce baví tvůrčí práce. Má rád volné kování, ne žádnou opakující se stereotypní práci. Tedy například když dělá nějakou zahradní plastiku nebo když restauruje staré věci. Podle Zdeňka má jeho práce tu výhodu, že sice nejvíce času tráví v dílně, ale patří k tomu také přípravy, kdy si vše musí nakreslit, musí tu práci sehnat, nebo dělat kancelářské věci. Tím si kompenzuje velkou dřinu, podobně jako jeho zálibami, mezi které patří cestování, jízda na motorce nebo práce na zahradě.
Hledá nové podoby a tvary
Uměleckému soustružení dřeva se věnuje Tomáš Navrátil, jehož výrobky jsou dostupné pod označením Dřevotočím radost, protože je dělá k radosti své i svého okolí. Na soustružení je podle Tomáše nejdůležitější si osvojit správnou techniku držení nástrojů, což bývá zvlášť ze začátku, to nejtěžší a nejsložitější. Také pro něj bylo výzvou změnit myšlení, protože je vyučený hudební nástrojař a má potíže se strojařským myšlením. Někdy mu tedy trvá déle, než si dokáže představit ten či onen úkon, který je potřeba provést. Na druhou stranu je pro něj ale tento „nedostatek“ i výhodou. Nemá totiž tak velké strojařské zatížení a cítí se víc volný ve tvoření.
V nabídce Dřevotočím radost je spousta produktů, od svícnů přes misky až po hodiny. Jak dříve vysvětloval Tomáš našemu serveru, hodiny, různé dózičky či misky byly vyráběny na přání. Jedny hodiny například vyráběl z třešně brazilské, což je tak trochu dražší materiál. Často se však rozhoduje takzvaně za jízdy. Moje práce je hlavně o tvoření, hledání nových podob, tvarů apod.,
zdůrazňuje a doplňuje, že jeho rámcová představa byla předměty ze dřeva jak pro dekoraci, tak pro praktické používání. Co by to mělo být zcela konkrétně, to se podle Tomáše neustále vyvíjí.
Chtěl dělat něco fyzického
Se dřevem pracuje na denní bázi také Dušan Souček ze Saunero. Jak jsme informovali, vyrostl v truhlářské rodině, studoval navrhování interiérů a dřevěné konstrukce, takže má i znalostní základ. Přirozeně to začal dělat, navrhoval i vyráběl nábytek, protože jeho táta měl truhlárnu. Bylo pro něj přirozené začít takto svůj profesní život. Osud ho ale nasměroval jinam, utekl k on-line podnikání na internetu, které ho úplně pohltilo a začalo moc bavit. Konkrétně se věnoval on-line marketingu, což mu dnes při propagaci tradičního řemesla velmi pomáhá.
Ke změně se však odhodlal proto, že práce na internetu pro něj byla hodně anonymní a začal mu chybět kontakt se zákazníkem. Takový ten pocit, když někomu dodáte službu nebo výrobek a on vám řekne wow, jsem spokojený, užívám to, líbí se mi to,
doplňuje nadšeně s tím, že také chtěl dělat něco fyzického.
Když Dušan převzal truhlárnu po otci a začal se saunami, nikdo o nich nevěděl. Když jsem začal říkat, že budu vyrábět sauny, hodně kamarádů mi řeklo, že ji budou chtít. Nikdo z těchto zájemců si však zatím saunu neobjednal,
prozrazuje. A tak jsou všechny prodeje od lidí, kteří se o nich dozvěděli díky jejich marketingu. Začátek byl hodně náročný. Od prvního spuštění webu uběhly čtyři měsíce, než přišla první objednávka. Začal jsem s novou značkou, s novým výrobkem a potřebovali jsme se k lidem dostat,
doplňuje Dušan. Naštěstí díky tomu, že se věnoval marketingu, věděl, jak to má dělat.
Broušení jako meditativní proces
Aleš Mlýnek se věnuje broušení nožů. Jeho koníček přerostl v podnikání a značku Brousimnoze.cz. Jak jsme informovali, na broušení Aleše Mlýnka baví preciznost, koncentrace, rytmus i klid, který při tom zažívá. Je to podle něj skoro až meditativní proces, kdy se plně soustředí na každý detail. Žádná elektřina ani tlačítko on/off,
jak s úsměvem říká. Baví ho také, že má výslednou ostrost plně pod kontrolou a že může nožům vrátit jejich původní lesk a funkčnost. A samozřejmě mě těší i spokojenost zákazníků, když vidí a cítí rozdíl před nabroušením a po nabroušení nože. Zvláště u chlapů je super vidět tu radost v očích, že jejich nůž je zase v kondici,
dodává.
Při broušení je klíčová technika. Aleš se naučil, jak správně pracovat s úhly, jak přizpůsobit postup podle materiálu a tvaru čepele a jak dosáhnout co nejlepší ostrosti. Při broušení je důležitý nejen správný postup, ale svou roli hraje i vyvíjený tlak brousků na fazetu a také hmat a sluch,
uvádí. Zatímco postup používá v podstatě stejný, neustále je prostor pro zdokonalování používané techniky broušení. A také jsem se naučil trpělivosti. Pokud má být nůž opravdu ostrý, tak to nejde uspěchat,
zdůrazňuje.
Chtěli dát medu přidanou hodnotu
Jako koníček měli nejprve včelaření také Josef a Alena Kölblovi. Dnes stojí za značkou Včelařství Domovina a věnují se nejen včelaření, ale také výrobě nejrůznějších medových produktů. Jak v našem příběhu zdůraznil Josef, na kvalitu medu mají v první řadě vliv včely, ale nedá se mluvit o tom, že by dělaly něco špatného. Další krok je pak na včelařovi, kde záleží na tom, aby byl med správně stočený, uzrálý, aby neměl v sobě větší obsah vody. Dále jde o uskladnění, aby med nekvasil a aby byl ve správných podmínkách. Podle Josefa to není zase tak složité, není to velká věda, ale je dobré dodržet nějaké zásady.
Včelařství Domovina uvedlo v roce 2019 na trh medovou pomazánku. Kölblovi tehdy přemýšleli, jakou přidanou hodnotu mohou medu dát a jaký udělat produkt, který na trhu chyběl. Seznámili se s produktem ochucený med, což je klasický květový med napastovaný. To znamená, že je uveden do krémovité konzistence a do něj je zamíchané ovoce nebo koření v suchém stavu, aby med nemohl kvasit. Tak vznikla pomazánka, kde je hlavním nositelem chuti med a je to velmi zajímavá alternativa k různým sladkým pomazánkám,
popisuje Josef.
ČLÁNKY DO MAILU