Lenka Burianová pochází z Kopanic, tedy z okolí Starého Hrozenkova. Podniká tak pod značkou Bylinkářka z Kopanic. Věnuje se především výrobě mýdel nejen s bylinkami a další přírodní kosmetice.
Co se dozvíte v článku
Dědictví předků
V úvodu Lenka Burianová vysvětluje, že už její maminka, babička i prababička měly velkou bylinkovou zahrádku. Jako děti se v tom musely orientovat a vědět, co je například libeček. Také celé jaro a léto chodily na bylinky, které máma poté sušila a míchala je do směsí. Nikdy jsme doma nekupovali čaj, měli jsme šípkový a pak směsi, které byly úžasné,
říká s úsměvem. Sbírání pro ně bylo procházkou v přírodě, nijak tím netrpěly a s bylinkami tak přirozeně vyrůstaly.
V kraji Kopanic, okolo Žítkové a Starého Hrozenkova, byly takzvané bohyně. Lenka popisuje, že když selhala klasická medicína, tak se „objednaly“ tyto bohyně. Byly úžasné fyzioterapeutky, dokázaly pohmatem poznat, kam patří každá kost a kde je problém. Pamatuju si, jak tátu hodně bolelo rameno. Objednali tedy paní a ta žertem odvedla pozornost, protože věděla, že když rukou pohne a trhne, bude to tátu bolet. Tím však ruka naskočila na své místo a táta odcházel bez bolesti,
popisuje Lenka s tím, že mívali důvěru právě v bylinkáře a bylinky. Kupovali různé masti a nepotřebovali chodit do lékárny.
Pro Lenku Burianovou se tak bylinky postupně staly velkým koníčkem. Hodně se to podle ní rozjelo v Anglii, kde byla spousta knížek o aromaterapii a také kurzy. Tehdy bylo u nás málo takových knih a ona byla ráda za brožuru, kterou sehnala. Dnes sbírá knihy o bylinkách a herbáře a oceňuje, že se to dostává i k nám. V Anglii kamarádky šetřily peníze na pátek na diskotéku nebo na šaty a já na esenciální oleje. Tehdy jsem jich měla několik desítek, takže to bylo hobby, které se rychle vymklo kontrole,
směje se. Pouštěla se do výroby prvních krémů a zkoušela také tinktury.
Pomáhá jí čichová paměť
První věcí, co Lenka míchala, byl pleťový olej na tělo, kde je základní nosný olej. Například si koupila kvalitní mandlový olej, který namíchala s jojobovým, a do toho přidala směs podle receptu. Ze začátku tak kopírovala recepty, ke kterým se dostala. Má silnou čichovou paměť, takže když si čte recept, kde jsou rozepsány esenciální oleje, dokáže si tu vůni hned představit a ví, jestli daný recept vyzkoušet. Pak dělala například jednoduchou mastičku pod nos proti rýmě s eukalyptem a mátou nebo krém pro kamarádku, kterou trápil ekzém. Postupně se do toho dostávala s tím, že když znala oleje a jejich účinky, dokázala si namíchat vlastní směsi. Má tak své receptury.
Například u nové řady šlehaných másel Lenka měla představu, jak je chce udělat. Připravila pět směsí a z toho vybrala tři, které jí voněly a u kterých měla pocit, že jsou dobré. Poté naběhla na všechny kamarádky. Nemohla vše dělat podle sebe a čekat, že to bude mít komerční úspěch. Sama je ovlivněna účinky bylin a musí se rozhodovat i podle toho, co voní ostatním. Rozdala tedy asi 50 vzorků a osmkrát upravovala recepturu. Je perfekcionistkou, takže vyladit recept jí trvá několik měsíců.
Díky vyléčení vznikl blog i podnikání
Bylinky byly pro Lenku dlouhou dobu jen koníčkem. Když byla na poslední kontrole v porodnici, její manžel začal být nemocný a po několika měsících úplně zkolaboval. Měl lupénku po celém těle, byl světloplachý, bolela ho hlava a postupně se jeho stav stále zhoršoval. Začali tedy chodit po doktorech, Lenka s miminkem na rukou, a navíc byli zatížení hypotékou. Když se stále nedařilo najít příčinu, rozhodli se vyzkoušet alternativu. A tehdy narazili na doktorku se zkušenostmi s čínskou medicínou, která hned odhalila, že se jedná o celiakii.
Okamžitě tedy změnili stravu, Lenka se musela vzdělávat v oblasti makrobiotiky, ale výsledky se dostavily. Bylo to náročné období, které rodině změnilo priority a hodně je proměnilo. Lenku posunulo v samostudiu. Objevovala další a další bylinky, co by mohly pomoci. Používala je jak do jídla, tak také v krémech nebo tinkturách. Navíc jí tato tvorba a důvěra v bylinky hodně pomáhala psychicky.
Když tedy ze všeho vybruslili, byla Lenka Burianová nadšená, že se něco naučila a něco objevila a chtěla se o to podělit. Najednou měla pocit, že všichni kolem ní mají nějaké autoimunitní onemocnění a že jsou i jiné cesty, než jen jíst prášky. Nejsem úplně technický typ, ale motivace byla tak velká, že jsem si koupila doménu a sama si vystavila vlastní blog. Na něm jsem začala sdílet recepty a propašovala k nim vždy i něco o bylinkách nebo koření, abych lidi inspirovala,
popisuje.
Postupně Lenka nastoupila do práce a vrátila se k reklamě. Kamarádky se jí ptaly, jestli nechce pokračovat v blogu a s dalšími aktivitami. Ona však byla v té době hodně unavená a vyčerpaná na to, aby vymýšlela produkt, který by se dal monetizovat a co by ji uživil. Tehdy si vůbec neuměla představit, že by k blogu přibyl e-shop s kosmetikou nebo něco podobného. V korporátu to poté začalo být toxické, atmosféra nebyla dobrá, ale Lenka se bála z něho vystoupit. Jako živnostnice tak tehdy pracovala ještě pro menší firmy a začala míchat krémy pro kamarádky. Ty ji hodně podporovaly. Ona se tak přes den starala o domácnost a dceru, do toho pracovala a pak po nocích dělala to, co ji bavilo.
Do toho však přišel covid, což bylo náročné období plné strachu. Mělo to i světlé stránky. Měli jsme čas, vypadli jsme z pracovního procesu, projektů bylo mnohem méně a byl čas zamyslet se, co dál,
dodává Lenka. Měla však pocit, že když spousta živnostníků skončila a lidé nemají peníze, bude její kosmetika příliš drahá. Neměla na to odvahu. Její sestra byla mydlářka. Ji to nikdy nelákalo, ale najednou, jak vyrobila první mýdlo, tak ji to chytlo. Měla dojem, že jde o levný produkt a chtěla si jej certifikovat. U toho narazila na to, že musí mít zkolaudovanou mýdlárnu. Začala tedy hledat provozovnu. Kolaudace nakonec trvala deset měsíců, ve kterých Lenka stále pracovala pro různé klienty.
Certifikace vyžadovala velkou motivaci
Při výrobě mýdel Lenka Burianová chtěla, aby každé mělo její rukopis. První mýdla, která vyrobila, byla líbivá, voňavá a barevná. Jednalo se o kolekci 12 mýdel, která nesla na dermotesty, aby získala certifikaci. Bylo velmi náročné dát dohromady dokumentaci, spoustu věcí musela změnit, aby to vše prošlo. Hodně se na tom naučila. Pomáhalo jí také, že její první škola byla chemicko-biologická a že se dlouho živila jako projektový manažer. Pomohli jí také její kontakty a kamarádi, a to například s grafikou nebo focením. Navíc ji to také zocelilo. Pokud by se podle Lenky někdo do podobné věci chtěl pustit, musí mít obrovskou motivaci a vášeň a mít to dobře promyšlené. Jinak by vás ten proces umlátil. X měsíců dávat dohromady dokumentaci, než je podle EU perfektní, a pozměnit spoustu věcí z vaší vize, aby to prošlo,
podotýká.
Pro každé mýdlo tak existuje šanon. Při certifikaci je potřeba dokumentace také k obalu, důležitá je etiketa a text na ní, receptura včetně takzvaného INCI složení. Poté je potřeba domluvit se na tom, jaké dermatesty se u produktu zaplatí. Ke každé složce receptu jsou potřeba technické listy a například seznam alergenů. Kdyby v seznamu ingrediencí byla nějaká látka, která je v EU zakázaná (i když ve světě je povolená), není možné ji použít a je nutné hledat její alternativu. Ani bylinky není možné použít z vlastní zahrádky, protože Lenka Burianová je nemá certifikované. Musí proto pečlivě volit dodavatele a v rámci certifikovaného produktu je neměnit. Při certifikaci se řeší také koncentrace jednotlivých složek.
Nejen mýdla
Zmíněná první řada je hezká a stále se dobře prodává. Lenka však měla pocit, že šla cestou nejmenšího odporu a zpronevěřila se tak sama sobě. Měla tedy potřebu udělat kolekci, která nebude tak hezká a voňavá, ale bude barvená jen rostlinami a bude díky ní věrnější sama sobě. Byla u ní mnohem přísnější na recepturu i složení. Moc se však neprodávala a Lenka měla pocit, že tu kolekci udělala sama pro sebe. S odstupem času se lidi mění a víc a víc se dívají na to, co jedí a co používají. Pomalu se poměr od hezkých voňavých mýdel překlápí a víc prodávám ty přírodní, z čehož mám velkou radost. Míra uvědomění tady v Čechách roste,
doplňuje.
Lenka ostatní, co dělají přírodní kosmetiku, nevnímá jako konkurenci. Naopak cítí, že jsou na cestě spolu a uvědomuje si, jak je těžké si tím vydělat, přežít, nastavit si ceny a podobně. Každému tedy drží palce, aby mu to fungovalo. Vidí, jak je každý jiný a originální. Myslí si, že je to tak správně, že se nemají kopírovat, ale dávat do toho kus sebe, kus své energie a osobnosti. Sama se postupně dostává do fáze, a to i tím, jak její značka roste, že víc věří tomu, že ji to uživí.
Součástí první sady Bylinkářky z Kopanic jsou také obličejová mýdla. Používají se s jemným a hedvábným kartáčkem. Lidé na ně hezky reagují a dobře se prodávají. Mezi nejoblíbenější produkty patří podle Lenky ty nejpracnější. Tedy například solná mýdla nebo designová, jako jsou ostružinová, malinová nebo růžová. K dalším produktům patří šlehaná másla, balzámy na rty nebo tuhé deodoranty.
Brzy dostanou certifikaci květové vody bez chemie fungující jako přírodní tonikum. Ve vývoji jsou také olejová séra. Posledním krokem by měl být krém nebo pleťová maska, která se použije občas. „Tuto obličejovou řadu bych tento rok chtěla dokončit celou. A příští rok nebo ke konci tohoto roku bych se ráda pustila do vlasů,“ prozrazuje Lenka Burianová s tím, že ji to v budoucnu bude táhnout i ke zdravotním věcem, jako jsou masti nebo tinktury. Ty podle ní nebudou možná tak profitabilní, ale má k nim blízko. Lákají ji také koupelové soli.
Používáte přírodní kosmetiku?
Je odkázaná především na trhy
Lenka Burianová se věnovala také kurzům zaměřeným na výrobu přírodní kosmetiky. Poslední dobou však na ně nemá příliš času a přiznává, že se nevyplácí ani finančně. Jedná se však o příjemně strávený čas s podobně naladěnými ženami, kde je jí dobře. Navíc jde o formu sebeprezentace. Hlavně ze začátku měla vnitřní nastavení, že se o své znalosti musí podělit a dosáhnout toho, aby lidem byla přírodní kosmetika bližší a aby se například zajímali o její složení. Měla také pocit, že se jedná o intenzivnější setkání než například na trzích a že zde může lidi lépe přesvědčit a inspirovat.
Dnes si myslí, že nepotřebuje tolik investovat do reklamy, protože když někoho přesvědčí samotný produkt, tak se pro něj vrátí. A stává se to. Zákazníci se vracejí a sledují ji na sociálních sítích. Když to lidé vyzkouší, zjistí, že je to skvělé. Je to Lenčina filozofie. Veškeré peníze investuje do nových řad. Je to podle ní také o důvěře zákaznic v to, že to, co dělá, dělá s dobrým záměrem.
Produkty Bylinkářky z Kopanic jsou dostupné také v několika prodejnách, což je pro ni hodně důležité, ale také na to nemá příliš času. Ideální by pro ni bylo mít deset až dvacet obchůdků, kde by bylo její zboží, ale málo se věnuje jejich shánění. Veškeré už domluvené k ní došly samy a ona vážně přemýšlí, že to nechá takto organicky i do budoucna. Kdo si mě chce najít, komu se moje tvorba líbí, ten si mě najde,
zdůrazňuje. Hlavní jsou pro ni tedy trhy. Na ty je odkázaná. Teprve značku buduje a nikdo ji pořádně nezná. Logicky pak nezná ani její internetový obchod. Dříve měl velkou sledovanost blog, ale pravidelné přispívání na něj bylo časově náročné a bralo jí energii budovat kolem něj komunitu při všech dalších aktivitách. Primárně se tedy Lenka nyní věnuje certifikacím a aby pokryla náklady, je potřebné chodit na trhy.
Mezi životem a cíli
Lenka se v závěru zamýšlí, že má za rok a půl certifikovaných 50 produktů. Mám pocit, že prokrastinuju, ale pak se podívám zpátky a zjistím, že se asi ani tak neflákám, že vcelku makám,
říká s úsměvem. Zároveň však dodává, že se snaží naučit se jako živnostník udržet si balanc. Úplně přestala cvičit, takže si chce lépe pohlídat rovnováhu pracovního a osobního života, aby fungovala dobře jako matka a nehonila se. Aby to ustála se zdravím, byla v pohodě a udržela si balanc mezi životem a cíli.
Vždy měla šéfa, který ji naháněl a dával jí cíle, kdy se mělo zvládnout 8 projektů. Ona jich měla 28. Z prostředí reklamy, kde takto fungovala, se pak tlačila do blogu nebo s certifikacemi a jednu dobu byla hodně utahaná. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem sama sobě šéfem a jsem jako šéf strašná. Takže se musím trošinku víc naučit ten den rozvrhnout, abych měla čas i na běhání a na věci, které chci dělat já,
uzavírá.
Tip na další příběh
Jeho největším pokladem je recept. Na Vysočině totiž vyrábí inkoust
Dušan Prachař na českém trhu nenašel mnoho odstínů barevných inkoustů, tak se pustil do výroby sám. Dnes je prodává na několika českých i zahraničních e-shopech. Více v článku.
