Petra Pitra měla ke tvoření vždycky blízko, a není proto překvapením, že vystřídala hned několik technik. A stále hledá něco nového, co může vyzkoušet a co jí bude dělat radost.
Co se dozvíte v článku
První svetr byl jak na mamuta
Jak Petra Pitra na úvod podotýká, narodila se do komunismu a jako většina žen v tehdejším Československu i její mamka na ni a na bráchu šila a pletla oblečení, aby nemuseli nosit tesilky a podobně. Díky tomu měla k tvoření odmala vztah. Maminku viděla sedět buď u šicího stroje, s pletacími jehlicemi, nebo s háčkem. Jako malá sama šila na panenky a pak se naučila plést. Zkusila jsem svůj první svetr, který byl asi tak na mamuta. Bylo to něco obrovského, vytahaného, hrozného, co se nedalo nosit. Ale neodradilo mě to, naučila jsem se plést, potom jsem se naučila i háčkovat a strašně mě bavilo křížkové vyšívání. Tím jsem plnila svůj volný čas,
popisuje s úsměvem.
V Petřiných šesti, sedmi letech to tedy takto začalo. Tehdy také zásobovala maminku svými výtvory. Je podle ní štěstí, že měli chalupu, protože všechny zdi byly pokryté vyšívanými obrázky a na všech stolcích byly její háčkované dečky a podobně.
Ruční práce jako terapie
Jak šel život, měla Petra jiné starosti než sedět u háčkování nebo vyšívání. Přišly totiž bohužel zdravotní potíže. Možná bohu dík, protože v té době, kdy jsem byla v nemocnici, mě moje ruční práce zachránily od toho, abych se nezbláznila. Abych něco dělala, jenom neseděla a nekoukala do čtyř zdí a nezabývala se svým zdravotním stavem,
dodává.
Tehdy ve volných chvílích háčkovala, vyšívala a pak nějakou náhodou objevila drhání. To je velmi stará technika a naprosto ji uchvátilo, co se všechno dá dělat jenom tím, že vážete uzly. K tvoření obecně ji přimělo, aby pouze neseděla doma a nedívala se na televizi. Petra Pitra není podnikatelkou, má své zaměstnání a tvoření má zatím jako domácí terapii, aby si odpočinula od všech starostí a vyčistila si hlavu.
Od deček ke zvířatům
Petra postupně zkoušela vyrábět různé věci. U drhání například lucerny, andílky nebo vánoční stromečky a u háčkování pro děti pyžamožrouty, různé figurky a plyšáky. Petra si dle svých slov troufá stále víc a víc na složitější věci. Už to podle ní není jenom háčkovaná dečka, kde jde pořád po očkách, krátký a dlouhý sloupek, ale pustila se právě do háčkovaných zvířátek. Tam tvarujete obličeje a už vám pod rukama vyrůstá něco, co má výraz,
doplňuje.
Inspiraci hledá Petra na Pinterestu. Tam vždy něco objeví. Naposledy to byly majáky z květináčů na zahradu. Na YouTube kouká zřídka. Snad jen, když si neví rady s postupem. Jinak má také své oblíbené weby, kde jsou stejně zapálení lidé jako ona. Jsou mnohem šikovnější než já. Dokážou třeba sami vytvořit návod na háčkovanou žirafu. To já ještě nedokážu,
směje se Petra.
Chyby si neodpouští
Při háčkování je podle Petry Pitra nejdůležitější počítat, počítat, počítat a dívat se do návodu. Musím přiznat, že jsem tak trochu autista. Když něco spletu, například jen jeden křížek, musím to celé vypárat a začít znova. Jak říká moje máma, naše Bára ve dne šije, v noci párá,
dodává. Neodpouští si žádnou chybu, a zbytečně si tak přidělává práci.
Háčkování tak pro ni není rutina, musí nad tím pořád přemýšlet. Něco samozřejmě dělá automaticky a může se u toho například dívat na televizi, jinde to bohužel nejde. Aby se například hlava žirafy vytvarovala, musí Petra dávat pozor, aby si to odpočítala správně. Za sebou má Petra klasiku, jako jsou háčkované košíky, obaly na kapesníky nebo výše zmíněné plyšáky a pyžamožrouty pro děti. Nyní na Velikonoce bude dělat věnce ze žinylky, kde budou vykukovat ovečky a zajíčci.
Já mám vždycky strach, když něco vyrobím a někoho tím obdaruju, aby tam nebyla chyba. To je moje noční můra. Aby se někde něco nerozpáralo, nepřetrhlo, aby to všechno sedělo, aby ten člověk z toho měl radost, pokud možno po dlouhá léta,
přiznává Petra s tím, že vždycky všem říká, že kdyby cokoliv, tak to opraví nebo udělá nový výrobek.
Nedávno Petra dělala háčkované vánoční koníčky a jednoho si od ní brala kolegyně z práce. Ta ho dala své babičce, která má Alzheimera a už je v Alzheimer centru. Mě úplně dojalo, když mi vyprávěla, jak se s ním ta babička mazlila, jak se jí vyloudil úsměv na tváři, prostě to bylo pro ni v tu chvíli úžasné. Na takové chvíle jsem pyšná. Když to někomu takhle udělá radost. A nejenom, že se na to někdo podívá a řekne, že je to hezké, ale taková ta nefalšovaná radost právě těchto lidí, kteří nic nepředstírají,
popisuje.
S plány zůstává při zemi
Petra Pitra s výzvami nebo s tím, co by se ráda naučila, zůstává hodně při zemi. Své výrobky tvoří doma po večerech nebo když má volné víkendy, a to na gauči obklopená různými klubky, jehly, nitěmi a podobně. Kdybych tak měla svůj kutloch, kde bych mohla v klidu pracovat,
zamýšlí se. Přiznává však, že je spousta věcí, které by chtěla umět. Například by ji hodně lákalo vytvářet formou drhání nástěnné obrazy. Výzvou, na kterou se už dlouho chystá a zatím na ni neměla odvahu, jsou závěsné pelíšky pro kočky vyrobené technikou drhání.
Při tvoření musí Petra dokázat odejít i od nedokončené práce, protože z toho bolí jak ruce, tak záda. Člověk se u toho za chvíli hrbí, takže musí jít třeba s pejsky na procházku a vyčistit si hlavu. Například pyžamožrout, když to vezme i s přestávkami na jídlo, na vyvenčení psů a věnování se rodině, je za 2–3 dny hotový. Ale to jedu i přes noc. Hodinově jsem to nikdy nepočítala, mám to jako relax, takže si odpracované hodiny nepíšu,
směje se Petra.
Hotový výrobek je pro Petru až tehdy, když ho dá do krabice. Když ho odloží, už se k němu nevrací. Není to tedy o tom, že by kolem výsledku chodila a říkala si, že opraví tohle a tamto. Spíš potom chodím a říkám si, že ta ovce má blbý výraz, že se mi to trošku nepovedlo. Ale když mě osobně to vyloženě neodpuzuje, tak to nepředělávám,
potvrzuje.
Macramé ji uchvátilo
Jak Petra přiznává, na macramé se jí líbí, že se z toho dá udělat spousta věcí. Hlavně ji na tom však uchvátilo, jak je nádherné. Oni dřív věděli, co je hezké, proto to přežilo,
myslí si. Dnes se drhání označuje jako macramé a je to nádherná, stará technika vázání uzlu. Dá se tak vyrobit jakákoliv dekorace. Oblíbená je podle Petry tato technika také proto, že název macramé zní vznešeně. Také jsou vždy takové etapy, kdy se vracíme k tomu, co naše babičky, prababičky a praprababičky dělaly. Já znám spoustu lidí, kteří si pořídili tkalcovský stav a dělají si vlastní bavlněné látky,
podotýká s tím, že se vracíme k minulosti a tomu, co naši předci dokázali udělat nebo čím se živili. Je podle ní dobré vrátit se ke starým řemeslům.
Macramé výrobky se dělají ze šňůr, které by měly být pevné, a pak se používají jen ruce. Nemáte žádný háček, žádnou jehlici, prostě jenom vážete rukama uzly, kterých je strašná spousta, takže z toho bolí prsty. To je jako u háčkování,
upřesňuje Petra.
Prostory se rychle zaplňují
Petra má své oblíbené výrobce, a to jak šňůr na macramé, tak například žinylek na pyžamožrouty. Žinylku podle Petry děti milují, protože je, jak říká, „ňuňací“. Vybírá si však, aby byly materiály kvalitní, protože ne každá žinylka nebo šňůra je dobrá.
Materiálu má přitom doma spoustu. Plnou šatnu, plné skříně v ložnici, v chodbě. Tam mám všude svůj materiál,
přiznává s úsměvem. Stejně však vždycky zjistí, že jí jedna barva chybí. A protože se každá šarže může barevně trošku lišit, nezůstane u jednoho klubíčka, ale koupí jich třeba šest. Já bych potřebovala asi tak ještě jeden rodinný barák, abych tohle všechno mohla skladovat,
myslí si.
I když se žinylkou Petra ráda pracuje, protože je jemňounká, nemá vyloženě oblíbený materiál, na kterém by lpěla. Má to tak, že ji každou chvíli baví něco jiného. Tím pádem například měsíc vyrábí pyžamožrouty, pak si řekne, že si od nich musí dát oraz, a začne vyšívat. Nemá to tedy tak, že by musela udělat nějaký počet pyžamožroutů jako v sériové výrobě. Já si to tak střídám. A když už mám mozoly a odřené ruce, tak to změním a začnu dělat něco jiného. Například dekorace na Vánoce, které nejsou ani háčkované, ani pletené. Jsou to jen osvětlené dekorace. Což je zase o lepení, takže jsem kamarádka s vteřinovým lepidlem,
popisuje.
Kolem tvoření existuje spousta komunit, například na sociálních sítích. Petra Pitra Facebook nepoužívá, takže v takové komunitě není. Na různých webových stránkách jsou holky, které mají rády ruční práce. O těch ví a dívá se na jejich výrobky. Asi jsem zatím nenašla odvahu jim tam poslat fotku svého výrobku, abych se v uvozovkách pochlubila,
podotýká Petra.
Petra dělá výrobky pouze pro radost, ale moc by ji lákalo si tím jednou přivydělávat. Bylo by to podle ní krásné. Jejím snem je mít malou kavárničku a vedle dílnu. To by ji lákalo. Ale na to jsem asi moc velký podnikatelský srab. Ttřeba mě osud překvapí, třeba nastanou takové životní situace, kdy si řeknu: zkusím to a půjdu do toho. Obdivuji každého, kdo má takové podnikání. A přeju všem hodně úspěchů,
uzavírá.
Tip na další příběh
Ani slupka nazmar. Martina vsadila na upcycling. Vyrábí unikátní produkt
Martinu Jelčić téma udržitelnosti provází už několik let. Dlouho si v hlavě nosila nápad na byznys spojený s kávou. Zjistěte o něm více. Více v článku.
