Vlnařský „punk“ z Beskyd: Když se z dětského snu stane poctivé řemeslo

Začalo to jednou kočkou a snem o soběstačnosti, dnes je z toho úspěšný byznys. Viera Kranz pod hlavičkou svého projektu Jadoli ukazuje, že poctivá ruční práce má v moderním světě své místo a dokáže uspět i v konkurenci levné asijské produkce.

Z Mnichova na pastviny

Vše začalo přestěhováním na farmu. K té měla Viera blízko, protože její prarodiče i jejich předkové hospodařili. Zatímco Viera se přesunula z nedalekého Rožnova pod Radhoštěm, její manžel až z Německa. Žil v malé vesnici vedle Mnichova, kde byl obklopen farmami a fascinovalo ho to. Když se seznámili, zvažovali, kde, co a jak. Nejprve zkoušeli žít v Německu, ale nebylo to úplně ono. Po roce se rozhodli, že dá manžel výpověď. Ale říkal, že když to udělá a půjde žít do Česka, tak by si chtěl splnit svůj dětský sen a zkusit farmařit. Nebylo to tedy rozhodnutí ze dne na den, ale zjistili jsme, že to chceme aspoň vyzkoušet, doplňuje Viera s tím, že tak přišli k rozhodnutí žít blíž k přírodě a více samostatně.

Jejich původní myšlenka byla totiž být soběstační, minimalizovat plast a žít bez odpadu. Člověk se podle Viery rychle naučí fungovat prakticky a nečekat, že někdo něco udělá za něj. Většina myšlenek zůstala zachovaná, ale časem vše nabralo jiný směr, protože se nedá stíhat vše a jejich život se hlavně zvlnil, jak s úsměvem říká Viera.

Úplně prvním zvířetem na farmě byla kočka Mixie, potom pes Maya a následovaly ovečky. Ty jim dávaly smysl, protože jsou jednoduché a nenáročné pro farmáře začátečníky a zapadaly jak do jejich způsobu života, tak do lokality. Většina druhů ovcí se musí stříhat a když přišlo první stříhání, tak se zamýšleli, co s vlnou. My jsme byli vlnařská lokalita, za socialismu se z výkupu vlny daly postavit celé domy,“ podotýká Viera a dodává, že jí přišlo přirozené zkusit ji zpracovat, že nebude mít jen mléko a maso. „Tak to začalo, zkusila jsem to a byla jsem ztracená, směje se.

Poklad jménem vlna

Vieru překvapilo, co všechno vlna dokáže. Hřeje, ale nepřehřívá, dokonce hřeje, když je mokrá, což je dobré, když jste někde na túře, jste zmoknutí do poslední nitky, ale neonemocníte, protože vlna hřeje. Navíc termoreguluje, takže se vlněné ponožky dají nosit i v létě, kdy chladí. Vlna je pružná, má tvarovou paměť a nepotřebuje časté praní. Z chumáče vlny, který odstřihnete z ovečky uděláte niť a z ní vyroníte hotovou věc jako je svetr, ponožky, čepice nebo i věci do domácnosti jako jsou koule do sušičky, rohožky a další. Dá se s tím plstit, dá se to spřádat, takže má obrovskou škálu věcí, vyjmenovává Viera.

Také z pohledu hospodářství je vlna lokální a obnovitelná surovina, kdy jim každý rok doroste nová. Jak vysvětluje Viera, bohužel naše lokální vlna se vyhazuje do smetí a dokonce je ze zákona klasifikovaná jako nebezpečný odpad, takže když ji odnášíte do sběrného dvora, musíte za to zaplatit, jinak to nevezmou. Potom si dovážíme vlnu z Austrálie, protože máme pocit, že je lepší a jemnější. Na druhé straně má však velmi jemné vlákno. Tady se kdysi chovala ovečka s velmi hrubou vlnou, která byla nepříjemná na nošení, ale dnes se chovají mnohá jiná plemena s příjemnou vlnou. Napříč tomu ji však místní nechtějí nosit, protože mají trauma z dětství, že vlna píchala. Když je vlákno trochu hrubší, tak je mnohem trvanlivější, funkčnější, více hřeje a nemusíte k němu přidávat různá plastová vlákna, aby se prodloužila jejich trvanlivost a odolnost oděru.

Podle Viery vlna i vrací věcem hodnotu, protože kdysi oblečení mělo hodnotu. Kdo měl boty, byl bohatý, kdo měl teplé oblečení, tomu se žilo. Lidé měli jeden nebo dva svetry, které nosili celý život a vážili si jich, protože věděli, že trvalo rok je vyrobit. Když takový svetr dosloužil, nevyhazoval se, ale využil se na nějaké další věci nebo skončil v kompostu, kde dodal minerály do půdy. Takový koloběh mi dává smysl, to je bezodpadové hospodářství, které krásně fungovalo. Dneska pod vlivem levné plastové módy z Číny tu hodnotu lidé nevidí, ale ona tam pořád je, zdůrazňuje Viera.

Punkové pletení a nejtěžší metr v životě

Plést a háčkovat uměla Viera už odmalička, to ji učila její máma. Pamatuje si na svůj první výrobek, který měl být oranžový šál pro babičku. Jak jsem to nedělala správně, přihazovala tam pořád nějaká očka navíc, tak se stále rozšiřoval, až z toho byla sukně. A tento tvořivý přístup mi zůstal, říkal tomu punkové pletení, kdy ze začátku někdy ani nevím, co z toho bude. Jen začnu a něco se z toho vyklube, směje se Viera.

Jak se Kranzovi přestěhovali, začala Viera s předením na kolovrátku. První nitě byly podle ní hrbaté, nepravidelné a občas se trhaly. Je to o zručnosti a čím víc to člověk dělá, tím více má proces pod kontrolou. Nebylo to sice hned pěkné, ale už to bylo použitelné a bavilo mě to. Postupně se i ruce naučí. Je to hlavně o cviku a každý, kdo se chce naučit příst, tak se to naučí. I když v dnešní rychlé době na to ne každý má trpělivost, dodává. Sama už se naučila s věcmi nebojovat a nechávat tomu přirozený průběh.

Technicky byly podle Viery nejtěžší začátky tkaní, protože každý si ho představí jako někde v muzeu, kde nějaká teta jen háže člunkem a přibouchává. Vy musíte navléct osnovu, nastavit správné napětí po celé šířce a pochopit celý systém. Když se udělá chyba, často na ni přijdete až později a není úplně jednoduché ji odstranit. Ale podle Viery to k tomu patří. Když jsem utkala svůj první metr, říkala jsem si, že za něj musí být aspoň deset tisíc korun. Je to opravdu jako dva týdny, kdy děláte věci okolo, abyste vůbec mohli poprvé hodit člunkem, vzpomíná.

Tkaní učí člověka soustředění

Vlně při práci s ní vadí jen jediná věc, a to je teplotní šok. Vlna nemá ráda, když přijde prudká změna teploty. Tehdy se zplstí a zmenší. Nejradši Viera přede, protože bez nitě nic dalšího nevznikne: nemůžete ani tkát, ani plést nebo háčkovat. Při předení z vláken vyrábíte nit a při tkaní už pracujete s tou nití. Vytváříte z ní textil, proplétáním osnovy a útku. Je to techničtější a vyžaduje to víc přípravy, popisuje Viera s tím, že základy se dají naučit rychle, ale zručnost a zkušenosti přijdou až časem. Nedá se to obejít a je potřeba našlapat nějaké kilometry, než máte celý proces pod kontrolou.

Chyby se někdy dají opravit a někdy ne. Při předení stačí jen odtrhnout nepodařený kousek a napojit jiný, zatímco při pletení nebo háčkování je možné párat. Nejsložitější jsou pak opravy při tkaní, což člověka naučí se soustředit a průběžně si to kontrolovat.

• 
• 
• 

Dalších 20 fotografií

Alchymie barev

Viera se věnuje také barvení vlny. Je to možné buď v přírodních pigmentech nebo syntetických barvách. U přírodních pigmentů se rozlišuje barvení přírodninami při použití chemických mořidel k ustálení barev a skutečné přírodní barvení. Je totiž rozdíl, když budete celý den sbírat borůvky a poté vlnu namočíte do modré skalice. Existují však i přírodní mořidla i pigmenty, ale je to alchymie. 

Barvení syntetickými barvami je o dost jednodušší, ale zase je vzdálenější přírodě. V rámci něj se barví v horké vodě v kyselém prostředí se speciálními barvami určenými na proteinová vlákna. Každá várka je pak většinou originál a i když se snažíte zopakovat přesný odstín, nikdy to nebude úplně stejné. V tom je kouzlo ručního barvení.

Já už začínám inklinovat ke světonázoru, že nejkrásnější odstín mají samotné ovečky. Od černé, bledohnědé, tmavohnědé, krémové, šedé, sněhobílé. Například druh shetlandské ovce má okolo 17 přírodních odstínů, takže do budoucna si možná vystačíme s barvami oveček, shrnuje Viera.

Svetr z vlastního psa

Viera nezpracovává jen ovčí vlnu, ale poradí si i s jakem, angorským králíkem, nebo psí či koňskou srstí. Stále říká, že k ní věci přicházejí samy přirozeně a ona je tomu otevřená. Na začátku se mě někdo zeptal, jestli to náhodou nedělám a já jsem si jako správná Pipi řekla, že to jsem ještě nedělala, to mi půjde a pustila jsem se do toho, směje se a potvrzuje, že dnes je to velmi oblíbená služba. 

V rámci ní lidé, co často vyčesávají svého psa nebo koně, jí posílají materiál na předení. Záleží na rase psa, ale také je vidět, jak se o něho lidé starají. Když přijde smradlavá a špinavá srst, nepracuje se z ní tak dobře, jako když je voňavá a čistá. Je to tedy služba pro majitele, kteří chtějí mít buď památku nebo výrobek ze svého čtyřnohého miláčka jako jsou ponožky, čepice nebo svetry.

Tak se Viera postupně dostává k novým a novým vláknům a přibývají jí tak zkušenosti. Jačí vlna je například velmi teplá a lehká, takže je to velmi oblíbený materiál. Angorská srst je zase neskutečně jemná, což je podle Viery nebe v ruce a každý, kdo si na ni sáhne, je ztracený. Každý materiál se jinak chová a je potřeba si ho vyzkoušet a přizpůsobit mu techniku. Psí srst není vůbec pružná, angorská je zase jemňoučká a kluzká, takže je to taková vyšší dívčí v předení, usmívá se Viera.

Vlniaky, svetry i zážitky

Viera má v nabídce spoustu produktů nejen z ovčí vlny. Nejvíce podle ní jdou na odbyt ručně háčkované vlniaky. Jedná se o takový univerzální doplněk, který lidé používají doma jako deku, dá se to přehodit přes malé černé nebo přes kabát, hodí se to i kroji. Je to velmi funkční a hřejivá věc, která se dá i v létě hodit přes ramena, když sedíte u ohně. Potom se dobře prodávají čepice, cokoliv z angorského králíka a ručně předené svetry. Stále víc a víc lidí začíná řešit původ materiálu a kvalitu. Když ví, odkud ta vlna pochází a kdo ji zpracoval, tak to má pro ně větší hodnotu, myslí si Viera.

Na svém e-shopu Jadoli Viera nabízí také služby, například kurzy nebo mobilní teambuilding. Jak popisuje, tento program hodně šije na míru, podle toho, jaká se sejde skupina lidí a jaký je na to časový prostor. Má buď základní kurz, kde si lidé vyzkouší zpracovat vlnu úplně od surové vlny až, nebo takové zrychlené, kde se ale také mohou všichni vlny dotknout a vyzkoušet si práci s ní jako je česání, plstění, předení na vřeténku, ale je možné se dohodnout i na výrobě nějakého konkrétního výrobku. Například výroba vlněného andílka má před Vánoci vždy úspěch, nebo velikonoční vajíčko nebo plstěné mýdlo. Teambuilding je oblíbený právě svou flexibilitou a mnohotvárností, kdy Viera nikdy nejde do stejného týmu se stejným programem.

Co se týče kurzů, ne každý chce být řemeslník a někdo si práci chce jen vyzkoušet nebo si vyrobit něco vlastního. Umím vést ty, kteří chtějí jít do toho řemesla hlouběji i ty, co si to chtějí jen zážitkově vyzkoušet a naučit se něco nového, doplňuje Viera. Proto má kurzy velmi individuální od jednoho do maximálně třech účastníků, kde si dopředu nadefinují, jakým směrem kurz půjde. Viera si myslí, že většina lidí, co prošla jejími kurzy, se tomu opravdu věnují, ať už jako hobby nebo si tím vydělávají. Snažím se, aby ten první dotyk byl velmi praktický bez zbytečné teorie, aby si to opravdu nejdříve osahali rukami a potom až doplňuju informace nějakou teorií, přidává.

Žádný marketingový trik

Pro Vieru byl internetový obchod nevyhnutelností a je pro ni stále důležitý, protože funguje celoročně a dokáže oslovit širší publikum. Zároveň jezdí Viera na různé akce, spolupracuje s muzei a zúčastňuje se řemeslných událostí, protože je pro ni osobní kontakt stále velmi důležitý a silný.

Když si lidé mohou vzít výrobek do rukou, je pro ně jednodušší rozhodování. A také vidí, že to, co Viera hlásá, není jen marketingový trik. Hodně firem má vymyšlený nějaký příběh a není to pravda. Tím, že i ty kurzy pořádám u nás na farmě, tak lidé vidí, jak to opravdu je a že to není jen nějaký byznys, ale způsob mého života, uzavírá.

Tip na další příběh

Vedla knihovnu, teď pěstuje bylinky. Přírodní kosmetiku míchá jen s dobrou náladou

Osm let pracovala jako vedoucí knihovny, kde místo beletrie studovala odborné knihy o bylinkách. Když ji dcery postrčily k vlastní výrobě kosmetiky, Edita Zdražil Golová neváhala. Dnes pod značkou Edi Naturalis vyrábí pleťové balzámy a oleje, které v sobě nesou energii Beskyd i estetiku valašského modrotisku. Cesta k vlastnímu podnikání však nebyla jen o vůních, ale také o tvrdé práci. Více v článku.

• 
• 
• 

Dalších 15 fotografií