Také právnické osoby, tedy firmy, spolky apod., mají nárok na ochranu dobré pověsti a v případě jejího zasažení mohou požadovat zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Rozhodl o tom dnes Ústavní soud (ÚS).
Podle Nejvyššího soudu neměly firmy nárok na ochranu dobré pověsti
Ústavní soud dnes vyhověl stížnosti spolku Milion Chvilek, který se domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Praze, podle kterých nemají právnické osoby nárok na odčinění nemajetkové újmy ve smyslu § 2894 odst. 2 občanského zákoníku. Nejvyšší soud už totiž před několika lety rozhodl, že vzhledem k tomu, že zákonodárce nezahrnul neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby do okruhu zvlášť stanovených případů, se kterými je spojeno právo na odčinění nemajetkové újmy, právnické osoby tak na něj nárok nemají.
Nejvyšší soud zdůraznil, že občanský zákoník výslovně odmítá tzv. antropologizaci právnických osob, tedy přiřazování jim přirozených lidských práv, jelikož právnické osoby nejsou nositeli přirozených práv jako lidé, ale jsou uměle vytvořenými subjekty sloužícími potřebám člověka.
Náhrady za nemajetkové újmy právnických osob, včetně poškození pověsti, proto občanský zákoník upravuje omezeně taxativním výčtem skutkových podstat v souladu s rozhodnutím zákonodárce, nikoli na základě přirozeného práva. Podústavní úprava tak záměrně činí právě v oblastech soukromého práva, které jsou pro činnost právnických osob vzhledem k jejich účelu charakteristické,
doplnil Nejvyšší soud.
I právnické osoby mají nárok na zadostiučinění, rozhodl Ústavní soud
Ústavní soud se však s tímto výkladem neztotožnil a podle něj i právnickým osobám svědčí právo na ochranu dobré pověsti. Právnickým osobám svědčí právo na ochranu dobré pověsti. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny má totiž každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Přestože některé z těchto práv, jako lidská důstojnost a osobní čest, náleží svou povahou výlučně fyzickým osobám, neznamená to, že by ochrana dobré pověsti (a jména) nemohla být ústavně zaručená také ve vztahu k osobám právnickým,
uvedl ÚS.
Jak dále uvedl soud, právnické osoby nejsou jen samoúčelnou právní fikcí, ale jsou převážně nástrojem, prostřednictvím něhož mohou lidé naplňovat své zájmy. Dobrá pověst hraje klíčovou roli pro vystupování právnických osob v právních vztazích a pro naplnění práv jednotlivců, kteří jsou v nich sdruženi, a při neoprávněném zásahu do ní jim může vzniknout majetková i nemajetková újma. „Ochrana ústavně zaručených práv nemá být teoretická a iluzorní, ale praktická a účinná. Nemožnost právnických osob požadovat na odčinění nemajetkové újmy přiměřené zadostiučinění představuje zákonné omezení jejich základního práva na ochranu dobré pověsti, neboť jim odpírá možnost domoci se odčinění způsobené újmy nemajetkové povahy a současně ostatní prostředky nelze považovat za dostatečně efektivní nástroje ochrany,“ doplnil soud.
Ústavní soud dále zkritizoval skutečnost, že současná právní úprava vede k nesystematickému rozlišování v ochraně pověsti právnických osob a odčiňování jim způsobených nemajetkových újem. Okruh případů, pro které zákonodárce stanovil možnost odčinění nemajetkové újmy, je sice podle soudu výsledkem jeho právně-politické úvahy, ta však nemůže být libovolná, jde-li o způsob ochrany ústavně zaručeného práva a omezení její účinnosti.
Nejednotný přístup oslabuje systémovou soudržnost právní ochrany, což může vést k nespravedlnosti a k tomu, že obdobné zásahy budou napravovány rozdílně, aniž by pro to existoval rozumný důvod. Případy, v nichž se nemajetková újma odčiňuje, navíc převážně souvisí s účastí právnické osoby v obchodních vztazích, případně se zásahem do chráněných zájmů, které jsou primárně majetkové povahy a které jsou spíše napravitelné v rámci náhrady škody. Tím jsou znevýhodňovány zejména nevýdělečné právnické osoby, u nichž bude vznikat újma převážně (někdy i výlučně) nemajetkového charakteru,
podotkl Ústavní soud s tím, že při ochraně pověsti právnických osob analogicky použít stejný katalog prostředků, jaký je stanoven pro ochranu proti nekalé soutěži v § 2988 občanského zákoníku, včetně možnosti požadovat přiměřené zadostiučinění.
S rozhodnutím Ústavního soudu nesouhlasilo 5 ústavních soudců, kteří zveřejnili odlišné stanovisko.
ČLÁNKY DO MAILU