Hlavní navigace
Už zbývá jen pro podání daňového přiznání. Vyřešte je s našimi chytrými formuláři a tipy na slevy.

Návrat je jako rána pěstí mezi oči v domácím ringu

Autor: 244086
Jana Bohutínská

Porovnávání vlakové dopravy, nádraží i letišť v cizině a doma nekončí zrovna optimisticky. Člověk si ale dobře uvědomí, co musí požadovat a že za své peníze má nárok na kvalitní služby.

Cestování do ciziny veřejnými dopravními prostředky je fajn. Jenže návrat ze „západu” je něco jako rána pěstí mezi oči. Co když se česká postsocialistická tvář v některých oblastech už prostě nezmění? – napadá mě pesimisticky.

Vlakem ze západu na východ

Z pražského Hlavního nádraží vzniká obchodní zóna. Nové ČD centrum s prodejem jízdenek a informačními přepážkami se cestujícím nedávno otevřelo v zastrčené části nádražní haly, které tak dominuje prosklená obchodní kostka. Čtěte více: Obchodníky láká nové nákupní centrum – Hlavní nádraží

Širokou pojízdnou plošinou cestující vyjede k fastfoodu. Pokud spěchá, je koupě jízdenek ve špičce trochu o nervy – automaty nenajde a vystát frontu k okénku trvá nekonečně dlouho, což je ostatně konstanta Hlavního nádraží bez ohledu na rekonstrukci. Čtěte více: Drahé České dráhy…

Když jsem si v norském Oslo kupovala jízdenku v jednom z dlouhé řady automatů, vůbec jsem nostalgicky nevzpomínala na personál Českých drah. Osobní kontakt mi nechyběl, naopak jsem ocenila, že si jízdenku koupím co nejrychleji a můžu jet. Jenže zrušit jakékoliv pracovní místo je na české železnici díky síle odborů zřejmě problém. Mimo jiné o síle odborů Českých drah (ČD) mimochodem píše poslední Pátek Lidových novin. Informace o tom, jak peníze směřující do ČD mizí v černých dírách a dráhy jsou naprosto rezistentní proti změnám a reformě, by měla vzbouřit všechny daňové poplatníky. Dvacet let od konce socialismu už bychom si zasloužili civilizované cestování i tam, kam nejezdí výstavní Pendolino. Čtěte více: Předražená byznys třída není vždy výhra

Když jsem teď v Itálii vešla do haly boloňského hlavního nádraží, které mají pod svými křídly Grandi Stazioni stejně tak jako pražské Hlavní nádraží, viděla jsem, že nejsem v „nákupáku”, ale skutečně na nádraží. A prioritou tu je, aby si cestující rychle vybavil jízdenku a odjel přesně na čas svým klimatizovaným vlakem, pokud mu o nic jiného nejde. Obrovská světelná tabule ukazuje nejen čísla a odjezdy vlaků, ale také stanice, na kterých vlak zastavuje, včetně doby, kdy na konkrétní zastávku dojede. Řada automatů dobře poslouží tomu, kdo přesně ví, jakou chce jízdenku a nechce se zdržovat u pokladen. Pokladny tu jsou ale také, pár kroků od automatů. Pak už si jen stačí lístek označit a je to. Cestující si nemusí zacházet nikam do nejzazších koutů nádraží, je mu jasné, jakou má tahle budova funkci. Čtěte více: České dráhy zdražují, podnikatelé chtějí spravedlivý trh

Anketa

Při cestách nejčastěji volíte:

Boloňské nádraží je sice menší než to pražské, je to ale opravdu dopravní uzel. Projde jím za rok ještě více pasažérů než Hlavním nádražím, a to tu není metro, jen řada autobusů. Čtěte více: Revoluce ve veřejné dopravě. Budou mít dráhy konkurenci?

Srovnávat běžný regionální vlak třeba právě v Emilia Romagna na severu Itálie mezi Boloňou a Ferrarou s českým pantografem na trase Praha – Zadní Třebaň pak lze asi stejně tak dobře jako mercedes s velorexem (neboli hadraplánem). A to jsem jela druhou třídou za cenu srovnatelnou s těmi českými. Vozů první třídy je ve vlaku vždy několik a rozhodně nezejí prázdnotou. Čtěte více: Obrázek Českých drah se tříští, když nasednete do vlaku

Esa pražského letiště

Boloňské letiště zase naopak může tomu pražskému ledacos závidět. Na druhou stranu předražené občerstvení zkrátka zůstává naší domácí specialitou. Cenové zóny, kdy za totožné espresso nebožák na letišti zaplatí osmdesát korun, když běžně stojí třicet, jsou prostě smutnou raritou a negativním esem. Za euro a půl jsem si objednala kávu jak v centru Ferrary, tak na boloňském letišti. Čtěte více: Další privatizační vlna v Česku. Bude úspěšná?

Porovnávání je prostě obsese. Vzpomenu si vždycky na reflexi jakéhosi (business) cestovatele do Japonska, kterého před cestou varovali, že bude mít kulturní šok. Měl. Jenže ne při pobytu v Japonsku, ale po návratu domů do České republiky.